Významný ukrajinský spisovatel Leopold von Sacher-Masoch měl ve všem smůlu: dokonce se mu povedlo zemřít 9. března – to abychom neměli čas si ho připomenout během pravidelných oslav výročí narození „tatíčka Tarase“. O jeho bezděčné příslušnosti k masochismu nemluvě… Všude jen slyším udivené dotazy: významný? ukrajinský? bezděčný? Vezměme to tedy postupně, od jednoduššího ke složitějšímu.

Musíme s pravdou ven: tento autor napsal jisté množství esteticky nenáročných děl, aby uspokojil finanční požadavky své nenasytné manželky Aurory-Wandy. Výsledek překonal ta nejhorší očekávání: Wanda mu stejně utekla a Masoch zůstal sám s dluhy a pošramocenou reputací. Avšak sotva by bylo spravedlivé hodnotit autora podle jeho nejhorších výtvorů. Četli jste například Gogolovu poému Hans Kuchelgarten? Pokud ne, ani ji nečtěte, je to beznadějná grafomanie. I přesto nikdo nepochybuje o genialitě Večerů nebo Mrtvých duší. Tak tomu i v případě Masocha, jehož nejlepší kousky svého času nadšeně četla cela Evropa, nazývaje při tom našeho rodáka „maloruským Turgeněvеm“.  Ba i dnes si stačí přečíst alespoň svazek Vybraná díla, který ukrajinsky vyšel před deseti lety, a přesvědčit se, že co se stylové čistoty týče, opravdu si v ničem nezadá s Turgeněvеm, a pokud jde o originalitu metafor a úchvatnost syžetů, nezřídka Ivana Sergejeviče převyšuje.

Další otázka: můžeme považovat Masocha za ukrajinského spisovatele? Já osobně na tom netrvám. Ale trvám na jiné věci: považuje-li někdo za ukrajinského spisovatele zde ne náhodou zmíněného Gogola, musí přiznat i stejnou „ukrajinskost“ Masochovi. Gogol se narodil v té části Ukrajiny, která spadala pod ruské impérium a jako spisovatel přešel na jazyk impéria, ale jméno si udělal na ukrajinské tematice a spolu s tím obrátil pozornost ke svým poltavským rodákům. Analogicky tomu se Masoch narodil v „rakouském“ Lvově, jeho prvním jazykem se díky jeho kojné Handzě stala ukrajinština (nebo, jak se tehdy říkalo, rusínština), a jeho francouzsky a německy psané povídky a novely (Ženské obrázky z Haliče, Don Juan z Kolomyje, Zbojník, Dožínkové slavnosti, Mužický soud a mnohé další) snad poprvé upozornily a vzbudily opravdový zájem berlínských, vídeňských a pařížských čtenářů o život haličských Rusínů (nebo, jak se teď říká, Ukrajinců).

Ba co víc: Masoch si navždy uchoval nejenom lásku ke své „malé vlasti“, ale dokonce poněkud idealizované představy o ní. Objektem idealizace přitom nebyla „absolutní minulost“ (jako v případě Gogola), ale přítomnost a případná budoucnost Ukrajiny. „Mezi Donem a Karpaty žijí vrození demokraté, ani byzantský císař, ani Varjagové, ani polský král, ani žádný car jejich ducha nezlomil, nepodmanil si jejich vědomí. Jsou neustále připravení vyměnit rádlo za meč, žijí v malých republikových komunitách jako rovní s rovnými, pro východní Slovany to jsou klíčky budoucího, klíčky svobody.“ Budiž nám ke cti, že Ukrajina dokázala ocenit spisovatelovo úsilí ještě za jeho života. V roce 1880 napsal ve lvovském časopise Zorja Levko Sapohivskyj: „Sacher-Masoch jako první z cizinců dokázal náš lid popsat s takovou láskou, jakou lze sotva najít mezi našimi autory.“ Ocenila ho také Francie, když spisovatele vyznamenala Řádem čestné legie.

Poněkud složitější je vyjasnit si, jak to bylo s masochismem, pojmenovaným „na jeho počest“. Je to složitější, avšak nikoli nemožné. Termín masochismus (stejně jako sadismus – podle příjmení skandálně proslulého spisovatele z 18. století markýze de Sade) vymyslel a bez ohledu na kategorické protesty samotného Masocha pustil do oběhu rakouský psychiatr Richard von Krafft-Ebing, který v knize Psychopathia sexualis popsal mezi jinými patologiemi „dosažení sexuálního uspokojení v důsledku zakoušení bolesti“.

Na Masochovu obranu v tomto příběhu lze říct následující. Za prvé, kdyby byl Krafft-Ebing o trochu taktnější, mohl odvodit název pro jím objevenou perverzi od jména hrdiny románu Venuše v kožichu Severina, nikoliv od jména autorova. Vlastně se to tak obvykle dělává: říkáme Oidipův komplex, nikoliv Sofoklův komplex, donkichotství, nikoliv cervantismus, hamletovské, nikoliv shakespearovské pochybnosti, faustovská, nikoliv goetheovská duše a podobně.

Za druhé, nevím, jak je to u praktikujících masochistů, ale u Masocha vůbec nejde o „dosažení sexuálního uspokojení v důsledku zakoušení bolesti“, nýbrž o chronologickou změnu pořadí rozkoše a trestu. Již od dětství se do našeho vědomí zakládá myšlenka: rozkoš je něco špatného, po ní zcela určitě následuje trest. Masochovi hrdinové to dělají naopak: touží být nejprve potrestáni, aby tak mohli dostat povolení k následující rozkoši. V jistém smyslu (i jako protiváha k bezohledně zločinnému sadismu) lze takovou strategii chování považovat za náboženskou: „masochistická“ bolest a strádání zde hrají roli pozemských zkoušek před slíbenou rajskou blažeností. Není to totéž, o čem psal Krafft-Ebing, že? Obzvlášť, zvážíme-li, že nejoblíbenější dětskou četbou Masocha, a tedy i silným zdrojem inspiračních vlivů na jeho následující tvorbu, byly životy křesťanských mučedníků.

Za třetí, a to je hlavní, prozíraví lidé jako například Carl Gustav Jung nebo James Joyce už dávno vypozorovali, že psychické poruchy často symbolizují jednotlivá dějinná období. Masoch oproti staršímu zvrhlíkovi de Sade může být považován za předchůdce naší doby. Jednoduše řečeno, několik moderních století – počínaje absolutistickými monarchy a konče soudruhem Stalinem – lidstvo prožilo ve znamení sadismu, tedy tupého a jednoznačného násilí ze strany těch, kteří chtěli a měli moc demonstrovat svou bezmeznou vládu. Masoch nabídl jinou, fakticky postmoderní konvenci: dodržení pravidel hry, teatralizaci, podmíněnost, ambivalenci, ironii. Je tedy logické, že právě nyní, kdy tyto rysy skrz naskrz prostupují světovou kulturou, Masoch se pro nás stává aktuálnějším a srozumitelnějším.