V románu Dobrou noc, sladké sny zabrousil Jiří Kratochvil do doby konce druhé světové války. Protektorát, ghetta, vyhnání Němců a poválečné rošády se staly tématem řady úspěšných českých knih posledních několika let, jmenujme Peníze od Hitlera, Vyhnání Gerty Schnirch nebo Chladnou zemí a nejnověji třeba knihu Němci od Jakuby Katalpy. Tato díla mají společné to, že jejich autoři popisované děje nezažili, takže si mohou dovolit psát s větším odstupem a vést dialog s autory-pamětníky. Kratochvilovi bylo v roce 1945, kdy se odehrává děj románu, pět let. Nevím, jak se události konce války zapsaly do jeho paměti, ale styl knihy odpovídá jednoznačně způsobu psaní mladší generace.

Hlavním hrdinou románu je válkou katastrofálně poničené Brno. Město „ležící jak velká leklá ryba“ (s. 94) je plné nepopsatelných scén utrpení, bídy a zla. Kratochvil se nesnaží zobrazovat je s dokumentární přesností ani šokovat suchým popisem hrůz, jako se to povedlo Radce Denemarkové ve výše jmenovaném románu Peníze od Hitlera. Kratochvilovo Brno je město mytické: zároveň fantastické a zároveň důvěrně známé. Autorovu posedlost Brnem, smysl pro detail a popisy propojení světa reálného a paralelního známe dobře z jeho předchozích próz, stejně jako Kratochvilův částečně lidový a částečně vyumělkovaný jazyk. V knize se odehrávají dva paralelní příběhy v jediném dni na konci války. V jedné dějové linii sledujeme Jindřicha Steinmanna, který putuje Brnem provázen kouzelnou bytostí – mluvící kočkou Kaňkou – na cestě k „tajnému poslání“. Ve druhé linii se potkávají Jakub Pikula s finským Rusem Konstantinem Pakkalou, který shání zázračný americký lék penicilin pro sanatorium svého otčíma. Jazyk i děj knihy jsou téměř pohádkové, dobové reálie nikoliv. Ve městě probíhá střet hned několika zel – zla německé okupace, zla divoké Rudé armády a zla kolaborující části českého obyvatelstva. Skrze jazyk se Kratochvilovi daří pochmurnou realitu estetizovat, a tím i odcizovat čtenáři. Například v popisech pobořených budov používá gastronomický slovník: „Hned naproti nádraží vykrojila bomba z domu úhledný jehlan, složený z podstavy a čtyř ve vrcholu se protínajících trojúhelníků: tak trochu jako když servírovací lopatičkou vykrojíte z obřího dortu porcičku pro sousedovic Martičku“ (s. 16). Jinde zas přirovnává rýhy na (bývalém) interiéru probořeného domu ke stopám po lžičce, kterou jako by dům někdo vyjedl. Přičemž stejný obrázek vyvolává u jedněch hrůzu z bombardování, u druhých fascinaci z dokonalosti geometrické formy poškozeného domu. Podobně popisuje Kratochvil i různé scény násilí, jehož zobrazování se vyznačuje výraznou estetizací, ironií a černým humorem. Vypravěč místy připomene kápa Josefa Nováka z šesté „osvětimské“ kapitoly Topolovy Sestry.

První, co na knize zaujme, jsou – kromě obligátních jazykových schválností – vytučněná slova v textu. Zhruba pět slov na stránku je zvýrazněno tučně. Autor jako by svoji knihu sám „za chodu“ analyzoval. Vnucuje čtenáři klíčová slova, zvýrazňuje neologismy (abychom je náhodou nepřehlédli nebo nepovažovali za překlep). Je to grafická verze nabokovovské „vlezlosti“, která se projevuje častou komunikací se čtenářem, kterého autor-vypravěč neustále vyvádí z děje poetologickými reflexemi. Přibližuje tak svůj text mluvenému slovu s jeho hlasovou dynamikou a intimní blízkostí čtenáři.

Další ruskou a poněkud záhadnou paralelou je Jindřichův průvodce, kočka Kaňka alias Minotaurus. Je až nápadně podobná Begemotovi z Mistra a Markétky M. Bulgakova. Kromě toho, že mají oba kočičí podobu, Begemot i Minotauros se zjevili na světě, aby ho uvedli – v rámci svých možností – do pořádku. Tato bytost Jindřicha dokonce přivede k jeho milé, se kterou má zplodit budoucího hrdinu, snad spasitele. Tím ale Minotaurova mise končí a svět je vydán opět silám chaosu. Kratochvil se tak vyhnul bulgakovovskému patosu, zároveň však zbavil svůj román prvku katarze. Nejistý „nultý čas“ se přehoupl do epochy nadvlády východních vítězů a boj dobra se zlem je tam, kde byl na začátku románu. „Svět není a nikdy nebude spravedlivý. To, čím jsme teď všichni prošli, svědčí o tom, že je krutý a plný nenávisti“ (s. 41). Je to Kratochvilovo hodnocení „divného“ dvacátého století: „Tak vstřícnému k románům, tak štítivému k lidem“ (s. 294). Kratochvil se probírá dějinami podobně jako Jindřich šatníkem gestapáckých vetřelců v jeho domě: „Je třeba tohle ramínko odporně gestapácké, anebo mu snad voní domovem?“ Ovšem bez Jindřichova fanatismu. Kratochvilovy pochyby o tom, na čí straně je zlo a na čí dobro, nacházíme v celém textu a jasnou odpověď na ně nenajdeme. Spíš se zdá, že se dobro scvrklo do postav tří hlavních hrdinů, kdežto zbytek románového světa nabízí převážně obrazy sobectví, násilí a nenávisti, které odpovídají apokalyptické atmosféře města, v němž „... ještě občas vybuchovaly bomby i nešťastně aktivované miny a v zavalených krytech a zborcených sklepeních čekali dosud na svůj důstojný pohřeb smutně uhnívající nebožtíci“ (s. 256). Název románu se mi tak jeví jako smutně ironický.

Román Dobrou noc, sladké sny v mnohém připomene předchozí Kratochvilův román Slib. A to ani ne tak detektivní zápletkou jako spíš detektivní činností hrdinů (dokonce se dějem mihne jeden z hrdinů Slibu – superdetektiv Dan Kočí). Jejich snažení však vyplyne do ztracena a co zbude, je opravdu jen smutné a pobořené Brno. Ve srovnání se Slibem je příběh v románu vcelku slabý, ale mám pocit, že o něj tu vlastně nešlo. Vyprávění vyniká detaily, mikropříběhy a portréty obskurních postaviček, které se snaží koexistovat ve válkou zešílené společnosti. Dobrou noc, sladké sny je zdařilá estetická encyklopedie poválečného Brna. Ačkoliv v kontextu Kratochvilova díla asi nepůjde o vrcholný román, bude kniha jistě důležitým titulem v kánonu české literární paměti, která tak poctivou sebereflexí začíná splácet dluh české i (středo)evropské historii.