Loňský nositel Nobelovy ceny za literaturu, peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, opět přesvědčuje čtenáře o kvalitách své rozsáhlé románové tvorby. Ve svém nejnovějším románu Keltův sen, který v loňském roce vyšel ve španělštině a nyní se dostává do rukou českým čtenářům ve skvělém překladu Jany Novotné, se Vargas Llosa snaží o výklad mnohovýznamového slova „civilizace“, přirozené zkaženosti člověka a práva na svobodu jedince či národa.

Vypravěč a protagonista románu Roger Casement je skutečná historická postava: žil v letech 1864–1916. V první části coby britský konzul cestuje do Konga, kde se stává svědkem nevýslovných krutostí páchaných na domorodém obyvatelstvu, zneužívaném pro těžbu kaučuku. Již zde ztrácí své mladické iluze o tom, že se Evropané vydali do Konga pro dobro divochů, aby jim umožnili důstojný život. Během děje odehrávajícího se v konžských kulisách se Vargas Llosa neopomine zmínit o Josephu Conradovi (který býval hrdinovým přítelem) a jeho románu Srdce temnoty. Zatímco Conrad poukazuje na ničemnou podstatu lidí a tvrdí, že setkání s domorodci zbaví Evropana zábran diktovaných západní civilizací, Casement se naopak přesvědčí, že právě Evropané do Konga přinesli krutosti a že jsou původcem všeho zla. A jako vysvětlení uvádí: „existuje-li jedno slovo schopné vystihnout příčinu všeho, co se tam děje, je to slovo chtivost. Bohatství (Konga) se stalo prokletím oněch nešťastníků.“

Ve druhé části se Roger Casement dostává do Amazonie, tentokrát jako vedoucí komise, která má vyšetřit, jak se zachází s indiány pracujícími na sběru kaučuku. I zde ale shledává, že kam se bílý člověk vrtne, tam po sobě zanechá spoušť: zjistí, že praktiky předáků společností těžících kaučuk jsou stejné, ne-li horší než v jeho předchozím působišti. Se zbraněmi v ruce si vynucují absolutní poslušnost, své podřízené považují za zvířata a také se k nim tak chovají. Jen co se tedy Roger Casement trochu vzpamatoval ze zážitků z Afriky, vidí na jiném kontinentě totéž. Jako by ho pronásledovala noční můra, zákeřné déjà vu. Jeho reakcí na příjezd do Amazonie je zvolání: „Kongo, ano, Kongo, kam se podíváš!“ Výpravy, pozorování lidí kolem sebe a neustále přítomný nerovný vztah silnějšího ke slabšímu umožní ovšem Rogerovi uvědomit si vlastní situaci a identitu Irska v souvislosti s Velkou Británií. Zkušenosti z belgického Konga i peruánské Amazonie ho přivedou k závěru, že i jeho vlast, Irsko, je vlastně v neméně neblahém područí někoho silnějšího, kdo svou moc zneužívá a počíná si při tom daleko rafinovaněji. Snad proto, že Irsko leží v Evropě, a nikoli v nepropustné džungli, a že jeho společost je vzdělaná.

Po tomto prozření se ve třetí části Roger Casement vrací na delší dobu do Evropy, ke svým kořenům, aby se věnoval Irsku: studuje irštinu, která mu ovšem nejde tak snadno jako ostatní jazyky, ačkoli by měla být jeho rodným jazykem. Všímá si, že tento jazyk se z každodenního života Irů vytrácí a s ním i „irství“ obyvatel podléhajících Britům. Svrchovanost silnějšího státu na cizím území se přece projevuje i prostřednictvím jazyka: peruánská Amazonie, belgické Kongo a britské Irsko jsou v obdobné situaci, jen hovoří různými jazyky, podle toho, kdo je zrovna ovládá. Rogerova nově objevená pravda způsobí, že se zapojí do přípravy bojů za nezávislost Irska, ale je zajat a coby spolutvůrce Velikonočního povstání v roce 1916 obviněn z vlastizrady.

Všechny tři části Roger Casement průběžně líčí retrospektivně z vězení, kde čeká na verdikt, zda bude odsouzen k trestu smrti či nikoli. Prolínání kapitol zasvěcených zacházení s domorodými obyvateli Afriky a Latinské Ameriky tak paradoxně vyústí v situaci, kdy i on sám zakouší kruté zacházení ze strany Britů. A stejně jako životy konžských domorodců a amazonských indiánů, i Casementův život závisí na rozhodnutí jeho uzurpátorů.

Vargas Llosa neúnavně vypisuje nechutnosti prováděné nativnímu obyvatelstvu, což od čtenáře vyžaduje silný žaludek. Jako občasná úleva slouží popis divoké nepřátelské přírody, jejíž zákonitosti jsou zcela odlišné od toho, co v ní romanticky vnímají Evropané. Podobně i pasáže věnované krásným postavám domorodců svým užaslým stylem připomínají zápisky z Deníků Kryštofa Kolumba psaných po objevení Ameriky. Najevo vychází také homosexuální orientace Rogera Casementa, pro niž byl často pronásledován.

Morální pevnost a zásadovost Rogera Casementa dovede k tomu, že se stává novodobým Bartolomém de Las Casas, podávajícím zprávu o vykořisťování domorodých obyvatel. Stojí ale téměř sám proti zaběhlému systému, proti společnosti, která na domorodcích parazituje a zároveň ve velkém decimuje jejich kultury. I peruánský spisovatel Manuel González Prada ve svém eseji „Naši indiáni“ z roku 1904 upozorňuje, že „to, čím indiány nutíme procházet, stačí, abychom pozbyli pověsti humánních lidí“.

Aby nedošlo k mýlce, Vargas Llosa neustále připomíná, v jakém období se děj románu pohybuje: nejedná se o krutosti páchané kolonizátory již záhy po objevení Ameriky v roce 1492. Je počátek dvacátého století, ke všemu zhruba padesát let po zrušení otroctví v USA. Vargas Llosa se tak snaží upozornit na fakt, že touha po moci a chamtivost pořád dokola rozsévají zlo a v dějinách se neustále opakují, stejně jako je nevyčerpatelné téma zkaženosti člověka. Na jedné straně tak stojí západní člověk, který si říká „civilizovaný“, a na straně druhé „divoch“. Rozhodně se však nedá říci, že by mezi jejich duševními kvalitami byl propastný rozdíl. Jediným hmatatelným produktem civilizované kultury, který mají afričtí domorodci a amazonští indiáni čest poznat, je moderní střelná zbraň. Její majitelé s ní umějí zacházet, ale vybírají si špatné cíle, a proto se stávají předmětem kritiky Rogera Casementa. Sami předáci kaučukových těžařů nechtějí přiznat, že něco dělají špatně. Jejich majetnický vztah k nativnímu obyvatelstvu je v knize vyjádřen například těmito slovy: „vy si myslíte, že Arana, já, celé vedení Peruánské amazonské společnosti jsme sebevrazi, a zabíjíme si indiány?“ Posesivní význam zájmene „si“ zcela zřetelně vypovídá o neochotě na nastalém problému něco změnit.

Zajímavá je také náboženská tematika v románu. Když se Roger Casement rozhodne konvertovat ke katolicismu, zjistí, že ho zesnulá matka, která se vzdala své víry, aby se mohla provdat za jeho otce, ale tajně zůstala katoličkou, jako malého pokřtila. Náboženství pochopitelně hraje svou roli, i co se týče nadvlády Velké Británie nad Irskem. V každé části románu, tj. v Kongu, Amazonii a Irsku, se Roger setkává s náboženskými představiteli, kteří vždy vystupují jako kladné postavy plné lidství a soucitu k bližnímu, a jsou tudíž s Casementem zajedno, i co se týče přístupu k domorodému obyvatelstvu. Při popisu krvavých stop a jizev od ran bičem tak čtenáři může vytanout na mysli slovo stigma, stejně jako se z Rogera místo „pouhého“ hrdiny může nakonec stát mučedník. Zákony Boží a zákony vytvořené člověkem jsou zde postaveny do protikladu: mniši pomáhají domorodcům a Casementovi se svěřují, že vědomě porušují lidské zákony. Činí tak totiž jen z věrnosti Božímu zákonu; svědomí tedy mají čisté. Boží zákon je nadřazený zákonům společnosti, ovšem „civilizovaná společnost“ tuto hierarchii často převrací naruby.

Vargas Llosa na přesných historických faktech poutavě demonstruje stěžejní události dějin, jež by neměly zůstat zapomenuty. Zároveň čtenáři nabízí působivý román umožňující čtenáři vcítit se do situace, zblízka sledovat příběh jedince, který poukázal na špatnost civilizace, jež se mu za to v konečném důsledku pomstila. Na čtenáři zůstává, s jakými hodnotami se snáze ztotožní: autor ho určitě přiměje k reflexi nad vlastní morálkou, nad významem slova civilizace. Keltův sen není kniha o dálných cestách do Konga či Amazonie. Je o čemsi velmi blízkém celé společnosti, co se však dokáže vymknout mezím představivosti: o člověku.