Další kniha teprve nedávno objeveného maďarského autora, jehož dílo Svíce dohořívají u nás již známe (mimochodem Miloš Forman se vyjádřil, že dle této knihy natočí svůj další film). Vynikající překlad Anny Valentové nás zavádí do doby, kdy byl autor v Maďarsku již známým spisovatelem. Kniha psaná na podkladě deníkových záznamů se obrací ke konci války a začátku období míru. Márai čtenáře brilantní formou vtahuje do historie, jež nám není úplně neznámá, ale takto nahlížena z pohledu maďarského intelektuála nás zároveň nutí znovu se zamýšlet nad dějinami celé střední Evropy.

Knihu tvoří nejrůznější příběhy, někdy téměř zkratkovité záznamy událostí odchodu nacistů a příchodu Sovětů, jindy intelektuální skorodialogy. Čtenář má pocit, že s ním autor vede jakýsi fiktivní rozhovor, jde tu ale spíše o jakési řečnické otázky, na něž odpoví až budoucnost, pro nás již minulost... Proto bylo třeba vytvořit na konci knihy obsáhlý poznámkový aparát, jenž nám může posloužit i jako menší encyklopedie.

Márai je vynikající pozorovatel a má schopnost do podrobna a přitom nenásilně a s velkou dávkou elegance zašlé maďarské slávy zachytit ta nejnepatrnější hnutí lidské mysli a postřehnout pohnutky, jež obyčejnému zúčastněnému uniknou velmi snadno.

Zajímavé jsou autorovy úvahy nad rozdíly mezi Slovany a Maďary. Překvapí nás jeho „jiný“ pohled na společné dějiny středních Evropanů, a zvláště na Rusy, jejichž mentalitu, jak konstatuje, není s to pochopit. Některé reminiscence na období předválečné jsou jako laskavé pohlazení, ale jaksi mrazivé, neboť Středoevropané dle autora museli počítat s prohrou v konfrontaci s nacismem a následně komunismem. Sándor Márai zůstal v Maďarsku do konce 40. let, pak z obavy z tvrdě se utužujícího komunistického režimu odešel do exilu .