Postavy Rudišových knih obvykle patří k jednomu z dvou vyhraněných typů, které k sobě nemusejí mít daleko. Jednak to jsou autorovi vrstevníci a lidé mu sociokulturně blízcí – tedy především různé druhy rockerů, míněno aktivních hudebníků i pouhých fanoušků. Důležitá přitom není schopnost zahrát na kytaru nebo bicí, ale životní styl označovaný za punkový nebo rockerský, tedy pohrdající autoritami, systémem a maloměstským pohodlím. Rudiš je přitom vidí zároveň chápavě i ironicky a jeho dosud poslední publikovaná próza Konec punku v Helsinkách (2010) tento typ postavy znovu definovala ve věku, který bývá označován za zralý: což ale pro stav mysli Rudišových hrdinů příliš neplatí.

Vandam, vypravěč a hlavní hrdina novely Národní třída, patří k druhému typu postav, jimiž Rudiš předtím zalidnil svou komiksovou trilogii Alois Nebel: lidé nějak popletení až vyšinutí a ve svém přesvědčení zaťatí; hroziví, směšní i politováníhodní zároveň. Vandam je bojovník: napružený, každou chvíli připravený se porvat, obrazně i doslova. Individuální i kolektivní boj je jeho životní téma, od sledování béčkových akčních filmů s Jeanem-Claudem van Dammem (odtud Vandamova přezdívka) po studování válečnických zvyků starých Germánů a římských legií. Život se mu zrovna nevyvedl, prošel si drogovým obdobím i kriminálem a momentálně se na domovském pražském sídlišti živí jako natěrač panelákových střech. Žije sám a většinu času tráví v místní hospodě Severka, kde se podobných ztroskotanců nachází víc. Ostatních si však autor nevšímá, s výjimkou zadlužené hostinské Lucky, s níž má Vandam krátký románek.

Vylíčení této „rychlovky“ se věnuje prostřední pasáž knihy nazvaná Jizvy, jakási vsuvka do nekončícího Vandamova monologu, který vede zejména ke svému synovi na prahu puberty a snaží se mu tak vštípit své bojovnické zásady. Ani v této vsuvce se však objektivní vypravěč ke slovu příliš nedostane, převážně jde o dialog Lucky s Vandamem, zprvu svádivý, pak zvídavý a nakonec hádavý. Rudiš vždy zvládal přímé řeči skvěle a Národní třídu již omezil téměř jen na tento druh promluvy. Kniha tak má mimořádný spád: Vandam ve shodě se svým naturelem mluví obvykle v krátkých větách, často jen dvouslovných spojeních. Rád opakuje, aby dodal svým slovům důraz, používá nátlakové až agresivní řečnické figury. Do proudu jeho odsekávaných vět je těžké se vklínit a ještě těžší je mu odporovat.

Není to vyloženě antihrdina (byť v závěru zjistíme, že původně oním antihrdinou byl a možná právě to v něm zůstává jako největší trauma), ale potkat v hospodě by se s ním čtenář nechtěl. Rudiš ho vykresluje barvitě a zaujatě, obraz šlachovitého podmračeného týpka naskočí velmi rychle a pak je doplňován detaily, jakkoliv se občas musejí luštit z náznaků nespolehlivého a místy tajnůstkářského vypravěče. Ze stránek čiší jeho permanentní rozčilení nad světem i nad sebou samým a okamžitá připravenost k výpadu; Vandam je vždycky ve střehu.

Natěšený čtenář hltá proud chlapácké řeči, oceňuje drobné vtípky a významové i jazykové hříčky, jejichž drsný humor ocení i parta násosků, ale přitom nejsou primitivně vulgární. Zároveň se však skrze množství siláckých slov snaží proniknout k podstatě Vandamova příběhu a dost brzy začíná tušit, jak to bylo s jeho účastí na Národní třídě 17. listopadu 1989. Také tuší, jak takové příběhy končívají: bojovník jednou narazí na jiného, který ho „poučí o životě“, což je oblíbený Vandamův obrat. A tak se také stane.

Rudiš tu variuje jakousi archetypální baladu o cestě bojovníka, která asi z podstaty nemůže skončit jinak. Ale i když má závěr připravený pečlivě, stejně se nelze ubránit dojmu, že zápletka je řídká. Jaroslav Rudiš nikdy nekonstruoval velké příběhy, vždy mu šly lépe historky. Vandamův příběh je vlastně jedna taková. Trochu klame tělem, když delší povídku roztahuje do rozměru knihy velkým písmem a stránkami plnými bílých ploch. Jestliže v Konci punku v Helsinkách se autor pokusil o vícevrstevný román, tentokrát jde o rychlou, přímočarou střelu. Národní třída není dílo, které by něco sdělovalo o stavu naší společnosti, spíše taková poznámka na okraj, drobný, ale plastický portrét jednoho agresivního umanutého nešťastníka, který je nicméně sympatický tím, že se na nic nevymlouvá. A pod zběsilým tempem jeho vyprávění lze objevit i jistou hrubou poezii. Není to romantika sympatických „lůzrů“, jaká dosud oslovovala Rudišovy fanynky, ale – slovy reklamy na pivo nebo fernet – novela o chlapech pro chlapy. I když se chlapství (nebo chlapáctví) podobného druhu může jevit jako zpozdilé.