Klaustrofobické. Přízračné. Nevyrovnané. Naturalistické. Modernistické. Znepokojující či těkavé. I takových přívlastků se dostalo poslednímu románu Severozápad literárními cenami ověnčené britské autorky Zadie Smithové. Do určité míry jsou tyto reakce logické. Ve srovnání s kritiky i čtenáři opěvovanými předcházejícími romány je román Severozápad asi nejhůř uchopitelný a „zaškatulkovatelný“. Zatímco Bílé zuby i Sběratel podpisů byla, co se týče formy, relativně tradiční literární díla vybočující spíše tématem a pohledem na multikulturní současný Londýn a román O kráse v podstatě geniální hra s klasickou literární předlohou, Severozápad balancuje kdesi na hranici mezi sbírkou povídek či novelek a zdánlivě nesourodým, fragmentárně pojatým románem.

Anglický název románu NW (česky přeloženo Severozápad) je zkratkou poštovního označení pro severozápadní Londýn, tedy místo, kde se narodila i sama Zadie Smithová. S největší pravděpodobností jde o čtvrť Caldwell, ale stejně tak by se mohlo jednat o jakoukoliv jinou čtvrť této části města. Oproti jiným, čistě národnostně vyhraněným místům v Londýně (například bangladéšské Brick Lane, zachycené v jiném, neméně slavném románu Ve čtvrti Brick Lane Smithové kolegyně Monicy Ali) jsou tyto lokality etnicky i sociálně velice různorodé. Narazíme zde na squaty a drogová doupata, sociálně slabé bělošské rodiny, ale i bohaté patrioty a komunity původních karibských přistěhovalců i jejich dávno asimilovaných dětí a vnoučat. Stejně jako je pestré složení obyvatel Caldwellu, jsou různorodé a barvité i postavy romány Severozápad.

Prvních zhruba 80 stran knihy je věnováno postavě Ley, dceři irské přistěhovalkyně, která s doktorátem z filozofie nakonec skončila u nudné práce na místním úřadě a marně hledá smysl života. Vytáčí ji její nejlepší kamarádka Keisha (Natalie), která navzdory černošskému původu neživoří jako Leiny karibské kolegyně u nějaké banální a nezajímavé práce, ale která to i přes četné překážky dotáhla na úspěšnou advokátku s bohatým a nadmíru pohledným mužem, krásným domem a zářnou perspektivou. Přitom Lea by v podstatě mohla být šťastná. Má manžela, jehož jí kolegyně závidí, netíží ji žádné zásadnější starosti, tedy až na dítě, po kterém její manžel touží a jemuž se ona dost zoufale brání. Trochu po mcewanovsku zasáhe do jejího života náhoda v podobě cinknutí domovního zvonku. Za dveřmi stojí v první chvíli neznámá žena s příběhem o nemocné matce a chybějících penězích na taxík do nemocnice. Z nějakého neznámého důvodu jí Lea dá celých třicet liber. Zželelo se jí snad dávné spolužačky? Nebo si v tu chvíli uvědomila, že by i ona sama na tom mohla být mnohem hůř? Neví. Je to samozřejmě podvod, kterých se denně po okolí dějí stovky. Leou však tato příhoda otřese natolik, že se rozhodne onu ženu vyhledat. Nedokáže se prostě smířit s tím, že by ji někdo mohl takto chladnokrevně obelhat. Ukáže se však, že se pustila do boje s větrnými mlýny. Namísto toho, aby si tváří v tvář pravdě a krutosti světa, v němž její někdejší spolužačka žije, uvědomila, jak hloupé je její pitvání se ve vlastním nitru, pocit prázdnoty a neklidu v ní naopak jenom zesílí.

S druhou postavou, Felixem, strávíme jeden jediný den. Felix, který měl kdysi dost problémů a byl drogově závislý, ale teď je již dlouho čistý a v podstatě vzorný, se probudí u své přítelkyně, dojede na návštěvu za otcem, který Felixe i jeho sourozence sám vychoval, a společně zavzpomínají u knihy na život v místním squatu. Felix se pak neplánovaně zastaví u bývalé milenky a posléze se vydá na prohlídku ojetého auta, které by chtěl opravit a předělat pro přítelkyni jako dar. Jeho život je obyčejný, takto plyne každý jeho den, zdánlivě bez vzruchu a vybočení. Stačí však málo, pár vteřin na autobusové zastávce, aby se vše obrátilo vzhůru nohama.

Posledních 110 stran nás zavede zpět k postavám Ley a Natalie, dříve Keishi, dávných přítelkyň. Smithová zde radikálně mění styl. Od jazykově úsporného naturalismu přechází k deníkovým fragmentům. 184 střípků ze života Natalie Blakeové. Střípek první. Natalie zachraňuje topící se irskou holčičku tak, že ji vytáhne z vody za rusé vlasy. Lea. Střih. Dívky ve škole. Střih. První lásky. Střih. Rodina. Střih. Škola a ambice. Sto osmdesát čtyři zastavení. Zatímco Lea se již v dětství tak nějak plácá životem – parta kamarádů, experimenty s drogami –, Natalie chce uniknout čtvrti, v níž žije, a nudnému osudu, jenž je jí kvůli místu a etnickému původu předurčen. Jen díky extrémní houževnatosti a ambicióznosti se jí to nakonec povede. Na cestě za splněním velkého snu si i změní jméno. Z Keishi se stane velká advokátka Natalie. Je však šťastná? Ve srovnání s Leou asi ano. Ale je tomu tak doopravdy? Natalie hledá něco víc. Vzrušení. Nebezpečí. Sebe samu. Nevíme. Zaregistruje se na erotickém chatu a nechá se unášet letmými známostmi. Samozřejmě do chvíle, kdy to v nejnevhodnější chvíli zjistí její manžel a po právu vůbec nechápe, co se s jeho ženou děje.

Natalie se bezcílně toulá po čtvrti. Narazí na místního zkrachovalce, dávného spolužáka Nathana Bogla, jehož Lea kdysi bláznivě milovala. Těch několik hodin po boku člověka pohybujícího se za hranicí zákona je pro Natalii onou příslovečnou lekcí, která jí otevře oči. „De vo přežití,“ říká Nathan. „Nic jinýho na tom nejni. Nikdo vo tebe nestojí. A ty tu brečíš kvůli takový kravině. Seš fakt k smíchu.“

Jestliže byly pro Smithovou v jejích předchozích románech tolik důležité jasně daná forma a přesně zvolený jazyk, v Severozápadu toto vše padá. Každý příběh má jiné tempo, jiný jazyk. Pohybujeme se na pomezí realismu, naturalismu, modernismu; styl vyprávění je uzpůsoben hrdinovi, o němž daný příběh pojednává. Američtí kritici přirovnávají Severozápad k dílům Jamese Joyce, především jeho Odysseovi. Smithové postavy také jako pan Bloom bloudí čtvrtí, jednotlivá setkání a zážitky jsou mnohdy jakoby rozostřené, jako bychom vše viděli přes tlusté zvětšovací sklo a nevěděli, co přesně jsme viděli a zda se to vůbec událo. Pro Joyce a především jeho povídky bývá typická epifanie, okamžik náhlého prozření, kdy hrdinové konečně pochopí, kdy naleznou sami sebe. U Smithové zažíváme spíš jakousi anti-epifanii. V životě všech tří hrdinů přijde okamžik, kdy mají šanci něco udělat, ale vyberou si špatnou cestu a zabřednou ještě hlouběji do pomyslného bahna. Musí se stát tragédie, která se jich sice úplně bezprostředně nedotýká, ale která všechny tři příběhy spojí. Jedno místo, jeden čas. Karneval. A pak fotografie v novinách, nad kterou se obě ženy v šoku zarazí. Teprve tehdy se dokážou rozhodnout a radikálně se odstřihnout od své minulosti.

Severozápad se z celého díla Zadie Smithové skutečně vymyká. Je to mnohdy dosti pochmurné a syrové čtení, v němž již hlavní roli nehraje etnický původ, ani témata jako asimilace nebo střetávání minoritní kultury s většinovou populací. Severozápad se odehrává na stejném místě a ve stejném čase jako Bílé zuby nebo Sběratel podpisů. Jeho hrdinové jsou však univerzální. Je jedno, zda jsou to Irové, míšenci z Karibiku či černoši z francouzsky mluvících částí Afriky. Všichni mají společně jedno: místo, kde žijí a kde se narodili, které je poznamenalo víc, než tuší, a z jehož spárů se musí pokusit dostat. A také problémy. Stejné, jaké řeší miliony lidí po celém světě.