Hovoříme-li o klasicích latinskoamerické literatury, musíme brát v úvahu, že měli na prověření své nadčasovosti podstatně kratší dobu než mnozí evropští spisovatelé. Julio Cortázar zemřel před pouhými dvaceti lety, přesto však je už považován za nezpochybnitelného klasika a kultovního autora.

Poprvé vychází kompletní český překlad sbírky „minipříběhů, anekdot, surrealistických textů a cortázarovských schválností“ z roku 1962. Vypráví se v ní o našem světě zbaveném konvencí a obydleném postavami, jejichž smyslem života je k rozbíjení konvencí přispívat. Celý druhý oddíl knihy nazvaný „Podivné kratochvíle“ líčí osudy jedné početné rodiny, pro niž se nenormálnost stala nejvyšší metou a životním cílem, ať už ji realizují výstavbou šibenice ve vlastní předzahrádce, anebo tím, že se nechají zaměstnat na poště a chovají se nezvykle mile k zákazníkům.

Cortázar se hlásí k tradicím a postupům francouzského surrealismu a ve svém díle je úspěšně rozvíjí. Dívá se nad realitu, nespokojí se s prostým faktem, že každý člověk umí plakat nebo chodit do schodů, nýbrž sepíše k těmto činnostem obsáhlé návody, kde mimo jiné radí „opustit schodiště lehkým poklepnutím paty, čímž ponecháte schody na místě, z něhož se nehnou až do okamžiku sestupu“. Některé z těchto návodů jsou čistě hravé a zábavné, jiné v sobě mají velký kus filosofie – patří hodinky člověku, nebo člověk hodinkám?

Jedním z hojně využívaných postupů je ozvláštnění, např. zeměpisný traktát z pohledu mravence nebo vyprávění medvěda, který je jakousi metaforou teplé vody a žije v domovním potrubí, a když si ráno lidé myjí obličej, olízne jim nos. V některých příbězích je přehodnoceno běžné vnímání pojmů jako zázrak, rychlost nebo ctnost, a schválností si užijeme opravdu dost: co třeba zapnout si jednoho dne ráno rozhlas a zjistit, že veškeré vysílání včetně písní se odehrává v rumunštině, takže člověk rozumí jen názvům výrobků v reklamách, a rumunsky se vyřizují i stížnosti posluchačů?

Poslední, čtvrtý oddíl nese stejný název jako celá kniha a popisuje imaginární svět až vyzývavě podobný našemu, obývaný kronopy, fámy a nadějemi, kteří jsou vzdáleně podobní lidem a dětem, a mnohdy ani ne vzdáleně. Jsou to bytosti neurčité a nepopsané, vykazující pouze jisté charakterové rysy a typizované chování. Sympatická je na nich především tvárnost, s níž podléhají kouzlu okolí. A tak jde kronop utrhnout květinu, ale dojat její krásou vedle ní usne. „Je jako květina,“ pomyslí si květina.

Nesnadno se odpovídá na otázku, o čem jsou Cortázarovy knihy, a platí to jak o jeho opus magnum Nebe, peklo, ráj (2002), tak i o hravých miniaturách typu kronopů a fámů nebo povídkové sbírky Jistý Lukáš (Un tal Lucas, 1979; česky 1991). Také jeho styl je osobitý a těžko srovnatelný; nabízí se paralela s prózami Woodyho Allena, u kterého jde však většinou o grotesknost samoúčelnou. Zato z Argentiny k nám zaznívá jen jakési poťouchlé popichování, a zatímco sotva někdy potkáme allenovského trpaslíka ponořeného do tatarské omáčky, s cortázarovskými nápisy na dlaždicích, smutnými bicykly opřenými o budovy úřadů i nápadně úslužnými poštovními zřízenci se setkat můžeme. Teď už ale budeme vědět, že to není nic samozřejmého.