Tereza Riedlbauchová (1977) se narodila v Praze. Vystudovala bohemistiku a francouzštinu na FF UK. V roce 2007 obhájila na Univerzitě Karlově doktorát z české literatury. V současné době je lektorkou českého jazyka a literatury na katedře slavistiky na pařížské Sorbonně. Je autorkou několika básnických sbírek: Modrá jablka (2000), Velká biskupovská noc (2005), Don Vítor si hraje a jiné básně (2004-2007) a poemy Podoba panny pláč (2002).
Ptala se Dimana Ivanova.

D.I.: Jste jedna z významných současných českých básnířek. Vydala jste dosud tři básnické sbírky (Modrá jablka , 2000, Velká biskupovská noc , 2005, Don Vítor si hraje a jiné básně , 2009) a jednu poemu (Podoba panny pláč , 2002). Můžete jako mladá a talentovaná básnířka popsat proces tvůrčího psaní? Je to výsledek fantazie, nebo spíš popisování reálných událostí?
T.R.: To je poměrně komplikovaná otázka, protože kde začíná fantazie a kde realita? Básník má vnímání reality posunuté, a tomu se říká fantazie. Problém je v tom, že pro tvůrce to žádná fantazie není, je to jeho vidění a prožívání reality, kterou se jiným snaží zprostředkovat. Má nesmírné bohatství a obohacuje jím ostatní lidi. Sám však takovým viděním reality většinou dost trpí.

- Máte intimní poetiku, femininní řekla bych. Mohla byste říct něco více o svém ženském psaní. Existuje tradice současného ženského psaní v České republice? A jaká?
- Kdysi jsme dělali anketu s Ondrou Macurou, současným mladým českým autorem. Vybrali jsme celou řadu básní a nechali studenty literatury určit, kdo je jejich původcem, zdali žena či muž. Strefili se jen na padesát procent. Tím pádem lze zpochybnit ženské psaní, některé autorky ten termín přímo nesnášejí. Mně ale zas tak nevadí. Možná bych ho i podpořila. Ženy v poezii řeší více vztahové a citové záležitosti, muži mají možná univerzálnější témata. Přesto se domnívám, že postižení základních otázek lidského bytí je v současné ženské poezii v České republice velmi silné, ne-li silnější než v poezii „mužské“. Mezi výrazné básnické osobnosti patří: Hana Fousková, Viola Fischerová, Eva Švankmajerová, Božena Správcová, Kateřina Piňosová, Kateřina Rudčenková, Marie Šťastná, Marcela Pátková atd.

- Jste bohemistkou, v součastné době přednášíte českou literaturu na Sorbonně v Paříži. Jak je česká literatura přijímaná ve Francii? Je snadné ji přednášet, mají o ni studenti zájem, nebo ji berou jen jako studijní povinnost?
- Ve Francii je znám Kundera, kterého už Francouzi přijali za svého spisovatele, dále Bohumil Hrabal, Karel Čapek a Jaroslav Hašek, tedy jména známá i celosvětově, i když asi v jiném pořadí. Domnívám se, že ve světě je nejvíce známý a uznávaný Bohumil Hrabal, i přesto, že je tak zakotvený v české realitě. Má však v tvorbě takovou sílu lyriky a lásky k obyčejnému člověku a jeho všednosti, že jeho dílo je sdělné kdekoliv. Jinak českou literaturu zná jen omezenější skupina lidí, kteří se více zajímají o umění. Vyslovených znalců je jen hrstka. Z poezie je ve Francii nejvíce ceněný a překládaný Vladimír Holan, jehož tvorba je blízká francouzskému přístupu k poezii. Studentů bohemistiky je velice málo a ještě míň z nich zajímá literatura. Já ale učím zatím pouze český jazyk a literaturu teprve jeden seminář tento semestr, takže z vlastní zkušenosti zatím nemohu příliš soudit.

- Česká literatura ovlivnila světovou nebo se aspoň stala světově významnou spíš tradicí prozaického psaní. Proč jste si vybrala poezii, a ne prózu?
- Já myslím, že nejde o nějaký můj záměrný výběr. Spíš si poezie vybrala mě. Už jako malá jsem hodně psala a spíš prózu, ale přes ty texty nic nepromlouvalo. Když přes mě jako přes médium odněkud z výšin prošla první báseň, cítila jsem, že v ní je ukrytý svébytný tvůrčí hlas. Pokud se mi to později podaří i s prózou, tak není důvod se bránit jiné formě.

- Milan Kundera je světově známý spisovatel, autor řekněme francouzský, ale českého původu. Stal se významným hlavně díky svým románům, ale začínal jako autor básnických sbírek. Přesun od poezie k próze je u současných autorů běžným jevem. Plánujete něco takového i vy?
- Ano, myslím si, že je to velmi běžný posun autorů zejména tak od druhé světové války. Nejprve do třiceti let básnická tvorba, pak přechod k próze; u mnoha autorů často bývá významnější próza, poezie zůstane v pozadí. Každý má těžiště v nějaké formě. I několik současných českých básníků přešlo k psaní próz a divadelních her. Teprve čas ale ukáže, co z jejich tvorby zůstane podstatné. Pak jsou ale ještě géniové jako Boris Pasternak, který psal jak vynikající poezii, tak román Doktor Živago.

- Roku 2001 jste ve svém bytě na Loretánském náměstí začala pořádat literární salon, kde dosud proběhlo 30 večerů autorských čtení českých a zahraničních básníků. Co Vás k této činnosti přivedlo, jakým způsobem se rodil ten vynikající nápad?
- Přivedl mě k tomu idealismus a touha oživit něco, co existovalo v 19. století, kterým se zabývám z hlediska literární historie. Snaha vytvořit domácí prostor, kde by se setkávali umělci, četli, vystavovali, seznamovali se a plánovali další projekty. Samozřejmě to vše se odehrává i v jiných prostorách, byt je ale intimnější a lidé se k sobě více přiblíží, více se otevřou i při autorském čtení. Také mě inspirovaly podobné večery, která už po léta pořádá ve svém bytě v Brně-Žabovřeskách Jaroslav Erik Frič.

- Ve všem tom je cítit velkou lásku k poezii. Může láska předběhnout poezii, nebo je to naopak? Souvisí podle Vás láska vůbec s poezií?
- Vladimír Holan říká v Noci s Hamletem: „Tím větší báseň, čím větší básník, nikoliv obráceně!“ Za velkou milostnou básní musí stát velká láska. Básníci jsou obvykle bytosti nesmírně citlivé a tato citlivost jim umožňuje jiné nazírání věcí. Vnímají tedy vše silněji, jakož i emoce. Nerada bych ale, aby se to míchalo se sentimentalitou, s tou to totiž vůbec nesouvisí.

- V létě 2006 jste založila asociaci Literární salon, která se věnuje i vydavatelské činnosti. Vydala jste 6 básnických sbírek mladých současných autorů: Viktor Špaček, Jan Brabec, Simona Racková, Ondřej Macura, Eva Košinská a Jakub Bělan. Proč jste vybrala právě tyto autory?
- Většina z těchto autorů patří ke skalním návštěvníkům salonů. Pokoušela jsem se jejich texty udat v jiných nakladatelstvích, ale bohužel s vydáváním poezie to jde poslední roky v České republice rapidně dolů. Nakonec mi nezbylo než založit nakladatelství vlastní, navíc to byl vždycky můj sen, tak jsem si ho splnila. Zatím se zaměřuji hlavně na debuty mladých autorů a jejich uvedení na literární scénu. Je to dobrodružství v tom, že se v množství zasílaných textů nebo i textů, které si vyžádám v různých redakcích a u kritiků, snažím najít ty, kde tepe nějaké básnické srdíčko. Vybírám spíš intuitivně, se spoustu pochybností, většinou „autora Literárního salonu“ poznám i z malé ukázky textů. Odmítaným autorům ale píši, že nemám patent na poezii.

- Všechny knihy vydané v Literárním salonu, jakož i dvě z vašich sbírek jsou už zadarmo k dispozici bohemistům na Katedře slavistiky na Filozofické fakultě v Sofii a Plovdivu. Několik básní z vaší sbírky Velká biskupovská noc vyšly v mém překladu do bulharštiny v časopisu Slovanské dialogy (v redakci Žoržety Čolakovové). Co si myslíte o ideji slovanské vzájemnosti? Tato otázka mě jako slavistku, bohemistku a komparatistku dávno dráždí. Jaký je váš názor?
- Jakožto literární historička 19. století mám ke slovanství blízko, všichni čeští spisovatelé té doby tím byli přímo posedlí, i když myšlenka panslavismu byla dost idealistická. Tahle idea veliké slovanské vzájemnosti dřímá někde i ve mně. Už na gymnáziu si ze mě spolužáci „utahovali“ z mého nadšení pro češtinu a slavistiku. Na Filozofické fakultě jsem začala studovat nejprve jednooborovou češtinu a pak jsem váhala mezi francouzštinou a ruštinou. Ruština byla zrovna na prudkém sestupu kvůli politické situaci, ale ruská literatura je podle mého názoru úplně největší. Ještě žádná země mi nenabídla tolik veliké literatury a tolik lidské tragiky, i když neznám ani zdaleka vše. Ale moc nevěřím, že hlubší ponor třeba do japonské literatury by tento můj názor změnil. Nakonec vyhrála francouzština, se kterou bylo a je pro mě mnohem větší uplatnění. Jednu dobu mě také velmi přitahovala polština, považuji ji za jeden z nejkrásnějších slovanských jazyků. Co se týče Bulharska, mám spíše jen dva osobní kontakty: letitého přítele, malíře Valentina Popova, který žije už třicet v Praze, a také jsem teď učila na Sorbonně Kalinu Georgievu ze Sofie.

- Vaše třetí básnická sbírka Velká biskupovská noc z roku 2005 je ilustrovaná bulharským malířem Valentinem Popovem. Je Váš výběr malíře nahodilý, nebo máte určitý zájem o bulharském umění? Víte něco obecně o bulharské literatuře? Vím, že jste se podrobně seznámila s poezií Georgiho Gospodinova a že se chystáte vydat překlad jeho básnické sbírky Lapidárium do češtiny, kterého se úspěšně zhostil pražský bulharista Ondřej Zajac.
- Abych řekla pravdu, o bulharské kultuře toho vím, bohužel, žalostně málo. Tvorbu Valentina Popova sleduji odmalička, jelikož Valentin patří mezi nejbližší přátele mého táty, který je básník a flétnista. Valentin měl v devadesátých letech úžasné „modré“ období (podobně jako Picasso), kdy maloval samé akty. Jeho plátna z té doby vnitřně nesmírně korespondují s mou sbírkou Velká biskupovská noc. Proto jsem ho požádala o několik fotografií maleb z tohoto období. Do bulharské literatury začínám pronikat až teď, a je to radostné objevování. Ondřej Zajac mi poslal ukázky překladů básní pro mě úplně neznámého autora a ty texty mě strhly. Dlouho už jsem nečetla tak čistou poezii. Tak jsem mu hned napsala, že bych měla zájem o vydání. Jedná se o Gospodinův básnický debut Lapidárium, takže se ani nevzdálím od své ideje vydávat debuty. Teprve potom mi Ondřej Zajac přiblížil celé Gospodinovo dílo a přečetla jsem také překlady Přirozeného románu a povídek Gaustin neboli člověk s mnoha jmény od Ivany Srbkové. Přirozený román považuji za jednu z nejlepších současných próz.

- Jak si představujete svůj budoucí básnický vývoj?
- Těžko říct, nedá se to vůbec nijak naplánovat ani vytušit. Básně teď píši málo a spíš se věnuji povídkám, které jsou dost lyrické, možná se jedná spíš o básně v próze.

- Co byste poradila mladým básníkům a debutantům?
- Radila bych jim, aby neuspěchali vydání první knížky a aby byli sebekritičtí. Také aby si na nic nehráli, ono se to pozná, a to hned. Poezie není žádná hra, i když může být hravá. Poezie má blízko k hudbě, je to zpěv a také často silný nářek.