Příběh o setkání dvou starců po jedenačtyřiceti letech se odehrává během jedné noci v jedné místnosti a jeho osu tvoří jakýsi monolog v rozhovoru, který se stal pro autora typickým. Hlavní protagonista rekapituluje přátelství obou hrdinů od zrodu až po jeho zvláštní konec a zároveň reflektuje samotu a čekání, které ho následovaly. Druhý hrdina dialogu spíše asistuje a jeho odpovědi je třeba si domýšlet ze zámlk a náznaků. Knihu od začátku do konce prolíná autorova nostalgie po zašlém světě rakouské monarchie a klasických hodnot, v němž podle Máraiho věci ještě měly svůj řád a vše bylo propojeno „tajuplným pojivem.“ I zde se autor dotýká otázek protikladů mezi životní rolí a bytostnou podstatou člověka, mezi rozumem a vášní, touhou po řádu a skrytými instinkty a ptá se, „kudy vede hranice zrady“ mezi dvěma lidmi a nakolik můžeme poznat tajemství druhého člověka. Tajemství je zde jedním z hlavních motivů knihy, který se promítá nejen do příběhu, ale též do jazykového stylu knihy. Novela je od začátku do konce prodchnuta implicitním napětím, přestože její rámec vyznívá na první pohled velmi staticky a tempo vyprávění je pomalé a klidné. Máraiho smysl pro vystižení atmosféry a jeho vytříbený cit pro detail a „znakovou řeč bezvědomosti“ vytvořily z jednoho nočního rozhovoru u planoucích svící drama o přátelství, zradě, vášni a neskonalé samotě, které svou sugestivní atmosférou strhne čtenáře již od prvních stránek.