Víte, jak se jmenují fantastické bytosti, které si lidé domestikovali a jež mají nyní hráči za úkol sbírat a pomáhat jim vyvíjet a zlepšovat jejich schopnosti? Jak vznikala manga? Od kdy japonské matky svým dětem nezakazují komiksy? A co je to cosplay? Tato a další témata zpracovává kniha Made in Japan. Eseje o současné japonské popkultuře, která vyšla jako druhý svazek edice zaměřené na vizuální studia a kulturu. Mladí čeští autoři (Karel Veselý, Anna Křivánková, Antonín Tesař, Jan Miškov, Jiří Flígl) v ní v samostatných kapitolách mapují fenomény japonského filmu, anime, mangy, videoher a fanouškovské komunity otaku, a to v jejich specifičnosti i vzájemné provázanosti. Zabývají se mimo jiné tím, proč se japonské tituly lépe prosazují na Západě než obráceně (kupříkladu západní hry se údajně vyznačují větší mírou samoúčelného násilí). Nebo tím, nakolik jsou „otaku“, tedy mírně řečeno „počítačoví nadšenci“ či občané „s obsesivními zájmy“, lidé jako všichni ostatní, kterak se kontaktem s počítači mohou vyhnout složitému systému společenských povinností japonské společnosti a jak nedostatek sociálních kontaktů někdy řeší třeba návrhy na svatbu s virtuální ženskou postavou. Vynechána není ani nedávná historie Japonska a to, jak byl kupříkladu vývoj komiksu narušen nástupem militaristického režimu.

Obrazově bohatou knihu uvádí předmluva japanisty Jana Sýkory, který tyto vizuální projevy zasazuje do kontextu kulturních a náboženských tradic Japonska. Připomíná, že název knihy je inspirován stejnojmennou publikací Adolfa Hoffmeistera, ve které se tento zcestovalý autor pokoušel najít „puls prastarého srdce tradičního Japonska tepajícího pod vitalitou poválečné společnosti“. Sýkora zdůrazňuje, že vizuální gramotnost je Japoncům vlastní už dlouhá staletí, stejně jako to, že svět kultury tam dlouho fungoval jako jakási mezisféra, která „pomáhala překonávat politické či sociální bariéry“ a že kultura u nich byla a je součástí každodennosti. To, že se tedy například v nejedné finanční zprávě předních japonských firem mezi čísly o ziscích mihne postavička Luka Skywalkera, má tak podle Sýkory dlouhou prehistorii.

Skutečnost, že umění není v Japonsku vytěsněno pouze do výstavních síní a galerií, ostatně konstatovali i četní čeští cestovatelé, kteří Japonsko navštívili už dlouho před Hoffmeisterem a které Sýkora neuvádí. Kupříkladu Tavík František Šimon (1877–1942) oceňuje roku 1928, že i prostituci dokázali Japonci nejen „regulovati, ale dáti jí i slušnou a pěknou formu“, a dále autor nadšeně psal: „Věru nepoznal jsem dosud krásnější a sugestivnější země, než je Japonsko“…

V dalších článcích je Japonsko i v aktualizovanějších souvislostech vyobrazováno jako „země zaslíbená“, jako uskutečněná utopie, v níž je například čtení komiksů (na rozdíl od našich krajin) společensky váženou činností; jako „bájná země na východě“, o jejíž návštěvě mnozí tajně sní, i když místo tradičních chrámů nebo hory Fudži touží zavítat do tamních komiksových obchodů.

Někteří z autorů ovšem skepticky dodávají, že obraz Japonska, který si na základě polokulturních médií konstruují obyvatelé Západu, je stejně zavádějící jako dávné představy o pohádkovém a tajemném „Nipponu“. A další texty připomínají, že Japonsko sice bývalo kulturní supervelmocí, která ovlivňovala životní styl milionů lidí na celém světě, ale dnes už mají filmy z tamní produkce spíše image podívané jen pro otrlé a více prý lákají díla jihokorejská. Každopádně vliv japonské popkultury i tak zůstává obrovský, a tak se dá tato kniha doporučit nejen těm, kteří se zajímají o zemi vycházejícího slunce, ale i dalším, kteří chtějí konečně pochopit, s čím že si to u nich doma hrají a co tak náruživě sbírají jejich vlastní děti či vnoučata.