Rozhovor s básníkem a překladatelem Janem Vladislavem o antologii Navštívení krásy

JŠ: Pane Vladislave, kdo vlastně přišel s nápadem uspořádat antologii Navštívení krásy?
Jak dlouho příprava knihy trvala?
JV: Výchozím podnětem k antologii Navštívení krásy byl nepochybně čtenářský úspěch svazku Italská renesanční lyrika, který vyšel v letech 1954-1956 třikrát v edici „Světová četba“ vydávané Státním naklada­telstvím krásné literatury, hudby a umění (pozdějším Odeonem). V té době jsem už měl za sebou i tři knihy vlastní poezie, ale brzy po únoru 1948 také praktický zákaz publikovat vlastní věci. V 50. letech jsem se proto mohl věnovat literatuře jen jako překladatel, zejména poezie. Měl jsem k tomu už několikaletou průpravu: když jsem někdy v osmnácti letech začínal psát vlastní věci, zkoušel jsem také překládat, abych se prostě poučil, jak se poezie vlastně dělá. Tak se stalo, že jsem už za války publikoval v časopise „Řád“ nejen něco z toho, co jsem psal sám, ale i pár svých překladatelských pokusů – několik básní Gaspary Stampy, jednu kancónu Franceska Petrarky a několik sonetů Williama Shakespeara. Rozsáhlejší výbor z jeho sonetů pak vyšel samostatně hned po válce roku 1946. Téhož roku vyšly knižně i mé první překlady francouzské renesanční lyriky. A osm let poté se první větší soubor mých překladů italských renesančních básníků stal jedním ze základů připomenutého svazku Italská renesanční poezie.

- Kdo vybíral básníky a básně a koordinoval práci překladatelů?
- Antologii Italská renesanční poezie jsme připravovali společně s Jaroslavem Pokorným, jehož podíl na překladech a poznámkovém aparátu byl zhruba stejný jako můj. Naše zájmy se celkem doplňovaly, jeho přitahovali spíš básníci drsnějšího tónu, mne zase lyrikové. Pokorného doménou bylo především divadlo, jak o tom svědčily například jeho překlady  Goldoniho. Já se zabýval hlavně poezií; ve shodě s tím jsem pokračoval i při překládání italských renesačních básníků. V letech 1956 a 1948 jsem vydal knižně dva výbory z lyriky Torquata Tassa, v letech 1959 a 1964 následovaly dvě knížky básní Michelangela Buonarrotiho a pro antologii Navštívení krásy jsem připravil podstatný soubor z  poezie Danta Alighieriho, vyda­ný později v rozšířené definitivní podobě roku 1969 pod názvem Nový život. Tyto mé nové překlady spolu s dalšími překlady Jaroslava Pokorného umožnily připravit společně tu konečnou velkou antologii Navštívení krásy, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta roku 1964 v knižním klubu Máj.

- Soudě pouze podle nakladatelských statistik, kniha měla nesmírný ohlas – v první, skromnější formě byla vydána třikrát v SNKLHU a v konečné podobě vyšla v Mladé frontě v nákladu 89 500 výtisků, jak stojí v tiráži. Vzpomínáte si na tehdejší ohlasy čtenářů, odborníků, cenzury aj.? Uvědomovali jste si nesmírný význam této práce při popularizaci staré italské poezie a tušili jste, že zůstane nepřekonaná?
- Všecky tyto knihy byly skutečně rychle rozebrány a nedají se ani dnes najít v antikvariátech. To jistě mluví ve prospěch tehdejších čtenářů. Ale nedokazuje to, že byli před půl stoletím lepší, vnímavější. Kdyby tenkrát měli možnosti dnešních čtenářů, byli by patrně skoupili taky jen setinu těch dávných nepochopitelně vysokých nákladů. A bylo by to asi přiro­ze­nější, poezie nikdy nebyla a není masové zboží. Přesto však má své čtenáře a to platí i o poezii italské renesance. Když jsem z ní před časem vydal menší výběr nazvaný Devadesát devět básní o lásce a smrti, byla knížka v krátké době také rozebrána.
Čtenářský ohlas antologie Navštívení krásy byl nepochybný a cenzura si jí patrně příliš nevší­mala; zato zájem odborníků, pokud je mi známo, byl zkrátka nulový. Skutečná kritika tehdy neexistovala a s posouzením výběru autorů, kvality překladů atd., což by jistě knize i jejím autorům prospělo, si žádný odborník práci nedal. Patrně ani žádný neexistoval. Ukázalo se to mimo jiné i na české konferenci uspořádané roku 1964 v letohrádku královny Anny u příležitosti 400. výročí Michel­an­gelovy smrti. Jak tehdy ironicky poznamenal Vojtěch Volavka, jediný příspěvek o umělcově literárním odkazu tam dokázal přednést „pouhý literát“, zatímco „odborníci“ toto téma přešli mlčením. Volavkova ironie mířila do vlastních řad, zato pro mne to bylo projev uznání.

- Ve vydání v SNKLHU překládali také Ivo Fleischmann a Emanuel Frynta. Nikdo z nich není italianista a ani středověká či renesanční lyrika jim nebyla zrovna blízká. Jak se ke spolupráci dostali a kdo jim s italským textem pomáhal? Proč se Fleischmannovy a Fryntovy překlady ve vydání v Mladé frontě již neobjevily?
- Ta první antologie byla v podstatě snůškou toho, co už bylo hotové a po ruce. Z toho důvodu byl výběr autorů a rozsah ukázek místy dost nevyvážený, ne-li náhodný. To jsme se během přípravy Navštívení krásy rozhodli napravit. Usnadňovaly nám to knížky, které jsme vydali mezitím, v mém případě zejména překlady z Tassa a Michelangela; a některé zvlášť citelné mezery jsme doplnili svými dalšími překlady, protože Ivo Fleischmann už v překládání italské renesanční poezie nepokračoval a Emanuel Frynta svůj záměr věnovat se Dantovi nerealizoval. V zájmu stylové jednoty jsme proto jejich ojedinělé překlady vyměnili.

- Jaký máte dnes vztah k této antologii? Cítíte k ní nostalgii? Jaké místo zaujímá ve Vašem rozsáhlém překladatelském díle?
- Věnoval jsem italské renesanci desítky let práce, a to nejen básníkům už známým, ale také básníkům, kteří se dřív v češtině číst nedali. Navíc jsem přeložil a komentoval i velký dvou­svazkový výbor z Vasa­riho Životů nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, které v češtině také chyběly a přitom jsou nepostradatelné pro pochopení, jak vlastně vznikl a jak se prosadil sám pojem a název „renesance“.
Vasariho Životy se podařilo v 90. letech vydat znovu. Obnovená, doplněná verze antologie Navštívení krásy to štěstí zatím neměla. Kdyby to šlo, rád bych své překlady z italské rene­sační poezie viděl vydané souborně. Myslím si, že by to mohla být kniha znovu přitažlivá i pro dnešní čtenáře.

Ptal se Jiří Špička 29. 2. 2008.