Deníky maďarského spisovatele Sándora Máraie (1900-1989) jsou monumentálním dílem, které zachycuje téměř půl století autorova vnitřního života.

V době své smrti takřka zapomenutý autor, publikující jen v maďarských exilových nakladatelstvích, o dvacet let později klasik evropské literatury dvacátého století, jehož knihy navíc v řadě zemí vycházejí v bestsellerových nákladech. Posmrtná „kariéra“ díla Sándora Máraie, kterou iniciovalo v roce 1992 francouzskými překlady pařížské nakladatelství Albin Michel, pozoruhodně dokládá, že kvalitní literatura se nakonec vždy prosadí.

České „objevování“ Máraie, neobyčejně plodného autora, který za svého života vydal několik desítek literárních děl včetně sbírek poezie a divadelních her, se nevymyká z evropské konjunktury. Poprvé byl u nás překládám již v druhé polovině 30. let (román Cizí lidé, 1936 v převodu Arna Krause st.), dvě další jeho knihy vyšly za války (v roce 1942 a 1943 v překladu Viléma Peřiny román Štěně, který byl reeditován v roce 2005 v překladu Dany Gálové pod titulem Čutora: pes s charakterem, a v roce 1942 casanovská variace Host v Bolzanu, přeložená opět Arnem Krausem st.).

Po válce se již žádná Máraiova kniha u nás neobjevila, zřejmě i pro autorovy negativní názory na Edvarda Beneše a trianonské uspořádání střední Evropy, kvůli kterému se autorovo rodiště, „půvabné a ušlechtilé Košice zase dostaly do českých rukou“ a „ryze maďarské obyvatelstvo Horní země bylo vystaveno českému a slovenskému mini-imperialismu...“.

Po nástupu komunismu nemohlo být o vydání děl zásadního antikomunisty a exulanta již ani řeči, místní hungaristé považovali za úspěch, když jeho jméno na počátku normalizace propašovali do slovníku maďarských spisovatelů. „Máraiovský boom“ pak podobně jako jinde odstartovala novela Svíce dohořívají, která u nás vyšla v roce 2001. Deníky (1943-1989), obsažené ve dvou svazcích, představují desáté autorovo dílo dostupné v češtině.

Cizota jako možnost vývoje
Výbor z Máraiových deníků je pendantem i pokračováním dvou jeho přeložených autobiografických knih. Ve Zpovědi líčí své dětství a mládí prožité v maďarské měšťanské rodině v Košicích, studia v Německu a šestiletý pobyt v Paříži, tedy události zhruba do poloviny 30. let. V knize Země, země...! se pak soustředí na dobu od nastolení pronacistické diktatury „šípových křížů“ v březnu 1944 do roku 1948, kdy odešel z Maďarska do exilu. Deníky začínají o několik měsíců dříve než Země, země...! a jsou dovedeny až na práh autorovy smrti, zachycují tedy celých šestačtyřicet let, během kterých Márai žil v Budapešti, Neapoli, New Yorku, Salernu, Palermu, San Diegu a krátkodobě pobýval na mnoha dalších místech.

Deníky psal jako literární dílo určené ke zveřejnění - průběžně také během jeho života vycházely, první svazek ještě v Maďarsku, další v exilových nakladatelstvích. Najdeme v nich proto velmi málo podrobností o autorově soukromém životě. S výjimkou poslední části je jen zřídka zmíněna Máraiova celoživotní družka Lola Metznerová či jeho adoptivní syn János, vůbec nic se překvapivě nedozvíme ani o Rádiu Svobodná Evropa, pro které autor pracoval v letech 1952-1967, ani o maďarském exilovém životě. Od toho si udržoval celoživotní odstup. V Denících k tomu píše: „Imigranti. Rozhovor je monotónní, protože většinou se chvástají anebo si stěžují. Jen málokdo z nich pociťuje cizotu jako možnost vývoje...“ (1964)

Máraiovo dílo se vyznačuje nostalgií po klasické měšťanské společnosti, kterou zničila první světová válka a v ní zrozená totalitní hnutí. „Být měšťanem pro mě nikdy neznamenalo třídní pozici - vždycky jsem se domníval, že je to poslání. Měšťanská třída je v mých očích tím nejlepším lidským fenoménem, jejž moderní západní civilizace stvořila,“ napsal v knize Země, země...!. Nejinak je tomu i v Denících, kde nejčastěji stoicky pozoruje a kriticky glosuje soudobé dění z pozice toho, kdo ještě zažil zaniklý svět Řádu, Kultury a Vzdělání. Úvodní kapitoly, které popisují dění konce války, jsou mimořádně sugestivní. Autor v nich totiž líčí hrůznou realitu bezprostředně a zároveň s klidným odstupem od událostí. Stejným způsobem, bez zbytečných detailů vypisuje autor i svůj odchod do exilu: „V uplynulých letech jsem ztratil po řadě práci, domov, zanikla společenská vrstva, pro kterou jsem psal, pak jsme ztratil vlast, mateřštinu, právní subjektivitu. Teď už nemám nic. Chápu, co asi cítil svatý František, když si lehl dočista nahý na ledovou zem.“ (1949)

Svůj chystaný odchod do Ameriky Márai komentuje v roce 1950: „Pokud odejdu z tohoto světadílu, Evropa mi bude velmi chybět. Ale Evropa mi chyběla už i tady v Evropě.“ Evropou je pro autora především evropská klasická literatura: celé dny trávil v newyorské Public Library na Dvaačtyřicáté ulici, tato knihovna mu „nahrazovala vše: domov, kavárnu, společenský život“, a četl evropskou a maďarskou klasiku od antiky po modernisty. Neotřelé reflexe četby zaplňují podstatnou část Deníků. Pováleční autoři se v ní přitom takřka nevyskytují.

Na Spojené státy, jichž byl od roku 1957 občanem, pohlížel Márai se zdvořilostí dobře vychovaného azylanta. Stoicky komentuje americkou politiku k maďarské revoluci v roce 1956: „Je nutno se smířit s tím, že mocnosti dělají jen to, co odpovídá jejich zájmům. Více znepokojivé je ale to, že své zájmy, jak se zdá, neznají.“ V pozdějších letech se do jeho záznamů dostávají čím dál více zprávy o brutálním násilí amerických měst, před nímž autor zůstává v nechápavém údivu stejně jako před informacemi o pokrocích v lékařství či biologii. Své vlastní deníkové psaní na jednom místě přirovnává ke klidné situační zprávě, kterou podával jakýsi radista letadla řítícího se neovladatelně k zemi.

Těžce, i když rezignovaně vnímal Márai svou literární izolaci. „Je možno psát bez odezvy? Uzavřen v jazyku, který jako by už ani nebyl živým jazykem? Byly doby, kdy tak spisovatelé, uprostřed barbarství, psali. Tito spisovatelé však v něco doufali: v novou kulturu, která jednoho dne dá promluvit, z hrobu, tomu, co psali do hluchého stavu bez odezvy. Dnes právě v toto nelze doufat - přinejmenším ne v perspektivách jednotlivce.“ (1953) Povolávací rozkaz Možná největším tématem druhého svazku výboru je stáří a umírání. „Za svého života jsem se setkal s třemi skutečnými mocnostmi: s Rusy, s Američany a se stářím. Z vlastní zkušenosti vím, že to poslední z této trojice je děsivě neúprosné,“ píše autor v roce 1971. Deník se stává osobnějším, autor s precizností antropologa zachycuje, jak jej pomalu opouštějí síly, slábne zrak. „Vrávoravá, poloslepá chůze po ulicích, každým okamžikem na hraně pádu. Děsné.“ (1984) „Příznaky tělesného i duševního opotřebení jsou patrné každodenně. Občas jako bych si na sebe už jen vzpomínal.“ (1985) Jeho bilancování je drásavě bezútěšné: „Přicházíme z nicoty a do nicoty mizíme. Všechno ostatní je dětinské fantazírování. Co bylo mezi tím, to bylo někdy nádherné a vždy nesmyslné a marné.“ (24. 12. 1985)

Na počátku roku 1986 zemřela Máraiova žena Lola, k níž ho vázal silný vztah. Během několika měsíců odešli všichni jeho sourozenci a v dubnu 1987 nečekaně zemřel i adoptivní syn János. Zbylá léta žil v úplné samotě. Bezvládné agonii, které byl svědkem u své ženy, se rozhodl čelit. V únoru 1986 si koupil revolver a v červenci téhož roku absolvoval výcvik na střelnici. „Necítím se dobře a nerad bych nějakou vrtáckou nešikovností zkazil ten okamžik, kdy bude nutné předejít dlouhé bezmoci a čekání na smrt.“ Starý sarkasmus jej ve světlejších chvilkách neopouští: „Jestli mi zrak bude slábnout tímto tempem, budu vůbec schopen najít v zásuvce pistoli?“ (1986)

Poslední záznam učinil 15. ledna 1989. „Čekám na povolávací rozkaz. Nenaléhám, ale nechci to ani oddalovat. Je čas.“