Na konci minulého roku vydalo nakladatelství Argo další knihu jednoho z nejčtenějších českých prozaiků a současně svého kmenového autora a redaktora v jedné osobě, Miloše Urbana (*1967). Ten se tímto dílem vrací po kratší přestávce (vyplněné divadelní hrou, novelou a povídkovým souborem) k románovému žánru, jenž dosud představoval jeho patrně nejsilnější stránku – a své pověsti nadaného romanopisce dostává Urban i nyní.

Lord Mord, nesoucí již tradičně i podtitul (v tomto případě Pražský román) a vyznačující se takřka neodmyslitelným výtvarným rukopisem Pavla Růta, přináší českým čtenářům na necelých tří stech padesáti stranách poutavý příběh z Prahy na sklonku devatenáctého století, jemuž nechybí žádný z podstatných „urbanovských“ atributů – zajímavé a mnohdy bizarní postavy, napínavý děj se zápletkou detektivního rázu a především barvitý, autorův hluboký vhled přibližující popis zvoleného prostředí.

Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem příběhu je nezdárný potomek zchudlého šlechtického rodu, hrabě Arco. Tento mladý muž, dělící svůj čas mezi pitky, hodiny šermu a návštěvy nevěstinců, je zpočátku pouhým pozorovatelem zásadní proměny staré metropole, jakou představovala nechvalně proslulá pražská asanace. Jako jeden z obyvatel právě té části města, která má být v jejím průběhu nemilosrdně smetena z povrchu zemského, se však brzy stává zarputilým odpůrcem celého projektu i jeho hlavních představitelů, městského radního F. X. Bürgera, doktora Preiningera a jejich četných poskoků. Hlavní hrdina se nadto prostřednictvím své rodiny – konkrétně otce – nedobrovolně stává hráčem ve složité hře českých vlastenců a jejich politických ambic, čímž si vyslouží pozornost tajné policie. A jako by toho ještě nebylo dost, v pražských ulicích řádí tajemná bytost přezdívaná Kleinfleisch (česky Masíčko) podle některých strašidlo ze židovských pověstí, podle jiných pouhý šílenec, v každém případě však masový vrah – a pátrání po něm přivádí policii rovněž za mladým hrabětem Arcem, který se tak ocitá hned v trojím nepřátelském obklíčení, majíc po boku jen svého věrného přítele Soliho.

Jak naznačuje nastíněný půdorys zápletky Urbanova románu, čeká na jeho čtenáře dobrodružný příběh odvíjející se v rychlém tempu, který hlavního hrdinu strhává s sebou jako rozvodněná řeka – a je jen zásluhou autorova vypravěčského umu, že svůj příběh udrží až do samého konce v předem vymezených hranicích a ten tak navzdory značnému množství postav a motivů nevystoupí ze svých břehů. 

Urbanovo nejnovější dílo je důkazem toho, v jakém žánru se tento zkušený prozaik a poutavý vypravěč pohybuje nejjistěji. Nejsilnější devízou tohoto dobře napsaného a čtivého románu je pak samotný upřímný autorův zájem – a to jak po stránce teoretické, tak v rovině empatie – o prostředí a dobu, v níž se příběh odehrává, který se následně odráží v jeho schopnosti živého zobrazení těchto časů dávno minulých. Autor se sice jako obvykle pohybuje na pomezí několika žánrů, ale na rozdíl od některých svých předešlých románů zůstává tentokrát u jediného časoprostoru, což se nakonec pro dynamiku příběhu i sílu jeho účinku ukazuje být spíše kladem. Urban zdá se našel opravdovou zlatou žílu svého literárního talentu a je otázkou, zda se rozhodně těžit z ní i ve svém dalším díle, nebo bude dál prozkoumávat (patrně nejen v oblasti prózy) možnosti využití svého vypravěčského nadání.