Soubor klíčových děl Jakuba Demla, vydaný v České knižnici, se připojuje k řadě knih, jimiž v poslední době vyvrcholil zájem o specifickou tvorbu tasovského kněze, básníka a neúnavného polemika. Je třeba připomenout alespoň tři svazky jeho korespondence (Carissime, kde se touláte?, 2010; I tento list považujte za neúplný, 2011; Číslo jednací: láska, 2013), dále první díl nových sebraných spisů (Prvotiny 2013) a v neposlední řadě také monografii Vladimíra Binara, vydanou pod názvem Čin a slovo, korunující autorova celoživotní demlovská studia. Po knize teoretické nyní následuje Binarův výbor Demlových próz, edičně založený na Dílu Jakuba Demla, které v letech 1978–1983 vydávali V. Binar a Bedřich Fučík ve své samizdatové edici Rukopisy VBF. O dlouhém zrání demlovského tématu svědčí také uměřenost editorova komentáře. Nic podstatného není vynecháno, ani základní informace o životě a dílu Jakuba Demla, ani bibliografické údaje, uvedeny jsou jen ty nejnutnější poznámky (zvl. překlady rozsáhlých cizojazyčných pasáží), téměř lakonický je i sám komentář textů. Binarova stručnost však nenechává na pochybách o bytelném základu devíti desetin ledovce, který zůstal skryt v hlubinách editorského oceánu.

Zmíněnou knihu by bylo možno označit za jakéhosi „Demla v kostce“. Editor zvolil pravděpodobně texty nejznámější a čtenářsky nejvděčnější, nikoli však jednoduše přístupné. Stěží je lze nazvat prózou; možná tak básněmi v próze, nebo snad – literární věda promine – dramatem v próze. Dialogičnost totiž ovládá mnohdy na první pohled neuspořádaný proud úvah, vzpomínek, dopisů, snů, nálad a deníkových záznamů; výron sveřepého zápasu s celým světem i sebou samým, Jakub Deml proti všem.

Deml o svém díle tvrdil, že celý život píše jednu jedinou knihu; jakýkoli výbor z jeho spisů tedy zdánlivě čtenáře ochuzuje. Koncept „jedné knihy“ je však možno chápat i obráceně: i ve zlomku díla je zhutněno jádro celého poselství. Rovněž tato edice nabízí jen několik vybraných textů, a přece vykresluje dostatečně názorný obraz Demlovy autorské osobnosti. Ukazuje široce vytyčený kruh Demlova díla, jehož středobodem, rájem srdce v neustálém chaosu explozivních výkřiků, je rodný Tasov. Z toho podnětu zarámoval editor Demlovy prózy dvěma apoteózami domova: jako poslední je uveden Rodný kraj, první pak Pozdrav Tasova – připomínka nejmilejšího kraje i nejmilejších přátel (O. Březina) spolu s všeprostupujícím motivem ženy v citacích mariánské písně.

V kontrapunktu k tomu následuje Můj očistec, vír přízraků a snových vizí. A opět protiklad tří vrcholných děl Demlovy lyriky: velepíseň Miriam, hymnus o věčném ženství, drobná próza-báseň Nebe se jiskří mlékem a asi nejznámější Demlovo dílo Moji přátelé, kniha básnických proměn tasovského kvítí ve společenství nejdůvěrnějších přátel. Ještě hlouběji zaznamenává Demlovo ukotvení do domovské krajiny Mohyla, kronika jeho rodu. V řazení jednotlivých knih edice je možno spatřovat jakousi symetrii: stejně jako se tematicky podobají první a poslední, tak i kniha druhá (Můj očistec) a předposlední (Zapomenuté světlo) jsou si blízké svou děsivostí a všeobecným chaosem. Zapomenuté světlo jako by v sobě koncentrovalo několikanásobnou opuštěnost Demlovu: rozchod s idejemi (sokolství, snad i češství), smrt Pavly Kytlicové, útěk z Tasova. Poslední Rodný kraj je potom oním návratem do ráje srdce, který Deml paradoxně nalézá vzdálen v cizině.

Ač je dnes dílo Jakuba Demla dostupné v poměrně hojném množství výtisků, není třeba pochybovat o tom, že zvláště tato kniha osloví značné množství čtenářů, a to díky citlivému výběru Demlových textů, který zcela odpovídá záměru České knižnice přinášet reprezentativní díla české literatury.