Autorem Písně tvorstva (Laudes Creatuarum) je svatý František z Assisi (1181-1226). František píseň napsal roku 1224, dva roky před svou smrtí v obci San Damiano po noci, kterou strávil ve velikých bolestech. Dodnes se ale filologové přou, byla-li napsána naráz či zda její poslední tři sloky nemají pozdější původ.

Důvodem, proč František napsal tuto píseň, byla snaha dát svým bratřím jednoduchý text ke zpěvu a ke chvále Boha. Aby zpěv pochopili snadno i prostí lidé jeho doby v kraji, kde kázal, rozhodl se František napsat píseň v místním umbrijském dialektu a použil v ní velice jednoduchého slohu. Píseň zaujímá přední místo ve staré italské literatuře, neboť se řadí mezi první pokusy o poezii psanou v italském nářečí.

František při psaní této písně čerpal inspiraci především v Bibli, tak jako u všech svých děl, a to především v knize Danielově (kapitola 3) a v žalmech (žalm 148). Je velice pravděpodobné, že na konečné úpravě spolupracoval jeho spolubratr Pacifik.

Nejvyšší všemohoucí dobrý Pane,
tvé jsou chvály, sláva, čest a všecko požehnání;
jenom tobě patří, Nejvyšší ty,
oslovit tě jménem žádný člověk hoden není.

Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními,
a především panem bratrem sluncem,
jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ;
krásný je a září velikou se skvěje,
Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje. 

Chválen buď, můj Pane, skrze sestru lunu, skrze hvězdy;
na nebi stvořils je jasné, jako drahokamy krásné.
Chválen buď, můj Pane, skrze bratra vítr,
skrze vzduch a mraky, jasno, všecka počasí,
kterými všem stvořením svým žíti dáváš.

Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu,
která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá.  

Chválen buď, můj Pane, skrze bratra oheň,
který poskytuješ našim nocem,
a je krásný, radostný a mohutný a silný.

Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi,
která dává život a jež vládne nade všemi
a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy.

Chválen buď, můj Pane, skrz ty, kdo z tvé lásky odpouštějí
a snášejí nemoci a protivenství.
Blažení jsou ti, kdo věrně v míru vytrvají,
neboť ty je budeš korunovat v nebi.

Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku – smrt těla,
před níž žádný živý člověk kam utéci nemá.
Běda těm, kdo zemrou ve smrtelných hříších!
Blaze těm, jež ve tvé svaté vůli konec přistih!
Druhá smrt, smrt duše, nic jim zlého neudělá.

Chvalte mého Pána, blahořečte, děkujte mu
a s velikou pokorností sloužete mu!

Přeložil Jaroslav Pokorný, in Navštívení krásy. Italská renesanční lyrika, Mladá fronta, Praha 1964, str. 10-11.

Píseň se svým složením velice podobá biblickému žalmu 148, zvláště v prvních sedmi slokách. Oba texty byly složeny ke chvále Boží. U Písně tvorstva však existují dvě interpretace této chvály. Tyto výklady vycházejí z předložky „per“ (zde přeloženo jako skrze), která nemá jednoznačný význam. Jedna část filologů ji vykládá tak, že Bůh má být chválen skrze všechna stvoření a věci. Podle druhého výkladu má Bůh být chválen za to, že je stvořil.

Všimněme si, že píseň důsledně zmiňuje pouze Boží výtvory a zcela je pominuta lidská civilizace, přestože Františkovo dílo bylo napsáno v době velkého rozkvětu měst a obchodu. Ve světle Fratiškovy spirituality tedy věci stvořené člověkem nejsou důležité ve vztahu člověk-Bůh a jedinou opravdovou starostí člověka má být spása jeho duše. Člověk je v básni řazen na roven přírodním živlům ve smyslu, že i on je vlastně jen Božím stvořením a blaženosti dosáhne respektováním Božích nařízení a následováním Kristova příkladu.

Báseň nemá pevnou metrickou strukturu (pevně vymezenou strukturu sloky nebo rýmové schéma). Je vlastně napsána prózou využívající latinský cursus (rytmické zakončení), proti rýmům dal autor přednost asonancím.

Báseň lze rozdělit do dvou tématických celků. V prvních sedmi slokách se František věnuje chvále Boha. V posledních třech se naopak vĕnuje tématu spásy duše.

Bůh je v básni chválen skrze slunce, v nĕmž se sám zrcadlí, lunu a hvězdy, ke kterým se přidávají čtyři živly: oheň, voda, vítr a zemĕ. Každý ze čtyř přírodních živlů je doprovázen čtyřmi charakteristikami, což vytváří velmi zdařilou formální rovnováhu. Tyto živly jsou zproštěny případné negaivní konotace (tedy faktu, že mohou působit i katastroficky) a jsou naopak v básni chváleny jako zdroje života, bez kterých by Boží stvoření nemohla existovat.

Obsah osmé sloky, nazývané verše odpuštění, podporuje, podle mého názoru, teorii o postupném psaní Písně tvorstva. Zmínka odpuštění se totiž může týkat hádky biskupa a starosty z Assisi, k jejichž udobření byl František přizván (rok 1224). Poslední dvě sloky, i když se věnují smrti, však nemusely být napsány těsně před Františkovou smrtí. V tĕchto slokách je odlišena pozemská smrt a smrt duše, která je mnohem důležitější. Smrt není považována za něco špatného, proto je také oslovována jako sestřička (pokud ovšem člověk neumírá v hříchu), naopak, je považována za možnost konečně splynout s Bohem v jedno.

Bibliografie
Cardini, F., František z Assisi, Zvon a Vyšehrad, Praha 1998.
Esser, K.: Gli scritti di S. Francesco d’Assisi, Padova 1982, Messagero, Padova, str. 151-160.
Kybal, V.: Svatý František z Assisi, Laichter, Praha 1913.  

Internetové odkazy:
www.san-francesco.org - Píseň tvorstva v pěti světových jazycích.
www.scuolaonline.wide.it/pagine/C1.html (italsky) - Rozbor Písně tvorstva.
http://it.wikipedia.org (italsky) - Základní informace o básni (rozbor, pozadí vzniku, struktura, atd.). www.valsesiascuole.it (italsky) - Stručný rozbor Písně tvorstva.