Po oslňujícím úspěchu prvotiny Bílé zuby a trochu rozpačitě přijatém Sběrateli autogramů vydala Zadie Smithová v září 2005 svůj třetí román. On Beauty je postmoderní hříčkou, v níž se autorka vydává po stopách slavných spisovatelů britské literatury 20. století, především E. M. Forstera a jeho Rodinného sídla. Smithová napodobuje Forsterův vypravěčský styl, půjčuje si od něj syžet celé první třetiny knihy a zasazuje ho do zcela odlišného prostředí. Namísto do edwardovské Anglie situuje příběh na provinční univerzitu v Nové Anglii, kde proti sobě stojí rasově smíšená rodina liberálního profesora Belseye a rodina černošského konzervativce Montyho Kippse. Na rozdíl od moralistního Forstera však Smithová řeší mnohem současnější problémy: situaci na amerických univerzitách či krizi středního věku.

Variace na Forsterův text se v polovině knihy zcela vytrácí, takže se celá vybudovaná stylizace zdá samoúčelná. Román najednou připomíná Lodgeovy Hostující profesory, hlavně díky postavám obou učitelů, jejich putování po univerzitách a vzájemné řevnivosti.

Románu On Beauty nelze upřít řemeslné mistrovství. Proč však autorka použila tak tradiční formu? Pokud šlo výhradně o literární hru a úmyslnou stylizaci, obojí zvládla na jedničku. Pokud je ale román On Beauty předobrazem budoucí tvorby, je na místě jistá dávka skepse: podobný styl bychom očekávali spíše od autorů střední generace, nikoli od třicetileté naděje britské literatury.