S literárním vědcem, překladatelem, kritikem a publicistou Oleksandrem Bojčenkem (nar. 1970) jsme se potkali v jedné z četných kaváren města Černovic – starodávné multikulturní metropole Bukoviny, kde pod čerstvě natřenými fasádami prosvítají německé nápisy, kolem pohádkově krásné budovy černovické univerzity (postavené podle projektu Josefa Hlávky – odnedávna na seznamu památek UNESCO) jezdí trolejbusy československé výroby, kde „chodníky jsou zametány kyticemi růží a knihkupectví tu je víc než pekáren“. Právě v tomto prostředí zahájil svou životní a profesní pouť Oleksandr Bojčenko, v dnešní době jeden z nejviditelnějších kritických umů Ukrajiny, který byl u uměleckého zrodu nejednoho současného (nejen) ukrajinského autora a literárního uskupení. Proto má nezadatelné právo nazývat současné ukrajinské literární bratrstvo svou velkou rodinou.

Alexej Sevruk: Jak se stalo, že jste si z literatury udělal povolání?
Oleksandr Bojčenko: Původně jsem vystudoval rusistiku. Když jsem se hlásil na univerzitu, katedra světové literatury, která mě vlastně zajímala, byla součástí rusistiky – jeden ze sovětských paradoxů: jako kdyby světová literatura byla součástí ruské, nikoliv obráceně. Diplomovou práci jsem napsal na komparativní téma: Lermontov a Joyce. Pak následovalo postgraduální studium, disertace atd. Převážně jsem se zabýval meziliterárním srovnáváním, tedy přibližně tím, čemu se v Evropě říká komparatistika.

Alexej Sevruk: Dosáhl jste akademického titulu docenta a donedávna jste působil jako lektor světové literatury na černovické státní univerzitě. Proč jste toho nechal?
Oleksandr Bojčenko: Těch důvodů je více a jsou různé. Každá práce musí v ideálním případě uspokojit tři požadavky: materiální, musí přinášet satisfakci tomu, kdo ji odvádí, a užitek jiným lidem. V praxi se dá například přetrpět nepříjemná práce, když je dobře placená. Nebo naopak, dá se pracovat za minimální peníze při podmínce, že je to příjemná práce. Posledních pár let jsem přestával cítit uspokojení, navíc jsem přestal věřit, že má práce přináší užitek. O mzdě vysokoškolského lektora raději pomlčím.

Alexej Sevruk: Tato situace je asi zhruba stejná jako na jiných vysokých školách ve střední a východní Evropě – hodně práce za málo peněz.
Oleksandr Bojčenko: Ano, ale ve srovnání například se sousedním Polskem můžu říct, že to je moc práce za moc málo peněz. Moji polští přátelé mi nechtěli věřit, že vysokoškolský učitel může mít úvazek tisíc hodin ročně a měsíčně za to dostávat cca 250 dolarů. Takže k paradoxům mého sovětského vzdělání se přidal paradox ze života současné Ukrajiny: musel jsem odejít z práce, abych začal vydělávat. Teď žiji z honorářů za články a překlady.

Alexej Sevruk: Do jakých periodik píšete?
Oleksandr Bojčenko: Pravidelně píšu do třech periodik. Ve svých domovských Černovicích připravuji kulturní přílohu místních novin. Příloha se nazývá Trocha kultury a vychází dvakrát za měsíc. Také píšu do lvovského časopisu Post-Postup a Ukrajinského žurnálu, který vychází v Praze. Kromě toho mám spolu s Jurijem Andruchovyčem internetový projekt Poťah 76. Sem tam se na mě obrátí některá tiskovina s prosbou, abych pro ni napsal článek.

Alexej Sevruk: Ohledně kulturní přílohy: Jakou hudbu posloucháte? Co z ukrajinské hudby můžete doporučit?
Oleksandr Bojčenko: Zpravidla píši za doprovodu hudby. Dobře se mi píše za poslechu klasiky, a to včetně klasického jazzu nebo rocku, dá-li se na tyto žánry vztáhnout slovo „klasický“. Z ukrajinské muziky poslouchám za prvé skupiny, které vznikaly za časů mého mládí, např. Braty Haďukiny, Vopli Vidopljasova, Plač Jeremiji, za druhé ty, se kterými se delší dobu znám osobně a udržujeme přátelské vztahy: Mertvyj piveň, Perkalaba, Očereťanyj kit nebo úplně mladou lvovskou skupinu ShockolaD, a za třetí, v mé kulturní příloze je vždy přehled novinek. Ten přehled připravuje můj kolega, který mi dává k poslechu všechny recenzované disky (v každé příloze jsou recenzovány čtyři disky původní ukrajinské tvorby). Často lze narazit na velmi příjemnou hudbu jako např. Drymba ta dzyga nebo jazzrockový Kontrabas z Poltavy. Tím chci říct, že na Ukrajině je hodně kvalitní hudby, ale kdo ji zná? Přátelé hudebníků a přátelé jejich přátel? Jen občas se někomu povede dostat se do širšího povědomí jako např. skupině Tartak, Hajdamaky nebo TNMK.

Alexej Sevruk: Do Černovic jsem jel autobusem ukrajinské dopravní firmy a všichni řidiči byli místní, mluvili pěknou ukrajinštinou. Když ale měli pustit nějakou hudbu, tak zvolili tzv. ruský „šanson“. Mohl byste tento jev nějak okomentovat?
Oleksandr Bojčenko: Právě o tom mluvím. Máme mraky dobré hudby, ale posloucháme nejhorší vzorky té ruské. Tady by se dalo rozsáhle uvažovat o naší koloniální minulosti, o útlaku, který se vedl proti všemu ukrajinskému za časů SSSR, ale mám už tohoto tématu plné zuby. Faktem zůstává, že estetická a mentální úroveň většiny obyvatel Ukrajiny je dost nízká, a nelze říct, že by se za uplynulých osmnáct let ukrajinské nezávislosti nějak výrazně zvedla. Možná je to částečně i proto, že zhruba jeden nebo dva miliony nejaktivnějších a nejpokrokovějších Ukrajinců z Ukrajiny odcestovaly za takříkajíc lepším osudem. Ti hloupější tu zřejmě zůstali a diktují módu.

Alexej Sevruk: Jaký je váš vztah ke kapelám typu Sekyra Peruna nebo Dub-Buk?
Oleksandr Bojčenko: Nikdy jsem o nich neslyšel. Co to je?

Alexej Sevruk: Když jsem byl naposledy v Kyjevě (v roce 2009) a sháněl se po ukrajinské hudbě, na tržnici mi nabídli několik desek s tím, že je to prý ukrajinský rock. Co se hudební stránky týče, je to často docela poslouchatelný hardcore nebo oi-punk, ale jejich texty jsou mírně řečeno poněkud stereotypní: bílý jezdec tasí svůj meč a jede zachraňovat svět před židovskou lží...
Oleksandr Bojčenko: Aha, jistě. Tohle pochopitelně neposlouchám. Ale také lze pochopit, odkud se takové věci berou. Hlavní neštěstí Ukrajiny spočívá dle mého názoru v tom, že Ukrajina jako stát nevyhovuje nikomu z těch, co ji obývají, a nikdo se tu necítí úplně doma. Obyvatelstvo Ukrajiny, jak je známo, je rozdělené přibližně na dvě poloviny. Jedna polovina mluví rusky a chce být s Ruskem „na věčné časy“. Tato polovina je často agresivně naladěná vůči všemu ukrajinskému. Druhá polovina – to jsou skuteční Ukrajinci – soudí, že Ukrajina de facto dodnes zůstává ruskou kolonií, a to kvůli záplavě ruskojazyčných knih, muziky, filmů apod. To má samozřejmě za následek radikalizaci uvnitř společnosti, objevují se zmíněné hudební skupiny nebo literatura s podobným extremistickým obsahem. Nechci obhajovat pravicový extremismus, ale uvedu jeden příklad, proč k něčemu takovému dochází. V těchto dnech v ukrajinských kinech běží nový film Vladimira Bortka Taras Bulba. Je to ruský režisér ukrajinského původu, který otevřeně mluví o tom, že ukrajinský národ neexistuje (což je také hlavní ideologickou náplní zmíněného filmu). Tenhle šovinista jezdí po Ukrajině, prezentuje svůj šovinistický film a tupí učitelé na něj vodí žáky základních škol. Je pochopitelné, že to provokuje nacionalistickou reakci těch nejradikálnějších Ukrajinců. Samozřejmě nejtěžší to mají ukrajinští intelektuálové, kteří na jedné straně nemají morální právo podporovat pravicový extremismus, ale na druhé straně se musejí důrazně vymezit vůči ruskému imperialismu.

Alexej Sevruk: Narážíte na dvojznačné postavení ukrajinských intelektuálů?
Oleksandr Bojčenko: Ano, ale nejen ukrajinských. Jenomže na Ukrajině je to velmi aktuální. Člověk, který je schopný kritického myšlení (a myšlení je apriori kritické), musí se umět vyvarovat jak levicových, tak pravicových iluzí. Dobrým příkladem pro mě byl a zůstává v tomto aspektu Mykola Rjabčuk: toho vždy proklínají jak nacionalisté, tak rusofilové. Dá se říct, že během svého přechodu od vědy k publicistice jsem se učil především od něj.

Alexej Sevruk: Zdá se, že se vám daří být věrný této zásadě.
Oleksandr Bojčenko: Doufám, že ano. Přinejmenším mi z obou táborů nadávají. Když jsem napsal článek o Tarasu Ševčenkovi, přesněji řečeno příznivou recenzi na knihu Hryhorije Hrabovyče o Ševčenkovi Básník jako tvůrce mýtu (H. Hrabovyč – americký slavista ukrajinského původu, autor kritické monografie o zakladateli ukrajinské novodobé literární tradice T. Ševčenkovi – A. S.), „vlastenci“ ihned spustili povyk, že jsem prý kremelský agent. Ale stačí napsat o Tarasu Bulbovi, a mí spoluobčané z kmene „homo sovieticus“ mi začnou spílat do banderovců. Vynasnažím se, aby tomu tak bylo i nadále.

Alexej Sevruk: Mohl byste okomentovat ukrajinský literární proces a své místo v něm?
Oleksandr Bojčenko: Těch procesů je hned několik. Existuje Sdružení spisovatelů Ukrajiny velké kvantitou, ale mizerné kvalitou. Jsou to postarší pánové a dámy. Kdysi opěvovali komunistickou stranu a sovětskou moc a teď stejně jalově básní o Ukrajině. Je tu také něco málo původní ruskojazyčné ukrajinské literatury, ale té není moc a je na hony vzdálená umění: jsou to většinou detektivky, sci-fi, „romány pro ženy“ apod. Naštěstí tu máme také třetí proud: Andruchovyče, Prochaska, Žadana, Izdryka atd. – fakticky jich není málo a jsou různí, co se témat a stylů týče, jsou to spisovatelé, kteří v ničem nezaostávají za svými kolegy z kterékoliv evropské země. O těch píši. Těší mě, že v poslední době se objevuje stále víc zajímavých, často úplně mladých autorů. A to nejen ve Lvově nebo Ivano-Frankivsku, ale i např. v takovém poruštěném městě, jakým je Charkov. Nevím, kde se tam berou, ale je to tak. A co se týče mého místa: příliš se tím nezabývám. Není v tom zbytečná skromnost nebo něco takového, spíš hříšná pýcha. Soudím, že člověk má přesahovat to, čím se zabývá. Tedy aby ve slovním spojení „kritik Bojčenko“ nebo „překladatel Bojčenko“ nebo „docent Bojčenko“ bylo příjmení důležitější než povolání.

Alexej Sevruk: Poměrně často se lze setkat s myšlenkou, že na Ukrajině chybí právě literární kritika. Co o tom můžete říct z pozice literárního kritika?
Oleksandr Bojčenko: Na Ukrajině toho chybí víc: poctiví politici, neúplatní policisté, inteligentní učitelé, upravené silnice, funkční občanská společnost nebo usměvavé servírky. Nedostatek kritiků a kritiky není to nejhorší. Nemyslím, že tu nejsou kritikové. To, co tu chybí, jsou periodika, kde by se kritické články mohly za odpovídající honoráře zveřejňovat. Nedostává se nám infrastruktury, která v „normálních“ zemích zajišťuje kulturní potřeby občana. Ale k „normálním“ zemím máme ještě daleko.