Co vlastně znamená "případ Heidegger"? Od masového úspěchu knihy Viktora Fariase Heidegger et le nazisme (1987) jako by "číst Heideggera" už neznamenalo pouze, metonymicky, čtení jeho díla, nýbrž i nutný styk s osobou filosofa, který se nezpochybnitelným způsobem podílel na ideologii Třetí Říše. Útlá knížka Ivana Dubského Ve věci Heidegger však seznamuje s celou šíří diskuse okolo Heideggerova případu a Fariasovu knihu neúprosně kritizuje.

Dubský představuje tři heideggerovské monografie (od V. Fariase, E. Nolteho, R. Safranskiho), dává je do souvislosti s další literaturou k tématu, shrnuje a srovnává jejich závěry, které doplňuje vlastními. Zároveň podává dosti rozsáhlou bibliografii na pojednávané téma, údaje o zmiňovaných autorech a osobnostech, a upozorňuje i na některé překlady Heideggera u nás.

Při kritice Fariasovy knihy se Dubský téměř úzkostlivě drží jejích ohlasů u autorit jak z oboru filosofického tak historického. Fariasova rádoby zjevující odhalování jsou omíláním již známých fakt, po stránce historické je jeho kniha neseriózní a jeho filosofování naprosto nicotné.

Za podstatnější považuje Dubský knihu historika Emila Nolteho Martin Heidegger - Politik und Geschichte im Denken und Leben (1992). Nolte se mimo jiné věnuje "napětí mezi katolicismem a liberalismem /Heideggerova/ mládí", jeho vztahu k domovu; Heideggerův vstup do NSDAP vysvětluje jeho "privátním nacionálním socialismem". (Nelze však zapomínat, jakou úlohu hrál Nolte v proslulém "sporu historiků", v němž mu byl mnohými vytýkán i pokus o relativizaci zločinů Třetí Říše.)

Diskusi kolem Heideggera lze vnímat i v kontextu německého "vyrovnávání se s minulostí", které dnes již zaznamenává své vlastní složité dějiny. Možná bylo zapotřebí nejen autora typu Rüdigera Safranskiho, aby mohlo vzniknout obsáhlé a seriózní opus, jakým je jeho Ein Meister aus Deutschland. Heidegger und seine Zeit (1994), nýbrž i dosažení určitého bodu v uvažování o dějinách. A tak se v Dubského shrnutí spolu s podstatnými fakty dozvídáme například nejen, zdali Heidegger udal či udával, nýbrž také koho a proč; výkladu možných příčin Heideggerovy angažovanosti a jejího vývoje se autor věnuje poměrně zevrubně. "Reálně existující nacionální socialismus se" mimo jiné "stává pro Heideggera stále více systémem zrazené revoluce, která ovšem pro něho byla revolucí metafyzickou, oním "zjevováním bytí" na půdě národní pospolitosti." A právě v nacionálním socialismu Heidegger nakonec vidí "furor novověku", neautentično. K přínosům Safranskiho studie patří i poukaz (nikoli nepochybný) na blízkost Heideggerovy filosofie s pojetím dějin a jazyka jeho odpůrce Adorna, i fakta vztahu Heideggera k Jaspersovi či k Hannah Arendtové. Nespornou zůstává skutečnost, že antisemitismus a rasismus byly Heideggerovi vždy cizí.

Uvažování nad Heideggerovými politickými postoji není snadné. Právě tak těžké je vyrovnat se s tím, co bývá označováno jako "Heideggerovo mlčení". Je tomu skutečně tak, jak píše Safranski (a Dubský), že se Heidegger nedistancoval od zločinů nacionálního socialismu, protože takový požadavek "považoval právem za nehoráznost"? Protože "by tím totiž musel implicitně uznat veřejný soud, který by mu kladl spoluvinu na vraždě"? Že se obával, aby se nedostal do společenství viníků, kteří se tak často a trapně obhajoby nezdráhali? V této souvislosti bývá zmiňován jak proslulý Heideggerův rozhovor pro Spiegel, tak i jeho osobní vztah k německy píšícímu židovskému básníku Paulu Celanovi. (Diskuse o tomto vztahu myslitele a básníka stále pokračuje, zejména po loňském zveřejnění jednoho Heideggerova dopisu Celanovi. Otázka zde zní, zda v něm nepadlo ono "slovo", jež Celan od Heideggera snad očekával.)

V rámci hodnocení Heideggerovy úlohy v politickém dění 30. let se nabízí srovnání s jinými autory, kteří se nějakým způsobem podíleli na počátcích Třetí Říše, a nemusí se jednat jen o fenomén "naivních revolucionářů" (jmenujme alespoň E. Jüngera, G. Benna či C. Schmitta). Dubského však zajímá vztah Heideggerova filosofického díla a jeho politických postojů. Fariasova kniha svým zdánlivým vyvozováním těchto postojů z některých, v rámci Heideggerova díla marginálních projevů zavdala podnět k nemístné zpětné indukci ideologie nacionálního socialismu do tohoto díla samotného. Otázka, co lze z Heideggerovy filosofie převzít pro analýzu Třetí Říše, je přinejmenším dvojznačná. Znamená to, že jakousi analýzu sama nabízí? Anebo má být snad materiálem, na němž lze nějaké podstatné ideologické rysy nacismu ukázat a tedy i prokázat? Heidegger vskutku není "původcem nějaké politické filosofie", jeho chápání politiky je ne-politické, primárně filosofické.

Politický přístup brání skutečné recepci Heideggerova díla. Dubský vznáší plaidoyer pro oddělování filosofova životopisu od díla - jeho spolehlivé a hodnotné uvedení do diskuse ve "věci Heidegger" pro to představuje nezbytný předpoklad.