„U Funky Leninz se lidé smějí trochu jinak, celým tělem a zároveň uvnitř. To dokáže jen funk,“ prohlašuje romský dechař Gerendáš v Bomba★Funku, debutovém titulu hudebního publicisty Karla Veselého. Právě o tom, co všechno funk dokáže, čím je a čím se může stát, je Veselého debut především.

Hudba jím prostupuje od začátku do konce. Kniha je rozdělena do čtyř částí, které nesou názvy čtyř stran vinylové desky dvojalba. Text se jen hemží kytarovými riffy, groovey, pěveckými sóly, jež berou dech, a také aluzemi a reminiscencemi na slavné popkulturní hudebníky. Medailon autora dokonce začíná slovy: „Karel Veselý se narodil v roce, kdy Stevie Wonder vydal slavné dvojalbum Songs in the Key of Life.“ A pokud Gerendáš tvrdí, že u funku se lidé smějí celým tělem a zároveň uvnitř, je možné konstatovat, že Veselý napsal knihu ryze funkovou. A nejen proto, že se u ní čtenáři budou bavit. Také díky tomu, že funk prostupuje celým jejím tělem (od obálky přes sugestivní popisy funkových vystoupení až po zmíněný medailon), především je ale silně přítomen v jádru samotného příběhu. Je hybatelem vyprávění, zásadně mění konvenční vnímání dobových kulis, jejichž obvyklá podoba se vytrácí díky funkově nadšenému prizmatu vypravěče. A dokonce je Veselý skrz funkovou hudbu schopen i krátkodobě převrátit vnímání takových strašáků české historie, jakými jsou Gustáv Husák nebo Lubomír Štrougal, kteří v Bomba★Funku vyznívají jako kladní hrdinové a s jejichž zklamáním ze ztracené revoluce bude nejeden čtenář souznít.

Zápletka knihy je jednoduchá, ale chtělo by se říci, že je svou jednoduchostí, jež stojí na úsměvném syžetu s širokým interpretačním potenciálem, až funkově geniální. Jsme na konci osmdesátých let, kdy se revoluční duch socialismu pomalu, ale jistě vytrácí z československé společnosti. Prezident Gustáv Husák se ve snaze rozpoutat druhou a tentokrát již úspěšnou a plošnou revoluci odhodlá k neobvyklému kroku. Do prezidentské kanceláře pozve třiadvacetiletého kulturního referenta Jiřího, jenž dostane za úkol založit první státem podporovanou popkulturní kapelu v Československu, která by měla zaujmout (mladé) posluchače a znovu v nich probudit revolučního ducha.

Kapela, v jejíž sestavě najdeme vedle zmíněného Gerendáše či romského bubeníka Lájoše také fotbalistu Antonína Panenku a především předního komunistického politika Lubomíra Štrougala, prochází po celou dobu mnoha nesnázemi. Ty bychom mohli rozdělit do dvou kategorií: jednak jsou to ty, s nimiž se musí vypořádat každá začínající kapela, jednak ty, které jí staví do cesty generální tajemník KSČ Miloš Jakeš, jemuž jedinému neubral Veselý na odpudivosti.

V narativu tak vzniká napětí, jež je pro knihy stojící na kulisách normalizace neobvyklé. Komunističtí pohlavárové totiž nejsou seřazeni pouze podle mocenské hierarchie, ale ve vnímání čtenářů i na škále zlý–hodný. A Štrougal, z něhož se brzy stane zapálený funkatýr, je protipólem zlého Jakeše.

V žádném případě však v Bomba★Funku neprobíhá rehabilitace Štrougalovy nebo Husákovy osoby. Veselý pouze využívá jejich předobrazů ke konstrukci příběhu, jenž dýchá funkem, a to i proto, že v něm probíhá úsměvné převrácení strnulých představ, které o normalizaci a o jejích aktérech máme. A koneckonců, ve Štrougalových nenasytných rukách se i zdánlivě nevinný funk, jenž měl být prostředkem nenásilné revoluce, nakonec stane doslova fyzickou zbraní a Štrougal se tak znovu může vyjevit takový, jakého jej známe. Jen se v této alternativní historii vymkla jeho kontrole sláva, kterou v rámci působení v kapele vyměnil za politickou moc. Nejen Štrougal, ale celá kapela se tu nechá strhnout vizí utopické společnosti ovládané funkem. A tak se ani nelze divit, že se v takových chvílích v textu mihnou prohlášení jako „Naše deska je důležitější než pohodlí nějakého dělníka“ (206), ačkoliv – jak nezapomene připomenout stále ještě střízlivý Jiří – právě utlačovaným dělníkům má komunistická revoluce nejvíc ulehčit. V těchto místech se otevírá široké spektrum interpretačních možností. V co může zdegenerovat něco tak nevinného jako hudba? Má člověk, jenž jednou přičichne k nadvládě, nadobro zažitou představu vlastní převahy? Je revoluce předurčená k tomu, aby se vymkla revolucionářům z rukou? Tyto otázky jsou však jen naznačeny, a tak je lze snadno shodit ze stolu, případně obejít, protože jejich rozluštění není nijak nezbytné pro požitek z četby. Jsou spíše třešničkou na dortu pro ty, kteří hledají v textu příslovečný přesah.

Vypravěčsky je kniha až mistrně naivní. Příběh se posouvá svižně, nastolený problém je hned v následujícím odstavci nebo v následující větě vyřešen. A když už se ich-formový vypravěč u něčeho zastaví, mají scény svou idyličností a jednorozměrností záměrně blízko ke stylu budovatelské prózy. Celkově se Veselý nebojí použít klišé a patos. Z hlubin literárního balastu vytahuje prostoduché fráze, které rozmisťuje do textu se suverenitou, jež je o to překvapivější, že se jedná o jeho literární debut. Celé vyprávění přitom drží pohromadě dlouhé pasáže věnující se popisu písní, kytarových sól a přechodů, popisu toho, jak vznikají kapele Funky Leninz pod rukama alba, tracky, vinyly, EPčka i LPčka. Celé vyprávění drží pohromadě zkrátka funk.

Veselý tedy vstoupil na literární pole s nebývalou jistotou. Stejně nebývale působí jeho debut v kontextu současné české prózy i v kontextu děl, jež jsou zasazena do období normalizace. Jakkoliv by bylo nespravedlivé poměřovat Bomba★Funk s romány vystavěnými na věrných dějinných kulisách, je možné alespoň tvrdit, že kniha Karla Veselého se mezi nimi vyjímá jako žádoucí a pozoruhodné osvěžení.