Jiří Pehe, jenž v těchto dnech oslaví své čtyřiapadesátiny, je znám především coby politický komentátor orientovaný na dění ve východní Evropě – letos mu ovšem v pražském nakladatelství Prostor vyšel druhý román, nazvaný Tři tváře anděla. Stejně jako ve své prvotině Na okraji zmizelého zúročil autor i v tomto případě vlastní bohaté zkušenosti – s léty normalizace, emigrací, pobytem v USA...

V objemném, zhruba třísetstránkovém románu Jiří Pehe vypráví ústy svých hrdinů o pohnutých osudech tří generací jedné české, či raději středoevropské rodiny – na tomto půdorysu pak před námi vyvstávají proměny tohoto prostoru a jeho obyvatel a je zde tak zachyceno ono „příslovečné“ prolínání velkých a malých dějin. Naplno se zde projevuje autorův zájem o politické dějiny našeho regionu, což na jednu stranu čtenáře bezesporu obohacuje po stránce informativní, na druhou stranu však četné „politologické“ výklady někdy příliš nekorespondují s charakteristikou postav, jež je pronášejí.

Román je složen ze tří navzájem se prolínajících příběhů, z nichž každý má svého hlavního hrdinu, jenž je současně vypravěčem, a každý představuje jiný typ literárního sdělení – trojice textů je čtenáři představena jako dopis, zápisky a deníkový záznam. Ovšem na samotné vyprávění to má vliv jen minimální, ačkoli texty nepostrádají vnější znaky typické pro daný žánr (např. oslovení adresáta v případě dopisu či datace u deníkových záznamů). Hlavní hrdinové trojice příběhů se stávají očitými svědky a leckdy i přímými účastníky dějinných mezníků 20. století a díky jejich neobyčejným osudům se kolem nich vytváří složitá síť vztahů s množstvím postav vedlejších, které rozlehlý prostor románu zalidňují a ozvláštňují.

Prostřednictvím hlavních protagonistů vstupuje dnešní čtenář do bláznivého kolotoče naší novodobé historie, jejíž jednotlivé etapy postupně defilují před jeho očima – první světová válka, rozpad Rakouska-Uherska, vznik Československa, období protektorátu a druhá světová válka, dlouhá éra komunistického režimu i jeho pád. Všechna zmíněná období zde přestávají být pouhými pojmy a na ploše románu procitají coby živelné síly, manipulující s osudy hrdinů. Čtenář se tak seznamuje s něčím podstatnějším, než jsou suchopárná data – s vlivem dotyčných událostí na tehdejší obyvatele naší země, čímž se odkrývají kořeny současné české společnosti.

Titulní postava anděla Ariela hraje v celém vyprávění roli spíše formální. Tajemstvím zahalená bytost nepředstavuje výraznějšího hybatele děje ani komplexní literární charakter, funguje spíše jako pojítko mezi jednotlivými postavami, motiv táhnoucí se napříč třemi zachycenými generacemi. Jeho neurčitá proroctví sice předjímají budoucí osudy hlavních postav, ale jejich smysl lze dešifrovat až zpětně – naznačují tak do jisté míry, CO se stane, nikoliv však JAK a PROČ. Otázkou zůstává, nejedná-li se o prvek nadbytečný, jelikož jeho základní funkci, kterou je posílení koherence celého vyprávění, stejně tak dobře zastávají příbuzenské vztahy mezi hlavními hrdiny i další přítomné složky motivické roviny.

Jiří Pehe se svým druhým románem představuje jako zdatný romanopisec, přetavující své znalosti a zájmy do podoby čtivého a poutavého beletristického díla. I když lze polemizovat s použitím motivu anděla, malým stylistickým odstíněním trojice příběhů či přemírou poněkud didaktických exkursů, nesporným faktem zůstává, že se autorovi podařilo navzdory širokému tematickému záběru vytvořit hutný a poutavý literární text, skloubit v něm funkci informativní a estetickou a nabídnout tak českému čtenáři dílo, jež rozhodně stojí za přečtení.