V pořadí třetí kniha spisovatele Jiřího Kratochvila Uprostřed nocí zpěv, která vyšla počátkem 90. let, se v roce 2010 dočkala druhého vydání. Románový příběh vyprávěný ve dvou částečně paralelních rovinách je zasazen do několika desetiletí, která následovala po „vítězství pracujícího lidu“. Autor konfrontuje syrovou realitu, do níž byly vrženy rodiny poúnorových emigrantů, s fikcí, která odkazuje k magickému realismu.

S ohledem na reálie Kratochvilova života se v příběhu nabízejí autobiografické paralely, které jsou dále rozvíjeny s dětsky upřímnou hravostí i s chladnokrevným kalkulem. Obě vypravěčské roviny se postupem času sbližují stále více a v samotném závěru se dostávají na úroveň, která postaví čtenáře před nutnost interpretovat si pro sebe celý příběh, za což je odměněn katarzí díla.

Prožité skutečnosti se většinou odehrávají v Brně v místech Kratochvilova dětství, jsou konkretizovány podrobným místopisem a dále filtrovány či naopak rozvíjeny imaginací. Genius loci i specifické výrazové prostředky tak jen dotvářejí obraz města, v němž soupeří metropolitní ambice s realitou perifernosti. Postavy, které mají často dost možná skutečný předobraz, jsou nahlíženy jako pitoreskní figurky v jakémsi absurdním systému, jehož mašinérie je s chladnou věcností pozře.

Hledání otce, které je iniciátorem i vymezením tematických hranic příběhu, má protipól ve dvojici mytických chronometrů, jejichž současné spuštění si následky nezadá s apokalyptickým lámáním pečetí. Zdánlivá banálnost lidské marnosti tak po celou dobu sekunduje ryzí transcendenci, s níž tvoří těžko uchopitelný, ale homogenní celek. „A vypadá to, že jsem své schopnosti začal ztrácet tou chvílí, kdy jsem si je začal uvědomovat.“ Tato věta jako by vyjadřovala onu tenkou hranici, na níž se celý příběh ve všech svých rovinách odehrává.

Kratochvil tříští svůj text do epizod, které v některých okamžicích vytvářejí zdání postmoderní pavučiny, jíž čtenář prochází (či bloudí?) a v jejíchž  uzlových bodech se znovu vrací k otázkám po hledání identity, pravdivosti života v nesvobodě i potřebě ukotvení ve světě, který, ohraničen svými ideologickými konturami, nedává pochybnostem prostor.

Některé z prožitků jsou ovšem nepřenosné a autorova koláž je rozhodně nenabízí v prefabrikované formě, jedná se o důmyslně vystavěný labyrint, v němž je příjemné spočinout. Kratochvil se v díle představuje jako zdatný vypravěč, který bez větších zaškobrtnutí dokáže udržet čtenářovu pozornost i v přerývavé spletitosti rovin, z nichž je příběh vystavěn.