Małż je debutem mladé lodžské autorky Marty Dzido (1981), další z řady spisovatelů tzv. „generace horší konjunktury“. Kniha s podivným titulem překvapí již pouze tím, že existuje ve dvou verzích – v „optimistické“, s autorčinou karikaturou v růžovo-zelených barvách na obalu, a „pesimistické“, kde převládají odstíny modro-hnědé. Mně se dostala do rukou jako první verze růžová, a věřte, že happy-end je věcí interpretace. V autorčině pojetí jde o momentální stav ducha. Trochu nejednoznačně proto může obě zakončení příběhu vnímat čtenář, který zná rčení blahoslavení, chudí duchem.

Jistou mnohoznačností se vyznačuje už sám titul Małż. Doslovný překlad zní „měkkýš“, ale jinak se toto slovo užívá i pro označení manželů. Proto přesnějším překladem by bylo v češtině nic neříkající manž. (Přikláněla bych se k jeho výkladu nejen jako označení pro současné vztahy, ale především pro moderní manžílky, úspěšné a nažehlené, kteří jsou nezbytným doplňkem mladých ambiciózních žen.)

"Kobieta jakieś 26 lat, na koszulce napis psycho bitch, sajko bicz się czyta, trzeba pamiętać, że bitch a nie beach. Dziwka – nie plaża, nie broskwinka. Wysoka, włosy srebrne, pantofle ze skarpetkami stajl osiemdziesiąte, odwraca się ode mnie, widzę jak spod krótkiej koszulki wyłania się nagi kawałek pleców a na nim tatuaż. Litery układają się w imię Robert. Robert nad tylkiem, wysokość czcionki sześć centymetrów, rodzaj gothic bold. Robert, mój małż. Mój małż – tak właśnie mówi. Sory, ale mój małż dzwoni. I ten wytatuowany nad tyłkiem małż, ten Robert napisany gothikiem boldem na sześć, jakże on się cieszy jak ją od tyłu bierze, jak widzi swoje imię. Jak to dobrze robi na jego ego i na jego id, jak on ją posuwa i z każdym kolejnym pchnięciem ten Robert się buja w przód i w tył. Moja legalna dziewczyna, moja pitbullica podstemplowana, osobista, na wyłączność – myśli sobie – tylko ja tu wsadzam, tylko ja."

Osou Małże je příběh absolventky obecné lingvistiky. Dívky, která má před svatbou, ovládá několik světových jazyků, je kreativní. Jenom je právě teď bez práce. Krátké období životní cesty za seberealizací nebo alespoň nezpronevěřením se sama sobě. Hrdinka Magda se dostává částečně svou, částečně cizí vinou do více či méně nepřívětivých střetů s realitou. Jako osobnost nekonformní, s mnoha bolestnými zkušenostmi, nereaguje vždy úplně adekvátně na situace, které je při pokusech o nalezení zaměstnání nucena řešit. Na druhou stranu ani situace, do kterých Magdu staví zaměstnavatelé a společnost, se příliš neshodují s ideály, s nimiž člověk vstupuje do své „produktivní fáze“.

Chronologicky seřazené výseky z Magdina aktuálního života jsou prokládány i jejími vzpomínkami nebo příběhy dalších postav. Často jde o zážitky z dětství, kterým v dospělosti většina lidí nepřikládá na důležitosti, přesto by jim však jistá pozornost neškodila. Například se v knize setkáváme s mužem, který si své milence opakovaně stěžuje, že jeho žena nikdy nedosahuje vyvrcholení. Čtenář se však dozvídá, že tato žena byla v dětství zneužita svým strýcem.

Pokud jde o typ a zobrazení hrdiny, zdá se mi zde příhodnější srovnání s knihou Pokalanie Piotra Czerwińského, čili s prózou klinickou, jak ji nelichotivě nazval Konrad T. Lewandowski (inspirovaný četbou učebnice klinické psychiatrie), než s dalšími mladými polskými autorkami jako Dorota Maslowská či Agnieszka Drotkiewicz. Magda je totiž téměř jeho ideálním ženským odrazem. De facto jde o návrat k hrdinům v jejich postidealistické fázi, návrat k hrdinům inteligentním, nadějným, leč nalomeným, kteří svým jednáním místy připomínají postavy z románů Charlese Bukowského. Uvědomují si, co se děje se světem, ale jejich starostí je spíš to, „co udělat sám se sebou“.

I přes výše uvedené srovnání je Dzido představitelkou ženského typu psaní. Svým způsobem můžeme označit její knihu za feministickou, a to z především z hlediska popisu aktuální situace a stavu, tedy pozice ženy v současném Polsku. Nezakrývá problémy a jejich známé příčiny (na začátku knihy přichází Magda o místo právě proto, že je žena a mohla by tudíž v budoucnosti odejít na mateřskou dovolenou), ale ani je příliš neakcentuje. Negativním činitelem není v její knize pouze maskulinní forma myšlení, ale především společnost jako celek. S tím souvisí i zamyšlení se nad tím, co hrdinka od života očekává a do jaké míry se její očekávání shodují s tím, co od ní požaduje její okolí. Pro společnost toto srovnání nedopadá nejlépe, což ve finále vytváří z Magdy dekadentní hrdinku počítku 21. století.

Moderní jazyk, který autorka používá, se prolíná s popolštěnými anglickými výrazy a frázemi, hesly, jimiž jsme každodenně obklopeni bez ohledu na to, zdali jsme ochotni je používat nebo schopni jim vůbec porozumět. Částečně i ony tvoří negativní vymezení hrdinky ke světu, jako fráze „de namber ju ar trajink tu ricz … číslo, které voláte je nedostupné…“ – na počátku se s ní setkáváme jako se symbolem odmítnutí, aktem zrady a ponížení, a to především v relaci svět - hrdinka, zatímco na konci příběhu se s ní Magda už téměř ztotožňuje a tato věta je symbolem vědomého opuštění společnosti a jejích pravidel.