Před nedávnou dobu se na našich knižních pultech objevil první český překlad díla Abrahama B. Jehošuy (narozen roku 1936 v Jeruzalémě), který neoddiskutovatelně patří mezi izraelskou spisovatelskou elitu. Spadá do literární generace nazývané „nová vlna“, která se formovala v šedesátých letech a jejím hlavním záměrem bylo koncepčně i tematicky sjednotit izraelskou literaturu se změnami, ke kterým došlo na poli západní literatury. Avantgardní styl (symbolismus, alegorie, absurdno a ironie) převažuje nad realismem – k němu se tato literární vlna vrací až v sedmdesátých a osmdesátých letech; tématicky převládá situace obecně lidská nad situací „izraelskou“, z čehož plyne i individualistický charakter hrdinů, nově se objevuje postava antihrdiny, motivy existenciálního strachu, skepse ohledně šance na zlepšení jedincova údělu na tomto světě a pesimismu v souvislosti s existencí lidstva jako takovou. Kromě existenciální filosofie západní Evropy hrála srovnatelnou roli i nestabilita válkami zmítaného Izraele (sinajská válka roku 1956, šestidenní válka roku 1967 a jomkipurová válka roku 1973). Citelný posun je znát i v přístupu k sionismu jako ideologii. Na rozdíl od první generace izraelských spisovatelů, která tuto ideologii oslavovala a prosazovala, začíná generace následující se sionismem polemizovat a uvažovat nad tím, nakolik byla oprávněná.

Inspiračně čerpá Jehošua hlavně z Š. J. Agnona, nerealistický koncept i další konvenční prvky objevující se v Agnonově díle však proměňuje k nepoznání, čím dál tím více se tak odklání od předchozích literárních velikánů a postupně formuje vlastní literární charakter. Přední izraelský literární historik a kritik Geršon Šaked tvrdí, že Jehošua neinklinuje k supra-realismu, ale k sub-realismu, čímž odmítá metafyzické výklady jeho díla a preferuje výklady psychologické.

Jeho prvním románovým počinem je Milenec (HaMeahev, Schocken, 1977), odehrávající se během jomkipurové války, i když sionistický příběh, tvořící jedno z témat románu, začíná již roku 1881. Tehdy se narodila Veduča, jedna ze šestice hlavních aktérů románu. Veduča sice patří do sefardské komunity, která není genuiním představitelem sionismu, nicméně její příběh může být do jisté míry chápán jako ztělesnění zklamání a výsledného kolapsu sionistického snu: stará paní umírá v omšelém arabském domě v Haifě a jediným jejím společníkem v posledních dnech je mladý arabský automechanik Naím.

Další ironická poznámka na adresu této ideologie zaznívá z úst třetí románové hrdinky Dafi při hodině dějepisu, kterou shodou okolností supluje její vlastní matka Asja: „Já nechápu,“ začala jsem, „proč jsi tvrdila, že měli pravdu v tom, co si mysleli, myslím ty přistěhovalce z druhé alije, že to byla jediná možnost, copak po tom všem utrpení můžeme říct, že nebyla jiná možnost? Že tohle byla jediná možnost?“ Viděla jsem na ní, že mi nerozumí. „O jakém utrpení to mluvíš?“ „O utrpení nás všech.“ „Co tím teď myslíš?“ „Všechno to utrpení kolem nás… Války… Spousta mrtvých… A vůbec… Tak jak to, že to byla jediná možnost?“ (str. 244) V tomto generačním střetu odlišných úhlů pohledu matky a dcery na sionismus je nepokrytě vyjádřena výše zmíněná kritická pochybnost o správnosti ideologie sionismu.

Zbývající dvě postavy jsou klíčové pro celou zápletku, v hrubých obrysech vyjádřenou úvodní větou románu: „No a my jsme v té poslední válce ztratili milence.“ (str. 7) Jedná se o Adama, manžela Asji, otce Dafi a majitele autoservisu, kde pracuje Naím, a „ztraceného milence“ Gabriela, jehož hlas zaznívá až na samém konci knihy. Všechny postavy jsou propojeny určitým typem vztahu – manželským: Adam a Asja, milostným: Asja a Gabriel; Dafi a Naím, rodinným: manželé Asja a Adam a jejich dcera Dafi; „milenec“ Gabriel a jeho babička Veduča, která ho po smrti jeho matky vychovávala, pracovním: majitel autoservisu Adam a jeden z jeho zaměstnanců Naím.

Pátrání po Gabrielovi začíná těsně po vypuknutí války, kdy se „milenec“ vydává odvodu a od toho momentu jako by se po něm slehla zem. Osobou, která jej horečnatě hledá, je trochu paradoxně Adam, možná proto, že se za jeho zmizení cítí do jisté míry odpovědný, a možná i proto, že se tímto způsobem snaží nalézt odpovědi na zmatené pocity vůči vlastní ženě, které trvají již nějakou dobu.

Hledání „ztraceného milence“ je také symbolickým hledáním vlastní identity, místa v životě i pokusem o únik z pociťovaného osamocení, které se u každé postavy projevuje trochu jiným způsobem a v nestejné míře. Asja hledá únik v poměru s Gabrielem a po jeho zmizení v práci neberoucí konce; Adam v rozšiřování dílny a honbě za milencem, při které se setkává s Vedučou, ta nakonec akceptuje arabského mladíka, aby nezůstala opuštěná; Naím nedobrovolně odchází ze školy před jejím dokončením a smiřuje se s prací v autodílně a nakonec nachází útěchu v nočních vyjížďkách s Adamem k nabouraným autům a milostném vzplanutí k Dafi; obdobně se seberealizuje i Dafi, která trpí chronickou nespavostí a v nočních „odtahových“ akcích vidí „skutečný život“, a nakonec i Gabriel, jenž je do jisté míry pasivní obětí událostí, ale i v něm se čas od času vzedme touha postavit se nepříznivému osudu.

I izraelsko-arabský konflikt a jeho složitost je zde určitým způsobem verbalizována, a to nejen faktem, že pozadím celého románu je válečný stav. Reflexe této nelehké situace, předsudků a napětí, které i nadále v současném Izraeli přetrvávají, se projevují v myšlenkových pochodech jednotlivých postav: „Už zase jejich lidi umírají, a jak jednou začnou umírat, musíme se stáhnout do sebe, mluvit polohlasem a hlídat se, abychom se nedejbože nerozesmáli, i kdyby se jich ten vtip nakrásně vůbec netýkal… hlavně nezapomínat, kde jsou naše meze, a komu se to nelíbí, ať si klidně zůstane dřepět ve vesnici a tam si může běhat po polích, smát se na celé kolo a spílat Židům, co hrdlo ráčí. Ale my, co jsme jim celé dny nablízku, si musíme dávat bacha. Ne, není pravda, že nás nenávidí. Kdo si myslí, že nás nenávidí,ten je úplně vedle. Oni k nám necítí nenávist, jsme pro ně zkrátka vzduch. Podej, přines, podrž, ukliď, seber, zameť, rozmontuj, uhni. Takhle o nás uvažují…“ (Naím, str. 118); „Nenávidíte nás hodně? Slyším najednou její hlas, div že leknutím nepřevrhnu šálek. „Koho?“ Sice jsem věděl, jak to myslí, ale bylo divné, že zrovna ona začala takhle o politice. „Nás…Izraelce…“ „My jsme taky Izraelci…“ „Ne…nás Židy…“ Podíval jsem se jí do očí. „Teď už tolik ne,“ snažil jsem se odpovědět upřímně… „Jak vás teď v té válce tak trochu porazili,nenávidíme vás drobet míň…“ Zasmála se… „Ale ten tvůj bratranec…ten terorista…“ Byl to blázen,“ přerušil jsem ji uprostřed věty…“ (Naím, str. 181-182); „Co to má znamenat, všechno to nádobí ve dřezu? Nemohla jsi to umýt?“ „To není po mně. To je po tom vašem Arabovi.“ „Chceš říct, že to všechno ušpinil při snídani?“ „Představ si, že jo…je to docela civilizovaný Arab…“ (Dafi, str. 187); „Začal číst, pěkně zřetelně, náhodou jsme zrovna narazili na článek, ve kterém se psalo, co já vím už dávno, že totiž Arabové nemyslí na nic jiného než na to, jak nás všechny pozabíjet. To mi ještě chybělo, vnuknout mu takový nápad. A on opravdu přestal číst, vzhlédl od novin ke mně a zeptal se: „Takže já vás chci zabít?“ (Veduča, str. 204)

Celý román je psán formou vnitřních monologů jednotlivých postav v ich-formě, které pohromadě tvoří pestrou mozaiku mezilidských vztahů. Trochu výjimečné jsou monology Asji, které představují podvědomý tok myšlenek, tedy sny, a Vedučy, jejíž postavení vzhledem k ostatním aktérům příběhu není zpočátku zcela jasné, neboť i její promluvy jsou nejprve zmatenými a trhanými větami člověka v bezvědomí pomalu se navracejícího zpátky k životu.

A. B. Jehošua ve své románové prvotině zachytil nejen určitý historický úsek vývoje státu Izrael, ale hlavně překvapil zápletkou celé knihy, o které se rozhodně nedá říci, že by byla předvídatelná, o čemž na prvním místě svědčí Adamův kladný vztah k „milenci“, jeho nekonečné hledání provázené nervozitou a navazování nových vztahů či přátelství,ikdyž místy podivným jako třeba postupně se měnící vztah Veduči k Naímovi a naopak. Ani naplnění romantického citu, který se začne rozvíjet mezi Dafi a Naímem, nepůsobí jako přihlouplé klišé vyjadřující možnou cestu smíru vleklého blízkovýchodního konfliktu. Všechny události se odehrávají v reálné rovině a jsou podávány barvitým jazykem, který ale není přeplněn nadbytečnými slovy, což je zachováno i v nepochybně velice zdařilém překladu celého textu. Osobně bych se klonila k přepisu příjmení židovského básníka Chaima Nachmana jako „Bialik“, nikoliv „Bjalik“, také bych se snažila vyhnout skloňování některých místních jmen a volila bych řešení typu „No a my ze 6. B gymnázia ve čtvrti Merkaz ha-Karmel“ namísto „No a my ze 6. B gymnázia v Merkaz ha-Karmelu“ (str. 26). Poslední věcí je trochu moc „hovorový“ jazyk vložený do úst přes osmdesát let staré Vedučy: „Je hrozně nervní… nemám zavolat policii,ať si ho proklepne.“ (str. 269) Na tomto místě by možná bylo vhodnější poněkud formálnější výrazivo. To jsou však zanedbatelné drobnosti, které vůbec neubírají na genialitě této „cesty za hledáním člověka“, na kterou se konečně může vydat i český čtenář.