Přátelská palba
Uvnitř výtahu jedoucího do sklepení budovy starého parlamentu ho probralo zvonění telefonu, snacha mu vyčítala rozzlobeným hlasem: Co s tebou je, dědo? Děti na tebe čekají s rozsvícením svíček...
Uvnitř výtahu jedoucího do sklepení budovy starého parlamentu ho probralo zvonění telefonu, snacha mu vyčítala rozzlobeným hlasem: Co s tebou je, dědo? Děti na tebe čekají s rozsvícením svíček. Šokovaný ze sebe setřásl hluboký bezbřehý spánek. Ejhle překážka. Když člověk jako on pobíhá mezi vrásčitou osmdesátiletou babičkou a starým otcem, kterého krmí na kolečkovém křesle, zdá se mu šedesát jedna let jeho vlastního života jako něco bezvýznamného. Ale když je sám v posteli ve ztemnělé ložnici, přes to všechno cítí jejich plnou tíži. Je to jen únava, která se nahromadila, nebo jeho přirozenou odhodlanost rvát se dál se životem oslabuje nepřítomnost ženy, která by ležela vedle něj? Pocit viny vůči jeho dvěma vnoučatům, která na něj čekají u chanukového svícnu, pohání jeho pohyby a on, nebývale zručně, aniž by vybíral oblečení anebo si opláchl obličej, běží k autu, uvádí ho bleskurychle do chodu a míří k domu svého syna za červánků vlekoucí se sobotní noci plné drobného deště.
Na křižovatce u přechodu proti červené na semaforu, která váhala změnit barvu, se mu vrací jeden obraz ze snu, který se už pomalu rozplývá. Bylo to v budově starého parlamentu. Přišel oblečený do montérek, v ruce bednu s nářadím. Správce v kšiltovce a modrém flanelovém obleku mu otevřel vnitřní dveře a zavedl ho do starého výtahu, širokého a zdobeného, jednoho z těch, které se mu vždycky líbily. Namísto aby ho vyvezl do třetího patra podívat se na střechu bytu otcovy bývalé lásky, správce mačká tlačítko „sklep“ a povídá mu: Připravte se na nekonečnou jízdu dolů, za Turků tam byla hluboká studna.
Telefonuje Efrat a ujasňuje si, jestli nemá po cestě koupit koláč nebo zmrzlinu anebo něco jiného, co by potěšilo ji i děti. Ne, už je pozdě, vytýká mu snacha, protentokrát bude stačit, když dorazíš ty, ale pospěš si, děti už ztrácejí trpělivost a svíčky zapálí samy. Co se ti stalo? Většinou býváš dochvilný. Teď už se v něm vařila krev. Náhodou, milá Efrat, zamumlal ironicky, jsem na tomto světě tak trochu pracující člověk. A chce ještě maličko rýpnout do té překrásné ženy, která znevažuje jeho šedesát jedna let, ale vzpomíná si na varování své manželky, že by jí měl prokazovat úctu, a tak raději rychle zavěsí, aby mu neuniklo nějaké zaklení. Ale kvůli zachování vlastní úcty v očích vnoučat si nemůže dovolit přijet s prázdnýma rukama, takže se stavuje u stánku hrajícího všemi barvami.
Tam, mezi strkající se mládeží, ho posedl sladký duch jeho velkorysé ženy, takže aniž by se rozmýšlel, hromadí sladkosti pro vnoučata. Obzvláště ho lákají ozdobné hůlky, takové, o které se opírají staří lidé, plněné barevnou cukrovou nádivkou, a dvě figurky, chlapec a dívka z tmavé čokolády. Neta a Nedi ho mají moc rádi a čekají na něj s otevřenou náručí. Absence otce automaticky povyšuje dědu na jeho místo. Objímá je a líbá, pak zlehka obejme Efrat a přejede jí rty po tváři. První polibek si jí dovolil dát, až když Moran oznámil, že se budou brát, a ani po všech těch letech a dvou porodech se neodvažuje jejich sílu zvýšit. „Sladkosti až po jídle,“ prohlašuje s výchovnou přísností, ale už je příliš pozdě.
Hlavička čokoládového chlapce už byla utržena a zmizela v Nediho puse. „Ty kanibale,“ líbá silně klučinu, ale ten má zakázáno pokračovat a dojíst zbytek bezhlavé figurky. Chanukový svícen je připravený i s šamašem v čele. Jaari obrátil krabičku se svíčkami, aby přečetl požehnání, jak se patří. Není mu příjemné splést obřad před dětmi. Najednou Neta trvá na tom, aby měl děda při požehnání na hlavě kipu, tak jak to má ve zvyku manžel její učitelky ze školky. Efrat chodí sem tam povadlá a vyčerpaná, její krásná tvář je bledá, vlasy má rozcuchané a na sobě už trochu obnošené domácí šaty. Moran ráno volal a chtěl, aby ho přišla i s dětmi navštívit, společně s rodiči v základním výcviku. Mezitím hledají kipu. Ale není jednoduché ji v tomhle domě najít. Ani ne takovou tu papírovou, které se dávají na hlavy při pohřbech. Přičinlivá Neta však přichází na to, jak si pomoci, a z červeného bristolu vystřihuje kipu a secvakává okraje sešívačkou. Jaari si ji s klaunským úsměvem dává na hlavu a chce zapálit svíčku, jenže Nedi si najednou vzpomněl, že je taky kluk, a ne holka, a tak i on musí mít kipu a musí se počkat, dokud mu nepřinesou čepičku, která mu téměř zakrývá oči.
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky