Když jsem v r. 1993 v Divadelní revui uváděla tři přeložené Hrotsvitiny hry (Abraham, Vzkříšení Drusiany a Kallimacha a Dulcitius), vyslovila jsem přání, aby se i ostatním hrám dostalo překladu. Vrchovatě je splnila Irena Zachová, která přeložila zbylé tři hry Obrácení vojevůdce Gallicana (zkráceně Gallicanus), Obrácení nevěstky Thaidy(Pafnutius) a Utrpení svatých panen Fides, Spes a Caritas (Sapientia), které stojí trochu ve stínu první trojice. Důvodů je více. Rozvláčný Gallicanus postrádá veškerou dramatičnost. Pafnutius opakuje schéma, které Hrotsvita lépe vyjádřila v Abrahamovi, a navíc je tu učená disputace o mikrokosmu a makrokosmu, čtyřech elementech, z nichž je složen svět, o hudbě sfér atd. Sapientia obsahuje komplikovanou lekci, kterou matka tří dcer dává císaři De institutione arithmetica). Na rozdíl od Dulcitia, kde se mučení panen omezuje na vržení Agapes a Chiony do ohně (a nic se jim nestane) a odvedení Ireny do nevěstince, Sapientia je plná rozkoše z prožívání bezbřehé masochistické touhy křesťanů po mučednické koruně. Bez znalosti těchto her se nám však jeví Hrotsvitino dramatické opus příliš jednostranné a jednoduché.

Překládat Hrotsvitu není lehké. Napodobení její rýmované prózy v nás vyvolává zcela jiné asociace než v Hrotsvitiných současnících. Jeví se nám díky gramatickým rýmům jako prostoduché a naivní. Tím se tento prostředek, ve své době originální a novátorský, dostává do kontrastu s bohatou aluzivností textu nasyceného z biblických, liturgických i literárních pramenů. Irena Zachová nepřistoupila na tendenci některých překladatelů užít pro překlad verš, zůstala u vcelku velmi jednoduché rýmované prózy a někdy usiluje o dodržení asonancí, jindy je pomíjí. Ví o textu téměř vše, jak můžeme zjistit především z opulentních poznámek ke hrám, ale téměř resignovala na možnost napodobit zjištěné rysy Hrotsvitina rukopisu. Nepodtrhuje gnómičnost užitých sentencí, je střídmá v imitaci liturgických prvků, nesnaží se přiblížit biblické aluze ani tam, kde je to vcelku lehce dosažitelné. Prostě se odvolává k autoritám, text v poznámkách komentuje, upozorňuje na zjištěné paralely a předpokládá, že čtenář si poradí. Uveďme jediný příklad, část scény, v níž se nevěstka Thais rozhodne, že spálí na hranici veškerý svůj hříšně nabytý majetek. Její někdejší zákazníci nechápou, co dělá:

THAIS   Aspicite.
AMATORES  Quiesce, quiesce, Thais. Quid agis? Num insanis?
THAIS  Non insanio, sed sanum sapio.
AMATORES Ut quid haec perditio quadringentarum auri librum cum aliarum diversitate gazarum?
THAIS  Omne, quod iniuste a vobis extorsi, igne volo cremari, ne ullus fomes vobis relinquatur sperandi, me ultra vestro amore cedendi.

THAIS  Jen se dívejte!
MILOVNÍCI Zklidni se, zklidni se. 77/, Thaido! Co to tropíš? Snad šílíš? 78/
THAIS  Nešílím, jednám s rozumem zdravým. 79/
MILOVNÍCI Proč 80/ jsi tedy čtyřista liber zlata takto zničila a k nim různé další cennosti přibrala?
THAIS  Všechno, co jsem z vás hanebně vymámila, jsem si spálit v ohni umínila, abyste neměli příčinu doufat, že byste mě napříště mohli  získat.

77/  Srv. Terentius, Andr. 598: Quiescas (uklidni se).
78/  Srv. tamt. 727: Non insanis? (Neblázníš?)
79/  Srv. Prudentius, Peristeph. 10, 247: si sanum sapis (máš-li zdravý rozum).
80/  Srv. ut (quid) originálu a ut (quid eo loci)  v Hrotsvita, Dulc 2,3 s Terentiem, Heaut. 406: Ut vales? (Jak to, že jsi v pořádku?)

Z ukázky je zřetelné, že snaha vytvořit adekvátní gramatický rým vykonává tlak na slovní zásobu - neutrální agere (dělat) je přeloženo jako tropit, aby byl po ruce vhodný rým tropíš - šílíš. V pozn. 78 je sice odkaz na Prudentia, překladatelka však ničím nenahradila půvabnou slovní hříčku, která se samozřejmě imitovat dá: Co děláš? Copak jsi rozumu zbavená? - Nejsem rozumu zbavená, ale rozumím tomu, co je rozumné. Další text obsahuje trojitý gramatický rým (quadrigentarum - aliarum - gazarum) posílený ještě zvukomalebně (quadringentarum auri librum cum aliarum), jednu asonanci (extorsi - cremari) a jeden rým (sperandi - cedendi). Není samozřejmě v moci překladatele všechny takové nuance napodobit, pakliže to slovní materiál neumožňuje, je však možno užít substituce. Stojí ale za pozornost, že překladatelka použila jen gramatické rýmy, které zbavují text jeho hravosti.

Velká část poznámek se vztahuje k různočtením textu a ke gramatickým jevům, které bohužel bez latinského textu a bez dobrých znalostí latiny nemůže čtenář ani pochopit, ani ocenit, natož když překladatelka cituje antické autory způsobem, známým jen klasickým filologům, a občas dokonce používá filologické hantýrky (viz pozn. 36 ke hře Sapientia: "Výraz plexilis originálu označuje Homayer, str. 354, pozn. 22 za řídký; v Hrotsvitě je to hapax."). Až se zdá, že se tu původně počítalo s bilingvní edicí a čtenářem - odborníkem. Ten však překlad nepotřebuje.

Překladatelka napsala také úvodní studii, která převyšuje dosavadní informace o Hrotsvitě u nás (str. 9-37), neboť se pokouší z dostupných pramenů rekonstruovat Hrotsvitin život a podat podrobnou zprávu o celém jejím díle, o jeho nalezení a stavu rukopisu. Věnuje velkou pozornost Hrotsvitiným legendám i historickým eposům a sleduje i osud Hrotsvitina díla. Každému z dramat také předesílá stručný úvod, v němž sleduje především velmi poučeně Hrotsvitiny prameny. Velmi zřídka si dovolí projevit vlastní mínění, většinou se ukrývá za kapacity, jejichž výroky vcelku nekriticky cituje. Je - tak jako její autority - filoložka, a proto se její vnímání Hrotsvitina díla pohybuje pouze ve filologické rovině. Takže i po jejím výkladu se zase zdá, že Hrotsvita má s Terentiem společné jen to, že napsala jako on šest komedií, v nichž nalézáme tak závažné citace z jeho díla jako např. sub sole (pod sluncem) nebo obviam (naproti). K tomu ovšem Terentia číst nepotřebovala. Ani takové výhrady však nikterak neumenšují moji radost nad tím, že se odvážila přeložit to, na co si ostatní překladatelé (včetně mne) netroufli.