V brněnském nakladatelství Druhé město vyšla začátkem léta nová kniha uznávaného romanopisce, dramatika a novináře, Jiřího Kratochvila (*1940). V porevolučních časech dosti plodný autor tentokrát vytvořil dílo prozaické, konkrétně román se slibným názvem Femme fatale. Na ploše necelých dvou set stran čtenářům předkládá vlastně dva volně propojené a zhruba stejně dlouhé příběhy – Noční slunce a Buben. Do světa obou jmenovaných literárních útvarů, jež by se odděleně daly klidně označit za novely, nás pak uvádí svým citátem Blaise Pascal – volba motta dává tušit, že v románu půjde o záležitosti bytostně lidské, přitom však sahající za hranice našeho reálného světa.

První část románu, čítající sedm kapitol, je realistickým vyprávěním, jehož děj je zasazen do porevolučního (první polovina 90. let) Brna. Hlavní hrdina, tělocvikář a později podnikatel v oblasti fitness, Zdeněk Šťastný, je současně vypravěčem první šestice kapitol. Právě on, manžel a otec dvou dcer, potkává titulní „femme fatale“, spisovatelku Kateřinu Káníčkovou, a prožívá s ní bouřlivý milenecký vztah. Ačkoli jsou sportovně založený muž a mladá intelektuálka v mnohém rozdílní, poskytují si navzájem to, co jinak postrádají – on v ní nachází náruživou milenku, ona získává svého vytouženého zpovědníka. A zatímco si společnost postupně zvyká na nové poměry, životní cesta Zdeňkovy femme fatale spěje k tragickému konci.

Noční slunce je poměrně čtivý příběh se zajímavou ústřední dvojicí protagonistů, kteří se zásluhou svého rozdílného naturelu stávají reprezentanty (spolu s dalšími postavami) hned dvou oblastí české porevoluční společnosti a jejich proměn. Na pozadí osudů zmíněného mileneckého páru tak můžeme alespoň v náznacích sledovat překotný vývoj materiálních i duchovních poměrů v naší zemi. Z brněnských kulis zřetelněji vystupuje snad jen penzion U Jeneweina, místo většiny setkání hlavních hrdinů – ostatní místa, stejně jako další postavy, hrají v příběhu pouze vedlejší roli. Nejen použitím vypravěčské er-formy se pak oproti předešlým kapitolám vyděluje závěrečná část kapitoly poslední, jakýsi stručný dovětek přibližující nám v obrysech další osudy hlavního hrdiny první části, Zdeňka Šťastného. Realismus této poloviny románu se odráží i na poli vypravěčských postupů, kde jen zřídka narazíme na méně tradiční prvky typu přímého oslovení čtenáře či otevřené manipulace s odvíjejícím se příběhem.

Druhá část, nazvaná Buben a sestávající opět ze sedmi kapitol, je textem zcela odlišným. Funkci vypravěče přebírá hlavní hrdinka, jakési alter ego Katky z předchozího příběhu. Děj od samého počátku překračuje hranice reálného světa, aby v něm posléze získaly zcela navrch fantaskní prvky, jakými jsou kupříkladu národ maličkých lidí – přeživší alchymistický experiment z doby Rudolfa II., – nebo gryf Egon Treblík. A podobně širší záběr vykazuje i formální stránka druhé části románu – nejenže v polovině příběhu dochází ke změně vypravěčského hlediska a častěji je oslovován samotný čtenář, ale součástí páté kapitoly je jakási typicky postmoderní vsuvka se starobyle dlouhým názvem Krátká odbočka čili sen, který se Katce zdál, když byla přenášena z mikrosvěta do makrosvěta, a v němž se autor setkal se svou hrdinkou. Buben vychází ze srovnání s předcházejícím textem jako mnohem hravější a nápaditější dílo, za Nočním sluncem ovšem zaostává v rovině samotného příběhu – ten se zdaleka neodvíjí tak přirozeně a plynule jako předešlý a na své cestě k výlučnějšímu typu prózy přitom ztrácí dech někde mezi symbolickým podobenstvím a pouhou kuriozitou.

Kratochvilův román je pochopitelně nutno posuzovat především jako kompaktní celek, což ovšem výslednému dojmu z knihy spíše ubližuje. Ačkoliv jsou oba dílčí texty na mnoha úrovních provázány, již samotný děj z nich činí texty příliš nesourodé. Přečtení celého románu sice přinese jistou satisfakci v podobě osvětlení pravého významu několika dílčích motivů (domnělé dvojnictví či proměny gobelínu), ale současně daleko silnější pocit čtenářské frustrace z řady otázek románem nutně nastolených a přitom nezodpovězených, z nichž tou nejpalčivější je vůbec samotný význam celé druhé části. Buben totiž místy působí jako donekonečna natahovaná pointa prvního příběhu, jindy připomíná spíše názornou ilustraci faktu, že autorově vůli se v literárním díle meze nekladou, a jen v nejsvětlejších okamžicích se přibližuje žánru alegorie (mikrosvět vs. makrosvět).

Jiří Kratochvil mohl vydat novelu s poetickým názvem Noční slunce, která by čtenářům nabízela čtivý příběh i skromné ohlédnutí za porevolučními proměnami naší společnosti. Nakonec nám však bohužel předložil román, který je dokladem toho, že méně je někdy více.