Zdá se, že jméno Jakuba Demla je poslední dobou stále častěji skloňováno ve všech pádech (viz např. nedávno vydanou knihu V. Binara Čin a slovo). Dovolím si nabídnout také jedno malé skloňování...

Kdo, co?
Jakub Deml a Josef Ševčík. Prvního z nich jistě není třeba představovat, osobnost Josefa Ševčíka si však pravděpodobně zaslouží alespoň stručného připomenutí. Narodil se r. 1857 v Dobronicích u Moravského Krumlova, po maturitě na německém gymnáziu začal studovat práva, ale brzy byl mobilizován kvůli bosenské krizi. Pokračoval sice poté chvíli ve studiu práv, ale nakonec se rozhodl pro kněžskou dráhu. Po vysvěcení působil jako kaplan na několika různých místech, jako farář sloužil v Martínkově a od r. 1895 v Babicích, kde také r. 1911 zemřel. A právě do Babic se dostal i mladý kaplan Jakub Deml, jenž svého nadřízeného brzy nadchnul pro literární činnost: Ševčík začal překládat staroněmecké mystiky, a to zvláště dílo sv. Mechtildy Magdeburské (tyto překlady vycházely jednotlivě ve sbornících Florianova Studia a v pražské revui Meditace, r. 1920 vyšly souborně pod názvem Tekoucí světlo Božství), z jeho ruky pochází i Přepěkné říkání o svatém poustevníku Menrátovi, který mnoho bídy a chudoby vytrpěl a na konec dvěma zbujníky do smrti utlučen byl.

Z koho, čeho?
Odkud posílal Deml své dopisy do Babic? Demlova korespondence s Ševčíkem pochází z let 1904 - 1911, tedy z období, kdy onen neposlušný kaplan šestkrát vystřídal své působiště. Příčinou stěhování byla především jeho spolupráce s Florianem, konzistoří kritizovaná více než jiné problematické rysy Demlovy osobnosti. Proto Deml v Babicích, nepříliš vzdálených od Staré Říše, vydržel pouze jeden rok. Tehdy se také rozvinula jeho korespondence s Ševčíkem, počatá však už na Demlově prvním kaplanském působišti, v Kučerově, kam nastoupil po svém vysvěcení r. 1902. Na vlastní žádost byl pak přeložen do Babic (r. 1905), ale o rok později se už musel stěhovat do nedalekého Martínkova; problémy s církevními nadřízenými však neustávaly, a tak za půl roku následovala Třešť. Poté následovalo období deficience (dočasné neschopnosti vykonávat kněžskou funkci), o niž Deml sám zažádal. Přesídlil do Staré Říše; Florian se však v této době potýkal s největšími finančními problémy (musel dokonce prodat dům, a tak nalezl Deml dočasné útočiště v opět Babicích). Ševčík nepřestal Florianovu dílu vypomáhat (ne vždy zcela dobrovolně), což vrhlo i na něj nepříznivé světlo před konzistoří. Deml se do služby vrátil následujícího roku (1908), ale ani v Bystrci u Brna nebyl uchráněn sporů s nadřízenými, a tak se uchýlil na definitivní zdravotní dovolenou. Pozvolna se mu však začala zavírat Stará Říše, jež získala několik nových spolupracovníků (O. A. Tichý, A. L. Stříž), a tak se Babice staly opět Demlovým útočištěm. Korespondence se uzavírá Ševčíkovou smrtí r. 1911.

Komu, čemu?
Jakub Deml Josefu Ševčíkovi a Josef Ševčík Jakubu Demlovi. Deml byl o dvacet let mladší než Ševčík a Babice byly jeho druhým kaplanským působištěm. O jeho pobytu v nich toho mnoho nevíme (v tom by mohla být takto obšírná edice vstřícnější). Ševčík jevil pro Demla porozumění (až na drobné roztržky, např. ve sporu o sbírku na hřbitovní kříž, zadaný sochaři F. Bílkovi). Byl sice jeho nadřízeným, ale měl pro něj slabost a často se nechával strhnout jeho nadšením pro různé plány. Ševčíkova dobrosrdečná a až dětsky naivní osobnost zůstává v dopisech přímou a prozaickou, kdežto Deml často podléhá literární stylizaci, jeho listy jsou plné expresivních výrazů, je schopen kohokoli z náhlého impulzu příkře a hrubě odsoudit... Tento stín padá i na jeho vztah k Ševčíkovi, po nedlouhé době působení v Babicích píše o svém nadřízeném dost nevybíravě (dopis J. Florianovi v září 1905), ale zdá se, že tento postoj je opět do jisté míry jen literární stylizací. Faktem zůstává, že dobrotivá osoba Ševčíkova je jednou z mála, s níž dokázal Deml přátelství udržet až do smrti.

Na koho, co?
Nyní by bylo vhodné zaměřit se na podobu samotné edice. Její autorky Iva Mrázková a Šárka Kořínková ji připravily ve spolupráci s Ústavem české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě UK v Praze, a to v semináři zaměřeném na rukopisnou korespondenci Jakuba Demla. Jádrem knihy je samozřejmě korespondence Jakuba Demla a Josefa Ševčíka, čítající na padesát dopisů, v edici uspořádaných podle sedmi Demlových "zastavení". Před každým oddílem připojily editorky komentář, ozřejmující Demlovo působení na jmenovaných místech. Dopisy však tvoří stěží dvě třetiny rozsahu celé knihy, zbytek připadá na rozsáhlý ediční aparát: životopisné medailonky Demla a Ševčíka (na záložce desek), podrobné vysvětlivky, jmenný rejstřík - např. na něm lze ocenit pečlivou práci editorek, neboť tato obsáhlá položka zahrnuje osoby mnohdy téměř neznámé; potěšitelné je také to, že u všech je zohledněn jejich vztah k Jakubu Demlovi. Nelze nezmínit ani ediční poznámku, soupis korespondence (detailní knihopisný popis dopisů), prameny... Toto vše svědčí o velké pečlivosti při přípravě knihy.

O kom, o čem
je možné uvažovat? Proč zveřejňovat právě Demlovu korespondenci s neznámým farářem Josefem Ševčíkem (a ne s Florianem, Březinou, Šaldou, Holanem...). Ale nehledě k povoleným tématům úvahy můžeme uvažovat o tom, co by dnes ze své korespondence vydal sám Deml. Možná by začal právě Ševčíkem - pro onu rozkoš ze zarostlých cest proti všem předpokladům, proti vyšlapaným silnicím, pro onu rozkoš dítěte šlapajícího v blátivých kalužích... Proto tedy možná začít zcela neznámým a nedůležitým Ševčíkem. Možná však důležitějším, než by se mohlo zdát. Korespondence 1904 - 1911 pokrývá jednu z uzavřených etap Demlova života - jeho působení v kněžské službě, aktivní spolupráci s Florianem... A právě toto období jako by uzavírala Ševčíkova smrt, jež v Demlovi zanechala výraznou stopu, jak sám píše r. 1911 v dopise F. Polákovi: "... nebyl jsem při smrti Vašeho bratra, nebyl jsem při smrti své sestry. A poněvadž † p. auditora jsem viděl umírat, nedopadá na mne jeho smrt najednou, nýbrž po kusech a po strašných přestávkách... Jako by ve mně se hroutilo město za městem, věž za věží - jako by padala hvězda za hvězdou a nebe se tmí a chvěje. Tolik jest jisto, že nemohu spát. Ač ve dne vůbec nespávám, přece za noci často se probouzím... Také jest pravda, že v době, kdy † p. auditor už vůbec nevstával, to jest čtrnáct dní před jeho smrtí, musel jsem umírat s ním, toť zákon přátelství." Další zmínky v Mém svědectví o Otokaru Březinovi dokreslují proměnu Demlova vztahu ke smrti. Nejvýmluvnějším svědectvím je však Hrad smrti, jenž vyšel rok po smrti Josefa Ševčíka... Snad právě i proto Josef Ševčík... Předmluva Daniely Iwashity naznačuje, že by měla následovat i další vydání Demlovy korespondence. Tuto vyhlídku nelze než přivítat.

S kým, čím
je možno nesouhlasit a co je naopak potřeba ocenit? Výtky i pochvaly se týkají především rozsáhlosti edičního aparátu. Jeho poměrně výrazným nedostatkem je určitá nepřehlednost - čtenář se ztrácí v záplavě mnoha různých rejstříků, aniž by mu obsah či cokoli jiného pomohlo v orientaci. Možná by nebylo na škodu některé rejstříky sjednotit, a ze dvou či tří udělat jeden rozsáhlejší... Ale většina této hany padá na vrub příliš velké pečlivosti editorek - a to je věc, kterou jinak nelze než vynachválit. Znovu a naposled tedy skládám poklonu důkladnosti přípravy této edice.