Popová hudba jako lakmusový papírek kolektivních emocí
Popoví zpěváci coby rozervaní básníci. Hluboká sonda do měnící se mentality západní společnosti zřejmě vyvolá nesouhlas příznivců Margaret Thatcherové, ale i pro ty, kteří nesdílejí levicový pohled autorů, může jít o velmi podnětné čtení.
Dějiny populární hudby jako temné psychodrama. I tak by se dala shrnout kniha Všechny kočky jsou šedé. Hudba úzkosti. Její autoři, hudební publicisté Karel Veselý a Miloš Hroch, už za ni sklidili zaslouženou pozornost a chválu.
Nikoli estrádní bavič, ale skutečný umělec splňující ideály romantického rozervance, jehož výpověď o světě je nutné brát vážně. Přesně tak o popových zpěvácích autoři uvažují a velmi čtivým způsobem představují dějiny populární hudby. Ta – jak sami říkají – přestala být od 70. let pokleslou zábavou a o vybraných zpěvácích se začalo psát podobně jako o spisovatelích.
Zpěvák Ian Kevin Curtis a další se stali „rockovou obdobou rozervaných básníků a do stejného ranku romantického ideálu trpícího umělce, který zemřel pro své dílo, později spadl i Kurt Cobain“. V moderních zpěvácích vyjadřujících svoji skepsi, depresi či nihilismus kniha hledá pokračovatele hrdinů dekadentní literatury. Zmiňuje třeba Sylvií Plathovou nebo román Cizinec existencialisty Alberta Camuse, jenž měl být inspirací nejen pro píseň s názvem Killing An Arab skupiny Cure, ale i pro All Cats Are Grey z alba Faith, jež dala knize název.
Autoři se odvolávají na průzkumy, podle nichž bylo v 60. letech 85 % písní v durové tónině, zato v posledním desetiletí převládla s 58 % mollová tónina spojovaná se steskem nebo smutkem. V letech 1951 až 2016 pak podle analýzy první stovky písní americké hitparády „vzrostl počet písní vyjadřujících hněv a znechucení na dvojnásobek“. Tvůrci to dokládají i neradostnými osudy zpěváků, k nimž přistupují s notnou dávkou kritiky: na adresu jistého rapera dodávají, že to, co mu nedá roky spát, ve skutečnosti není zlomené srdce, ale spíš egoismus: „Jak vůbec někdo mohl opustit někoho tak dokonalého, jako jsem já?“
To jim slouží jako základ k rozvíjení úvah o proměnách společnosti nebo pomalých a strastiplných posunech v chápání rolí muže a ženy. Zmiňují i „naštvanost a zoufalství bílého západního mladého člověka, který se snaží přestoupit z adolescence do dospělosti ve společnosti, která už žádnými adekvátními rituály nedisponuje“, což je paradox, protože mladí lidé vzhlížejí k rockovým hvězdám proto, aby jim s tímto přechodem pomohly.
Sami tito hudebníci ale „mají problém setřást ze sebe pubertální postoje, jež je proslavily“. Poslední kapitola je pak věnována reakcím na ekologickou krizi. Autoři se přitom odvolávají na množství autorů, a to uznávaných klasiků (americký kulturní historik Christopher Lasch; spisovatel, publicista a umělecký kritik John Berger; kulturní teoretik Mark Fisher), ale i těch, jejichž myšlenky nevyznívají zrovna přesvědčivě (chorvatský filozof a politický aktivista Srećko Horvat).
Emoce jako nejmocnější zbraň
Kniha místy působí tak, že na jedné straně stáli „zlí“ politici potlačující emoce a na straně druhé stateční hudebníci, kteří je naopak dávali najevo. Autoři navíc ještě klasifikují, jestli jsou interpretovy emoce dostatečně autentické a zda míří správným směrem. Jestli tedy jako Björk touží po vysněné budoucnosti, jež „je v rukou žen a leží na neznámém ostrově“ (což je podle autorů chvályhodný typ imaginace), nebo zda naopak jako Lady Gaga vyzývají k „Just Dance“, což je dle autorů zavrženíhodné „sedativum oddechové, eskapistické hudby“.
Tvůrci dodávají: „Emoce v hudbě byly vždy pod drobnohledem. Totalitní režimy je chtěly vymýtit. Rozbouřených vášní v jazzu se báli komunisté i nacisté.“ To ale není zcela přesné, nacisté uměli rozbouřených vášní chytře využívat, ale jen těch, které sami cíleně vyvolali a měli pod kontrolou, což nebyl případ jazzu.
Veselý a Hroch ale uznávají, že například u Donalda Trumpa si emoce našly pevné místo v politickém vystupování. Podle nich dnes i někteří populisté převzali postupy, které známe ze sociálních sítí, právě tak jako to udělal Trump. Jejich popularitu lze přisuzovat i tomu, že svými výroky a činy generují nekonečný proud zábavného obsahu, zpravidla silně vyhroceného.
Trumpův Twitter se stal předobrazem politiky konce dekády, jež davům ochotně servíruje laciné vzrušení. Hudebníky, kteří ho podporují – jako je třeba afroamerický raper Kanye West, autoři kritizují. „Trump funguje jako jakýsi Ku Klux Kardashian, směsice krajně pravicové agresivity s postmoderním kabaretem,“ citují amerického politického komentátora Edwarda Luceho.
Jindy hledají obdobu na rovině postojů a emočního nastavení. Na jaře 2019 propagovala americká zpěvačka Taylor Swiftová chystané album duetem Me!, v němž zpívala: „Jenom já jsem jako já a to je na mně to nejzábavnější.“ V refrénu písně s vlezlou melodií si pak oba zpěváci společně notují: „Už nikdy nenajdeš nikoho jako já, na to vem jed.“ Tahle věta se klidně mohla stát sloganem Trumpovy kampaně v prezidentských volbách 2020, konstatují autoři. Když na začátku léta 2019 komentoval americký prezident na svém Twitteru debaty demokratických kandidátů, z nichž měl vzejít jeho soupeř pro nadcházející volby, i on se omezil na jediné slovo: „Nudné.“
Kdo se bojí Margareth Thatcherové?
Jedním z hlavních „nepřátel“ je v knize ale především britská premiérka Margaret Thatcherová. Její politiku autoři popisují takto: „Pouze člověk zbavený přebytečných emocí může naplňovat ideál homo economicus – zodpovědné a spolehlivé bytosti pracující na své úplné realizaci a na vlastní cestě za štěstím skrze hromadění bohatství. Kdo nemá sám sebe pod kontrolou, prohraje. A tahle společnost přeje vítězům.“ To je portrét, s nímž by její příznivci asi úplně nesouhlasili, například podle Hynka Fajmona prostě vycházela z tradiční křesťanské a konzervativní tradice, jejímž základem je postarat se sám o sebe. Nikdy ale nezpochybňovala dobrovolnou solidaritu mezi lidmi.
Je dobré cítit se špatně
Můžeme se ptát, jestli autoři trochu nepřeceňují roli, kterou politický kontext při vzniku depresí nebo dalších duševních poruch hraje. Podle předsedy České psychiatrické společnosti Martina Anderse psychických chorob skutečně přibývá, souvisejí ale podle něj s industrializací, jídlem, tím, co pijeme, nebo dokonce i s tím, co dýcháme.
Nějaké formy smutku a skleslosti jsou s námi od nepaměti. Ostatně právě vyšla česky kniha Proč je dobré cítit se špatně. Vhledy z pomezí evoluční psychiatrie. Podle jejího autora, amerického psychiatra Randolpha Nesse, mohlo být pro naše prehistorické předky výhodné mít špatnou náladu a být utlumený například v situacích, kdy bylo nebezpečné nebo nevýnosné být aktivní.
To jsou ale spíše drobné polemické poznámky a náměty k diskusi. Na knize lze naopak ocenit netradiční, čtenářsky vděčný dušezpytný přístup. A zvláště otevřenost Karla Veselého, který se neváhá svěřovat s vlastními emocemi a popisovat své životní etapy, s nimiž má jednotlivé písně spojené. Píše tedy z vlastní zkušenosti, když varuje, že „uzavřením se do depresivního světa Iana Curtise si jen potvrzujeme vlastní beznaděj, a tato droga nás udržuje v jakémsi podivném zacykleném stavu, z něhož nevede žádná smysluplná cesta ven“. Zároveň mu ale tato hudba nabídla útěchu, že v tom není sám. I čtenářům kniha nabízí možnost, jak „se vyznat ve vlastních pocitech, artikulovat je a sdílet“. Navíc lehce naznačuje fragmentární, svérázné a subjektivní, ale přesto poutavé dějiny mentality obyvatel Západu. Nebo alespoň určitých skupin.
Publikace může přispět k dialogu mezi generacemi i mezi komunitami s odlišnými estetickými preferencemi, tedy těmi, které hltají vysokou literaturu, a těmi, které holdují rocku. Ukazuje totiž, že konzumace obojího se nijak nevylučuje.
Článek vyšel ve zkrácené verzi v Orientaci LN
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.