O tom, jak zesnulý Roberto Bolaño sesadil Garcíu Márqueze, protože napsal Divoké detektivy

Zdá se, že to nejlepší, co může zdánlivě mladý prozaik udělat pro slávu svého díla, je zemřít. Mohl by o tom, kdyby žil, vyprávět Švéd Stieg Larsson, autor slavné trilogie Milenium, a jistě by se také přidal podle současné světové kritiky nejlepší latinskoamerický spisovatel posledních let Roberto Bolaño. Ten se po své smrti usadil na trůnu jako nový latinskoamerický literární idol.

Smrt jako na zavolanou

Stalo se to ovšem až poté, co si zesnulého Bolaña američtí literární agenti a mágové knižního trhu vybrali, pečlivě naplánovali a spustili „bolañovskou“ legendu. S jednoznačným cílem – udělat na anglosaských trzích jakýsi návrat, či obměnu latinskoamerického „boomu šedesátých let“, kdy se výborně prodával Gabriel García Márquez a jeho kolegové, tzv. „magičtí realisté“. A k bodu obratu je potřeba nějaký silný, hluboce lidský příběh, jenž by přitáhl pozornost. Bolaño zemřel jako na zavolanou. Většina jeho známých a přátel spisovatelů však tvrdí, že by se svému vlastnímu mýtu Bolaño strašně smál.

Každopádně legenda vypadá takto: mladík, jenž se nepovažuje ani za Chilana (v Chile se Bolaño narodil v roce 1953 a žil tam až do Pinochetova puče), ani za Mexičana (do Mexika jeho rodina emigrovala), ani za Španěla (ve Španělsku se usadil v osmdesátých letech), nýbrž za Latinoameričana. Kosmopolita, který v mládí žije divoký život beatnika, stopuje, bere drogy, pije litry tequily (ne nadarmo je na amerických vydáních Bolañových knih fotka z mládí, kde pózuje jako dlouhovlasý hipík), odchází ze střední školy, zakládá obskurní literární časopisy a ještě podivnější literární směry, jako např. „infrarrealismus“. A především neustále píše, miluje se s básnířkami, je zneuznaný, pak slavný a nakonec v padesáti letech umírá na jaterní chorobu.

Ať je legenda pravdivá či není, sám Bolaño se ještě za svého života stal literární postavou, a to hned ve dvou knihách – Javieru Cercasovi posloužil jako předloha jedné z postav ve Vojácích od Salaminy a přední představitel tzv. „generación crack“ Mexičan Jorge Volpi mu vzdal hold ve své knize Konec šílenství.

Vesmír jménem Bolaño

Právě v těchto dnech se českému čtenáři dostává do rukou stěžejní Bolañovo dílo, román Divocí detektivové. V Česku vyšla již před třemi lety kratší kniha Chilské nokturno. To připravilo půdu pro osobitou poetiku sebezničující, šibeniční ironie, humor a krásu vesmíru zvaného Roberto Bolaño.

Bez přehánění by se dalo říci, že Divocí detektivové jsou velmi dlouhá, velmi vtipná a velmi napínavá detektivní báseň. Či poeticko-erotický thriller. Báseň vyprávěná jako sběrný dokument desítkami postav, jejichž promluvy se střídají v nejrůznějších časových rovinách a k jejich monologům se přidává deník sedmnáctiletého studenta Garcíi Madera, který žije pro poezii. Celý román je líčením iniciační cesty básníků, „sirotků z povolání,“ prodchnutých vírou v avantgardní umění, v bizarní krásu starých zapomenutých mistrů a poetek (básnířka je podle Bolaña ošklivé slovo). Jednu takovou poetku Cesáreu Tinajerovou, jež vypadá jako skála nebo jako slon a ztratila se kdesi v poušti Sonora, chtějí znova najít dva mladí „bludrealisté“ Odysseus Lima a Bolañovo alter ego Arturo Belano.

Otázka života a smrti

Na jejich cestě za záhadnou poetkou, jež sice nikdy nic nepublikovala, ale všichni o ní hodně mluvili, je provází také mladičký holobrádek García Madero a okouzlující prostitutka Lupe. Lupe prchá před svým pasákem a všichni se tak ocitají na neuvěřitelné on the road, v níž hraje roli životního benzinu poezie. Ta je v téhle knize alfou a omegou, otázkou života a smrti, bezbřehou studnicí srandy a ironie, slámou a vatou dialogů, mystifikací a životní mízou textu. Jak říká jedna postava knihy: „poezie bohatě stačí, i když možná někdy klesnu tak hluboko, že začnu psát povídky“.

V Bolañově vesmíru se literární časopisy financují z prodeje marihuany, lidé se chtějí stát tanečníky, malíři, mít pět dětí, jmenují se např. Krasomil Božský (bisexuál, jenž spal se všemi básníky a poetkami čtrnáctimilionového Mexico City), zkoušejí nová divadelní představení, všichni všem dluží peníze, jsou krásní, banální, geniální a občas jim poezie, jejich nejtvrdší droga, zachrání život. Například když mladá poetka sedí v roce 1968 při policejním masakru studentů v Mexico City na záchodě a čte si básně Pedra Garfiase. Sedí tam, a když policisté kontrolují toalety, zvedne obezřetně nohy, nikdo na ni nepřijde a ona pak na policií obležené univerzitě stráví na záchodcích dalších patnáct dní a živí se toaletním papírem.

Meteor

„Nejlépe by na něj sedělo slovo meteor,“ říká o Bolañovi jedna z předních evropských hispanistek, Polka Nina Pluta. „Udělal v hispánské literatuře pořádný průvan v období tápání a hledání nového směru, který by nahradil magický realismus”. Bolañův život se nápadně podobal tragikomickým zápletkám jeho knih. Když se jako rozněžnělý, dvacetiletý levičák vrátil po Pinochetově puči do Chile a byl zatčen a vězněn, zachránil ho voják, spolužák ze školy. V Katalánsku hlídal kemp a několik let se živil tím, že do oblastních literárních soutěží posílal své knihy a z výher pak platil účty. Ke konci života se však obrazu, jež pro něj uchystal anglosaský trh, nepodobal ani náhodou. Byl to uznávaný autor, intelektuál tělem i duší, příkladný otec pouze s jednou milenkou, a především nemocný člověk, deset let bojující se zákeřnou chorobou.

Roberto Bolaño sám sebe považoval za básníka, ale kdyby prý chtěl udělat radost své mamince, stal by se nejraději novým Isabelem Allendem (narážka na nejprodávanější chilskou autorku Isabelu Allendeovou). První román mu vyšel v roce 1984, skutečně známým se však stal až o dvanáct let později, kdy vyšla kniha Nacistická literatura v Americe. Za román Divocí detektivové získal několik prestižních ocenění, např. Herraldovu cenu a cenu Rómula Gallega a právě se chystá i jeho filmové zpracování. Jednu z hlavních postav by měl ztvárnit mexický herec Gael García Bernal.

Na světě je tolik knih, které jste ještě nečetli, nicméně pokud se minete s vesmírem jménem Bolaño, vězte, že jste se mohli smát, zírat a plakat nad krásou slov jako už dlouho ne.