„ … barokní, ale stručný, erudovaný, aniž by musel byt pedantní, tragicky metafyzický a autenticky šprýmařský…“ (Fabrice Gabriel o Bolañovi)

Staré italské přísloví praví, že když se překládá určitá kniha, stává se překladatel zrádcem. S tím lze souhlasit, ona zrada se však skrývá spíše v samotném procesu vydávání cizí literatury, v předsudcích a obavách samotných aktérů tohoto procesu. Vzhledem k nedávné prezentaci českého překladu románu Roberta Bolaña (1953–2003) Divocí detektivové (šp. 1998, čes. 2009) bych se rád pokusil o reflexi některých aspektů autorova literárního života a oné pomyslné zrady, vše v duchu Bolañova nezaměnitelného stylu.

Stručné ohlédnutí za životem literárního detektiva
V poslední době se hodně mluví a spekuluje o tom, kým byl tento v pravém slova smyslu hispanoamerický spisovatel, jakým životem žil, odkud se tak najednou vzal. Roberto Bolaño se nám dnes jeví jako literární blesk z čistého nebe, tak docela tomu však není. Jeho spisovatelská dráha odstartovala mnohem dříve, než by se nám mohlo zdát. Začínal jako mladý infrarealistický mexický básník. To, že se přiklonil k próze pouze z ekonomických důvodů, je jen jakýmsi oficiálním mýtem. Pravděpodobnější je, že Bolaño psal prózu od samého počátku, bez ohledu na to, zda o tom jeho okolí vědělo či ne. Možná jako Chilan cítil spíš sklon k poezii – v kontextu jihoamerické literatury vynikalo Chile vždy lyrikou a ne prózou; nasvědčovat tomu může fakt, že Divocí detektivové jsou románem o básnících, podobně jako například Vzdálená hvězda (1996) a částečně i Chilské nokturno (2000). Možná cítil Bolaño z prózy zpočátku jistou marnost, snad i strach – s ohledem na stav jihoamerické prózy v 80. a 90. letech se tomu ani nelze divit. Na jedné straně touha něco měnit, na straně druhé jistá pachuť ze statu quo. Čekalo se na cokoliv nového a kvalitního, co by jihoamerickou literaturu konečně pohnulo kupředu.Lze spatřovat jistý důkaz možné nejistoty v tom, že již v roce 1984, ve svých 31 letech, píše své první prozaické dílo Rady Morrisonova žáka fanatickému stoupenci Joyce nikoliv sám, nýbrž společně s jiným autorem? Nevím. Tak či tak, již od roku 1977 žije ve Španělsku a živí se, mimo jiné, účastí na regionálních literárních soutěžích. Pár jich vyhrává. Jeho úspěšná a slavná povídka Sensini je dnes jistým mementem tohoto druhu literárních patálií, jež se týkají často zkorumpovaných literárních soutěží. Pravdou také je, že jeho další knižní prozaické dílo Ledová dráha se objeví až o devět let později, v roce 1993, kdy je Bolañovi čtyřicet (pro srovnání: Márquez publikoval poprvé ve 23 letech a Sto roků samoty napsal ve čtyřiceti).

V roce 1996 oživuje Bolaño svou kariéru prozaika nevídaným způsobem: během tří následujících let změní jihoamerickou literaturu natolik, že časem bude možné hovořit o období před Bolañem a po něm. Je třeba upozornit, že dokázal napsat nejen chytré, hluboké a mnohovrstevnaté literární dílo po stránce obsahové. Šel ještě dále: posunul románový žánr jako takový, a to nejen obnovou role vypravěče, ale také inovací literárních postav pomocí proměny starých archetypů. S jistou nadsázkou můžeme navíc říct, že Bolaño přinesl do jihoamerického románu cosi, co připomíná Tarantinovu žánrovou směs v kinematografii.

Bolañovi Detektivové skrývají patrné stopy detektivního románu, z něhož se poslední dobou stal jistý locus communis mnoha autorů; detektivky se dnes prodávají a vynášejí. Divocí detektivové ale nejsou detektivkou. Jde jen o chytře zvolený zavádějící titul a hru s žánry. V románu nacházíme nové cesty vypravěčství, které čerpá také z bildungsrománu a dokáže si poradit rovněž s prvky erotického a též hororového žánru či gotického románu. Příznačným pro toto dílo je však způsob pojetí postav jakožto antihrdinů, jakožto entit, které nemusejí být bezpodmínečně strůjci příběhu. Postavy, zasažené současně a do stejné míry jak zlem, tak i dobrem, na své okolí nemají vliv, a realita tak nabývá v kontextu vyprávění na významu.

Přestože se Bolaño narodil v té nejméně románové jihoamerické zemi, nebyl typickým úzkoprsým Chilanem, který mívá skryté sklony k vlajkovému patriotismu, egocentrismu a nadřazenému nacionalismu jako většina jeho krajanů. Byl to svým způsobem nomád, a to nejen žánrově. Klíčové jsou v jeho životě tři země: Chile (dětství), Mexiko (mládí) a Katalánsko (dospělost). Nakonec on sám říkával, že jeho skutečnou vlastí jsou jen jeho děti a literatura. Mládí strávené v Mexiku ho poznamenalo natolik, že se tato země stala nedílnou součástí jeho díla. Kdo chce nově promýšlet mexickou literární tradici, musí počítat s jeho tvorbou, stejně jako třeba s románem Pod sopkou od Malcolma Lowryho nebo s románem Mantra od Bolañova kamaráda, Argentince Rodriga Fresána. Bolaño se však nestal Mexičanem a jeho pouť pokračovala dále až do Španělska, kde se nakonec etabloval. Nutno dodat, že se nestal ani Španělem. Jeho životní anabáze z něho nakonec učinila obyvatele celé planety. Obyvatele chudého, trpícího, strádajícího, milujícího a nakonec tvořícího. Což ho nakonec předurčilo, aby i on svou tvorbou smetl ze stolu tu starou hloupou debatu o konci románu. Dokázal to tím, že smísil své svědectví a vnímaní hrůz s tím, co sám zažil, co mu vyprávěli a co si vymyslel. Bolaño svou tvorbou překonal latinskoamerickou literární průměrnost posledních dekád a i z tržního hlediska se umístil na předních místech. Okolo Bolaña se sešla pestrá elitní plejáda nových jihoamerických autorů, které samotný Bolaño uznával (Fresán, Villorro, Pauls, Rey Rosa, Gutiérrez) a pro něž jednomyslně představoval nejlepšího autora posledního období.

Bolaño je dnes po celém světě literárním fenoménem, dokonce fenoménem paradigmatickým. Pokud jde o hispánský svět, nebyli jsme od dob tzv. boomu totiž svědky zrození tak velkého autora. Autora, který se po své náhlé smrti v padesáti letech stal legendárním a kultovním zároveň. Autora, který se prosadil s nebývalou silou a v tolika zemích a jazycích, včetně USA, kde překlady představují pouhých 5 % vydaných knih. Posledních pár desetiletí jsme – nejen ve španělsky psané literatuře – mohli s nechutí sledovat vznik a jepičí život nejrůznějších komerčních bestsellerů pod stínítkem románové průměrnosti, která vždy nesla rysy jakýchsi žánrových převleků. Ponechme stranou otřepanou literaturu jihoamerických „dědků“ typu Garcíi Márqueze a Vargase Llosy a jejich nekonečné stylové opakování a uveďme pár žalostných příkladů za všechny. Jihoamerický příklad číslo jedna: rok co rok nám Isabel Allendová předkládá (a zřejmě bohužel ještě dlouho předkládat bude) další a další braky s trochou toho okoukaného pseudomagického realismu. Příkladem ze Španělska budiž dlouhá řada knih Artura Péreze-Reverteho. Tyto knihy nám budou opakovaně připomínat staré dobrodružné a historické romány. Románový žánr svého času odkrýval určitý utajený svět; dnes se však zdá, že jeho zábavní funkce spíše něco zakrývá, čtenář strká hlavu do písku historických pohádek, aby unikl současnosti. Módní tržní trendy jsou tak silné, že i hispánský nakladatelský svět si žádá, aby španělština co nejdříve objevila svého Wellse, Tolkiena, Rowlingovou či Browna.

Krátké vyšetřování literárního případu
Kdo miluje literaturu, pravidelně sleduje literární dění a neměl ještě tu příležitost se seznámit s Bolañovým dílem v originále (jeho tvorba zahrnuje necelou dvacítku knih), musel určitě s rozpaky zaznamenat nynější celosvětový čtenářský zájem o jeho dílo. Je snadné a někdy i záhodné pochybovat a vyčkávat, zda se nejedná o další marketingový konstrukt či o tvorbu pseudogeniálních pisálků typu Paula Coelha sepisujících svá dílka pro široké vrstvy konzumentů literatury. Často totiž očekáváme, že to, co je masové, nebývá většinou, už z logiky věci, dobré, protože věci masové musejí většinou zůstat intelektuálně chudé, a proto průměrné a prvoplánové. Bolaño v tomto směru představuje autora zcela jiného, unikátního. Nebyl oním typem spisovatele, který potřebuje být literárně korektní a otevřeně lhát, jen aby si nezavřel dveře tam, kde má laciná literatura své vydavatelské spolupachatele. Americká kritička a spisovatelka Susan Sontagová nazvala takové falešné spisovatele literárními žoldáky. Bolaño jimi pohrdal; sám tento svůj postoj nazval „válkou proti klišé“ a obvinil tento druh literatury z banality, a dokonce z prostituování. Důležité je, že se Bolaño stal autorem bestsellerů, aniž by se musel zavděčit trhu, nakladatelům, kritikům či samotným čtenářům. Bolaño prostě psal a psal a pak šel s kůží na trh. Nikoho neimitoval, od nikoho neopisoval.Čím to, že dokázal vzbudit tak velký zájem u různých typů čtenářů? Mám za to, že jedním z klíčů k odpovědi na tuto otázku je ironie a permanentní směsice smíchu a bolesti. Jím zvolený vypravěčský způsob odpovídá jeho vnímání ošklivosti, ale i krásy tohoto světa. Bolaño a jeho pocit beznaděje světa nás nutí si drasticky uvědomit realitu, nedělá to však fanaticky. Na rozdíl od jiných uvědomělých levicových autorů není kazatelem. Nejvíce se nám jeví jako zpravodaj, jako černý kronikář, jako nekompromisně lidsky angažovaný detektiv. A přestože je podle něj svět nevyléčitelný, stojí Bolañovi za to, poukázat alespoň na jeho rány a nemoci. V tom se nám nabízí jisté vysvětlení jeho úspěchu: jako čtenáři, v menší či větší míře, sdílíme v jeho často morbidních textech niterné zoufalství, ale také ukájíme vlastní chorobnost a churavost.

Ve své tvorbě i literární kritice dokáže Bolaño oslovit neuvěřitelně široké čtenářské spektrum, aniž by musel složit zbraně před konvencí a průměrností. Jeho dílo je charakterizováno lákavou etickou, estetickou a politickou neúplatnou radikálností – tím zůstává čitelné, rozpoznatelné. Je hodnotově angažované, ale nehájí ani dobro, ani zlo. Dobro i zlo se totiž jeví jako jednota, před níž nelze utéci. V tomto směru můžeme shledat v Bolanově vyprávění jistou lakoničnost: způsob, jakým se odvíjejí slova, věty a odstavce, není vyumělkovaný, naopak plyne přirozeně a má silně orální charakter. Snad proto máme při četbě jeho textů dojem, že říká něco, co by chtěl říci každý, ale jen málokdo se toho odváží. Bolanův jazyk je kultivovaný, ale zároveň hovorový, čímž se stává široce přijatelným. Ovšem co je pro Bolaña příznačné, je jeho eliptické vyprávění. Místo aby důkladně a zbytečně popisoval, má zálibu v náznacích, což nutí čtenáře domýšlet si detaily příběhu.

Bolañova literární kritika tvořila nedílnou součást jeho tvorby. Bolaño-kritik byl až neskutečně drsný, jízlivý a sžíravý. Jeho literární jedovatost a sarkasmus se každopádně nejeví jako cosi nespravedlivého či umanutého, a už vůbec ne jako namyšlená hořkost, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naopak, jeho literární gusto bylo hodné pečlivého čtenáře. Přestože na střední škole byl údajně chronickým záškolákem, četl pravděpodobně více než kdokoliv z nás. V dobách mládí představuje četba jeho jedinou vášeň; kvůli ní byl ochoten dokonce i krást v knihkupectvích. (Důkazem toho je mimo jiné povídka El gusano /1997/). Jako důkaz jeho sečtělosti a rozhledu slouží jeho kniha esejů, článků a projevů vydaná pod názvem V závorkách (2004). Bolaño četl jako smyslů zbavený nejen všechno to, co pokládal za literárně hodnotné, ale téměř vše, co se mu dostalo pod ruku. Jeho oblíbení autoři jsou dnes pro mnohé jakýmsi kánonem toho, co je potřeba znát. Bolaño čerpal nejen z nejlepších literárních tradic jihoamerických (Borges, Bioy Casares, Cortázar), ale nahlížel i do různých evropských literatur, často cizích hispánskému světu. Možná také proto se Bolaño dokázal stát dalším neopomenutelným článkem současné světové literatury. Protože četl…Pokládám za nutné upřesnit, že pod výše uváděným slovem literatura mám na mysli to, čemu bych měl přesněji říkat vysoká literatura. Také bych mohl využít Bolañova vlastního dělení literatury: odlišoval zásadně spisovatele (oné vysoké literatury) od obyčejných autorů. Je jisté, že pronést takový nekompromisní literárněkritický ortel nad svými „kolegy“ vyžaduje notnou dávku odvahy. Bolaño ji měl. Zřejmě tušil, že autor bez vlastních literárněkritických aktivit nemůže dobře psát, pokud nechce jen převypravovat to, co už bylo napsáno, napodobovat jiné autory. Nicméně i tato pravda je relativní a v žánrových posunech najdeme vždy jisté stopy toho, co již bylo napsáno. Samotný spisovatel je totiž zároveň čtenářem. Čtenářem zároveň pasivním i aktivním, čtenářem vlastního díla a díla jiných. Každé literární dílo je dialogem s předchozí literaturou a ani Bolaño není v tomto ohledu výjimkou.

Detektiv jako divoký čtenář
Jakmile čtenář překročí svou roli pasivního adresáta a začne si klást různé otázky o významu či původu jednotlivých prvků v díle, stává se jiným typem čtenáře: čtenářem aktivním. Množinu těchto čtenářů tvoří tzv. odborná veřejnost: jsou to akademici a studenti, kritici a recenzenti, překladatelé a vydavatelé atd. Tito lidé se pak podle výchozího pohledu ve způsobu vnímání literárního díla dělí do různých skupin. Jednou je to pohled, při němž hraje hlavní roli samotný autor a převládá jakýsi bulvární instinkt, jisté nutkání pátrat po autorově životě pod falešnou záminkou hledání životopisných stop v jeho tvorbě, které často pojetí díla spíše zdeformují, než objasní. Jindy se klade velký důraz na dílo jako takové, na dílo jako celek, vnitřní uzavřený svět, kde se analyzují postavy, příběh, pointa apod. Dalším východiskem bývá samotný adresát nebo čtenář. Může čtenář a jeho osobní interpretace představovat samostatný úhel analýzy díla? Ano, v tom smyslu, do jaké míry může být někomu určité dílo srozumitelné. Kdo jsou, nebo eventuálně by mohli být, čtenáři Bolañových Divokých detektivů v Čechách? A čeká Detektivy stejný osud, jaký potkal překlad Bolañova Chilského nokturna (šp. 2000, čes. 2005), který skončil v Levných knihách? Proč jeho první kniha vydaná v češtině úplně propadla?

Myslím si, že je třeba se na chvíli pozastavit a pokusit se tyto otázky zodpovědět. Tento případ je ještě složitější minimálně ve dvou rovinách.

Tou první je fakt, že problematika čtenáře se dále komplikuje, jedná-li se o dílo překladové, navíc přeložené do menšinového a exotického jazyka, jakým čeština z pohledu španělštiny jistě je. Literární dílo může a nemusí mít své vlastní vnitřní a vnější reálie, které mohou být obyvatelům cizích zemí zcela vzdálené. Dílo může fungovat pouze v rámci jednoho jazyka, nebo napříč více jazyky. Druhou rovinou je volba díla. Chilské nokturno bývá považováno za unikátní a mimořádný literární počin, který v historii jihoamerické literatury můžeme zařadit do tradice románu s tematikou diktatury, započaté již před stoletím, zvlášť do té úzké skupiny zdařilých děl druhé vlny těchto románů z konce 20. století. Volba této knihy jako vůbec prvního překladu do češtiny je absolutním fiaskem a fatálním selháním redaktorů a nakladatele, vypovídající o neznalosti fraktálního rysu Bolañovy tvorby. Autor nejenže opakuje jisté prvky v různých knihách, toto opakování má svůj vlastní systém, posloupnost a gradaci napříč celou jeho tvorbou. Mezi knihami, které zpracovávají téma mučení a páchání zločinů proti lidskosti Pinochetovým režimem, patří Chilské nokturno sice k pozdějším dílům, ale podle mého názoru dané téma zpracovává umělecky nejzdařileji. Vydávat ho jako první Bolañovu knihu však byla chyba. Jde o román, který může Čech sotva dobře pochopit, pokud nezná příslušné kulturní a politické souvislosti. A i kdyby je znal, potřeboval by je navíc přijmout za své ne na pouhém povrchu textu, nýbrž v dalších jeho rovinách, v oněch hlubších lidských souvislostech a hodnotách. V zemi, kde si nezanedbatelná část publicistů i politiků myslí, že generál Pinochet byl zachráncem Chile před komunismem, mohl strašidelný román o Pinochetově státním teroru jen těžko strhnout kritiku, natož čtenáře. Myslím si však, že Bolaño má své potenciální čtenáře v Čechách už dávno. Jsou to všichni čtenáři Borgese, Vila-Matase, Cortázara, všichni čtenáři Kafky, Musila, Pereca, Zweiga a jim podobných autorů. Otázkou zůstává, o jak široké publikum může jít. Proto je při výběru konkrétního díla určitého autora bezpodmínečně nutné definovat nebo spíš identifikovat čtenáře. Svého čtenáře má každý autor – a každé dílo.

Detektivka a divoký bulvár
Obecně by se dalo říct, že studium čtenářů a jejich preferencí má nemalou výpovědní hodnotu o stavu kultivovanosti společnosti. Také ledacos napoví těm, co mají za úkol literární díla vydávat. Jak víme, literární dílo je rovněž nakladatelským činem. Občas se za ním skrývá osvícený nakladatel či vzdělaný redaktor, ale mnohem častěji čirý obchod, pouhá strategie knižního průmyslu. Pochopitelně ne všechna nakladatelství jsou součástí onoho průmyslu, který si klade za cíl, co nejdřív rozprodat náklad, vydělat a být ziskový.Vraťme se na chvíli k pasivnímu čtenáři. Pro knižní průmysl jde autor stranou; důležité je prodat. Proto jsou pasivní čtenáři rozhodující. Oni mají poslední slovo, jelikož jsou většinovými konzumenty a údajně i konečným smyslem vydávaného díla, tedy knihy jako zboží. Mohli bychom namítnout, že většina čtenářů čte spoustu špatných knih. To však nakladatele knižního průmyslu netrápí, stejně jako je nezajímá fakt, že pasivní čtenář nerozhoduje o skutečné kvalitě díla a že dílo musí obstát nejen před četbou, která si klade za cíl pouze pobavit, ale především před četbou aktivní. Proto knižní průmysl dokázal vytvořit silné vazby s mediální mašinérií vytvořenou také ze řad aktivních čtenářů, které mají onen „žoldácký“ úkol protlačit do masmédií a bulvárních a polobulvárních plátků dlouhý seznam knih, které by si lidé měli koupit. Tato mašinérie tak de facto ignoruje dílo a vyzdvihuje knihu-produkt.

Kdyby se masoví čtenáři nedozvěděli o vynikajícím autorovi, kterým jistě Roberto Bolaño byl, a o jeho mimořádném románu Divocí detektivové, hrozila by nakladateli obrovská ztráta, což ale nikdy nepředstavuje ztrátu pro literaturu. Paradoxně právě takový osud měla Bolañova kniha Nacistická literatura v Americe (1996) ve Španělsku – byla po vydání velmi brzo skartována. Dnes už Bolaño dostatečně dlouho odpočívá na hřbitově, a tak se nemusí brát zřetel na něho samotného jako člověka. Fakt, že vdova po Bolañovi prodala nedávno veškerá práva na spisovatelovy knihy smutně proslulému literárnímu agentovi Andrewu Wyliemu, přezdívanému příznačně Šakal, mluví za vše. Bolaño se stal zlatým dolem. Dnes představuje jeho dědictví pouze to, co se dá zpeněžit, a jeho celoživotní kritický postoj vůči kulturnímu establishmentu a literárním papalášům nikoho nezajímá. Oficiální prezentace s recepcí pro diplomatickou, akademickou a španělsky mluvící obec, pořádána v pražském Institutu Cervantes začátkem prosince, je minimálně kontroverzní v tom, že má za cíl využít kulturní oficiality, aby se o knize psalo a aby se co nejdříve rozprodala. Nic proti této elitní obci, ale tak elitářsky koncipovaná akce vzdaluje Bolaña od jeho potenciálních českých čtenářů a je pouze lákavým zpravodajským soustem pro bulvární tisk, přítomný vždy tam, kde se schází moc a kde lze nalézt jen povrchní oficialitu. Mimochodem, nekonformní Bolañův postoj vystihuje jedna příhoda. Když se ho jednou zeptali, co si myslí o Márquezovi, odpověděl, že je to „člověk, který je rád, že se seznámil s tolika prezidenty a arcibiskupy“.

Naštěstí chytří čtenáři mají své vlastní informační kanály a tato oficiální bulvarizace Bolaña bude nakonec jen další alarmující kapitolou o současné podobě literárního tržního světa. Jak bylo řečeno, dnes je důležité dostat se do novin a prodat – a je jedno, zda ten, kdo si knihu koupí, ji nakonec i dočte a pochopí. Bolaño toužil být vydáván a čten. Toužil rozuzlit obrovský rozpor, který prožívá inteligentní spisovatel, tvůrce hluboké literatury: chce sice za pomoci svého psaní finančně přežít, netouží však psát lacině pro masy. Víme, že dílo fungující pouze u prvního – pasivního – typu čtenáře, je většinou brak; pokud funguje pouze u toho druhého, stává se knihovnickou relikvií a velká část nákladu bývá nakonec skartována. Bez ohledu na to, jak rychle se bude tolika španělskými nejproslulejšími oceněními ozdobený román Divocí detektivové prodávat, čeká Bolaña a jeho – slovy kritiky – „cortázarovské Nebe, peklo, ráj konce tisíciletí“ jiný osud, protože do dějin literatury se vždy zapíše celé dílo, ne kniha a už vůbec ne ona zrada překladu.