Nikdo jiný není tak typickým představitelem moderní Británie jako britská spisovatelka Zadie Smithová (1975), dcera anglického otce a jamajské matky. Je mladá, krásná, exotická. A k tomu nebývale talentovaná a úspěšná. Absolventka univerzity v Cambridge získala za svůj první román neuvěřitelnou zálohu 250 000 liber plné tři roky předtím, než kniha vůbec vyšla, a to jen na základě náčrtu děje a několika kapitol. Nakladatelství, které jí rekordní zálohu vyplatilo, však mělo dobrý odhad. Když v roce 2000 vyšly Bílé zuby, byla z toho okamžitě literární událost roku: kniha vyhrála několik literárních cen, mezi nimi i jednu z nejdůležitějších, Whitbreadovu cenu. Pro zájem o postkoloniální dědictví bývalého britského impéria, stylistické žonglérství a četnou ironii bývá Smithová někdy srovnávána s proslulým Salmanem Rushdiem, na rozdíl od něj však stojí na počátku své literární dráhy. Společně s Monicou Aliovou, Hari Kunzruem, Adamem Thirlwellem a dalšími je důkazem, že Británie už dávno neprodukuje jen spisovatele bílé pleti, středostavovských názorů a čistě anglické životní zkušenosti.

Británie všech barev
Bílé zuby jsou rozsáhlou kronikou života rodin dvou přátel, kteří se snad od sebe ani nemohou víc lišit. Archie Jones je typický Angličan, tedy až na to, že se po neúspěšném pokusu o sebevraždu oženil s o mnoho mladší Jamajčankou Klárou, které k dokonalosti chyběly snad jen přední zuby. Spolu mají dceru Irie, která po matce zdědila fortelnou postavu a nepoddajné vlasy, přičemž obojího by se ráda zbavila. Archieho dávný druh Samád Iqbal se pro změnu narodil v Bangladéši a do Británie se přistěhoval po světové válce. Se svou ženou Alsanou vychovávají dvojčata Magida a Millata. Zatímco Magida poslal otec do Asie, Millat zůstává v Británii. Očekávané sociální role si však paradoxně prohodí: Magid se vrací na britské ostrovy s touhou studovat genetiku, zatímco Millat se vlivem svých islámských vrstevníků stále více radikalizuje a touží po duchovní obrodě. Osudy obou rodin nakonec dojdou šťastného konce, avšak nežli se tak stane, zakusí čtenář mnoho nečekaných dějových zvratů a vrchovatou porci humoru a vypravěčského umění Smithové, pro jejíž styl našla kritika příhodný termín „hysterický realismus“.
Tak oslnivý úspěch bylo těžké zopakovat, kritika i čtenáři však druhý román Smithové Sběratel autogramů, příběh napůl Žida a napůl Číňana Alexe-Li Tandema, jenž se živí sbíráním a prodejem autogramů slavných osobností, přijali docela vlídně. Pravý návrat na výsluní však znamenal až román O kráse, jímž autorka složila poctu svému oblíbenému prozaikovi E. M. Forsterovi. O kráse je podivuhodnou multikulturní variací na jeho klasiku Panské sídlo.

Richard Olehla, MFDnes, 9. 9. 2006