Šťasten každý, kdo v sobotu 15. února 2003 navštívil Věčné město. Na atmosféru onoho dne stěží někdy zapomene. Od rána bylo celé město plné přelévající se duhové vlny. Vlajky s barvami duhy a nápisem PACE zdobily již týden předtím soukromé domy, činžáky i státní instituce jako znak protestu proti britsko-americké válce v Iráku. Nezávislá mládež vyšla v sobotu do ulic s kytarami a bubínky, a s nimi slušní synové a dcery se slunečními brýlemi od Armaniho, rodiny s dětmi, veteráni z druhé světové války, členové všech politických stran, umělci, intelektuálové, početnou skupinou byli filmoví režiséři, mezi nimiž nechyběli Roberto Benigni, Nanni Moretti, Mario Monicelli, Ettore Scola, z Berlína přiletěl Spike Lee. Všichni omotáni vlajkami, s čelenkami, šálami a čepicemi v týchž barvách. Průvodu se účastnila i herečka Franca Rame, manželka Daria Fo, legendy italského divadla 20. století a nositele Nobelovy ceny, který bohužel do Říma přijet nemohl. Franca tak měla alespoň na hlavě klobouk s portrétem manžela a nápisem "I já jsem s vámi".
V průvodu defilovaly celé odborové a profesní organizace, delegace měst, obcí a krajů se svými zástavami. Setkání několika desítek starostů z celé Itálie, ozdobených přes prsa italskou trikolorou, přivítaných za potlesku davů starostou Říma na Kapitolu, bylo kromě happeningu na Piazza San Giovanni in Laterano, kde průvod končil, jedním z nejdojemnějších okamžiků. Odhady o počtu demonstrujících se pohybují od 650 000 udávaných kvesturou, po 3 000 000, které napočítali organizátoři akce. Nejpravděpodobnější jsou nicméně informace dopravního podniku, které hovoří asi o jednom milionu účastníků. Pořádková policie nezaregistrovala za celý den jediný incident a na jejích příslušnících bylo znát, jak trpí tím, že se demonstrace nemohou účastnit také.

Přináším výňatky z článku Válka proti bídě, kterou společně napsali Dario Fo, Franca Rame a jejich syn Jacopo Fo:

"Itálie je ve válce. Nedozvěděli jsme se to od naší vlády, ale z prohlášení Pentagonu. Naši alpíni pronásledují talibance v jedné z nejnehostinnějších oblastí naší planety. Tím jsme se i my stali plnohodnotným terčem terorismu islámských fundamentalistů. A jsme na prahu nové války, která, jak řekl Bush, bude jen epizodou války bez hranic, již demokratický Západ bude muset v příštích desetiletích vybojovat s terorismem. Ano, Bush hovořil o desetiletích. Tato "nekonečná válka" začala proto, aby byl dopaden Bin Ládin a velitelé talibanského teroru. Stála tisíce mrtvých mezi civilním obyvatelstvem, zatímco Bin Ládin si dál v klidu chodí po světě a talibanští válečníci ovládají rozlehlé oblasti Afghánistánu. (…)
Ale Bush chce další válku. Má velké problémy se státní ekonomikou: buď vyrábí, nezáleží na tom co (sofistikované konvenční zbraně, stratosférické rakety), nebo jde ke dnu. Stačí vyrábět a prodávat: co, na tom nesejde. Amerika má naléhavou potřebu prosadit na celém světě svoji politicko-obchodně-výrobní hegemonii. Válka je v této chvíli nejvýhodnějším řešením, nejlepším obchodem. Ale Bush má potíže se svými spojenci, a tak mu jde Bin Ládin ihned vstříc, přesný jako hodinky, s projevem, ve kterém hrozí zkázou a smrtí, a prohlašuje, že je věrným spojencem iráckého vůdce.
CIA si je jistá, že zpráva je autentická. Ještě nebyla rozšířena a oni již věděli, že je pravá. Poznali Bin Ládina po hlase. Aby ne, jsou už dlouho jeho kamarády, vzhledem k tomu, že na začátku, když byl užitečný proti Rusům, ho financovali a podporovali všemi způsoby. Zvláštní situace, opravdu. Kromě jiného byl totiž Bin Ládin společníkem Bushovy rodiny v petrolejářských obchodech. Rovněž Saddám je výtvorem CIA. I on byl podporován jako protivník Rusů. (…)
Pach ropy a ropovodů, které mají procházet Afghánistánem a Irákem a vést až do Indie a Indočíny. Velké faraonské projekty, kolosální zisky. Je malá naděje, že Bush se zastaví. Přes rozpolcenost v řadách NATO, přes veta Ruska a Číny, přes papežovy výzvy, přesto, že sedmdesát procent občanů států, které ho podporují, jsou proti válce. (…)
A to nás velice děsí. Protože když se začne válka, nikdy se neví, jak skončí. Protože v politice USA už příliš dlouho nejde o práva národů a tisíce dalších obětí v Iráku jen přiživí islámský extremismus a dají zbraň do šílené ruky teroru. A znovu to budou nevinné oběti, kdo bude muset zaplatit cenu za tuto plíživou válku. (…)
Na tomto světě je příliš chudoby a beznaděje a mocní se dál zabývají jen shromažďováním nesmírného bohatství, zatímco dvě miliardy lidí žijí s méně než jedním dolarem na den a deset milionů lidí každý rok umírá hlady. Jediná válka, která může přinést opravdové vítězství, je válka s chudobou."
(Metro, 14. února 2003, s. 6)