Antonio Tabucchi se zjara italskému publiku výrazně připomenul novou knihou Tristan umírá (Tristano muore). Jedná se o zajímavý elaborát zakládající se na netradičně (tradičně však u Tabucchiho) použitém způsobu vyprávění. Kniha svou strukturou připomíná mozaiku, jejíž kamínky tvoří krátká delirická vyprávění člověka, kterému zbývá měsíc života. Tento měsíc, aby utišil bolesti, tráví značnou měrou pod vlivem uklidňujícího morfia.

Střípky vyprávění jsou jen zřídka kompaktním celkem obsahujícím jasnou dějovou linku a vlastní výpověď, častěji se jedná o jakési přeludy, vidiny, zdeformované vzpomínky vyplouvající na povrch z již staré a morfiem zamlžené mysli (vzpomínky na události, jak se skutečně staly či jak by si Tristan přál, aby se staly?). Kdo by čekal, že tyto střípky na sebe navazují a vyprávění je tak souvislé, bude zklamán. Kdo si však rád při četbě trochu procvičí mysl, přistoupí na autorovu hru a způsob kompozice této knihy a bude poctivě skládat kamínek ke kamínku, bude se snažit dát jednotlivé části příběhu do těch správných souvislostí a bude doufat, že v samém závěru knihy dospěje ke kompaktnímu celku. Zajímavou stavbu knihy vysvětlují i autorova závěrečná slova o procesu její kompozice: „Tato kniha mě doprovázela po dlouhý čas. Nepsal jsem ji pouze doma, do zápisníků a v mé mysli, ale i v domech mých drahých přátel, kteří mi je dali k dispozici pro mou práci.“ Stejně jako se v knize střídají nejrůznější místa a časy vyprávění, byl také stejně barvitý proces jejího zrodu.

Celou knihu tak halí závoj tajuplnosti, ba až magické atmosféry, kterou Tabucchi s úspěchem navíc vytváří často záměrně zmatenými popisy a obrazy. Román je psán formou rozhovoru vypravěče, kterým je Tristan sám, a spisovatele, který si přišel vyslechnout jeho životní příběh, respektive je spíše vnitřním monologem Tristana, který ke spisovateli promlouvá tu s jasnou myslí, tu v deliriu, tu mu klade řečnické otázky, tu ho pouze požádá o sklenici vody. Hlas tohoto anonymního spisovatele zůstává němý po celou dobu vyprávění. Při četbě, obzvláště v závěru knihy, může mít čtenář dojem, že vypravěč a spisovatel jsou jedna a táž osoba, a že tak autor vede rozhovor sám se sebou, respektive se svým dvojníkem.

V příbězích je používána první a třetí vyprávěcí osoba, což četbu rozhodně neusnadní. Naopak, orientace v ději (alespoň v tom málu, co je v knize okrajově zmíněno – některé události jsou zmiňovány stále dokola, některé, vhodné a žádoucí ze samé logiky celého příběhu, chybí) je tak místy značně obtížná. K tomu je pak nutné přičíst prolínání se různých časových a prostorových rovin a čtenář je ztracen, respektive zaplaven mořem zážitků, ze kterého je třeba se stránku po stránce vynořovat. Spisovatel však dokáže čtenáře nad knihou udržet dynamismem vyprávění, kterého dosahuje kompozicí dlouhých souvětí, jenž jsou ve skutečnosti proudy slov a kumulací mnoha významů v jednom větném celku.

Z hlediska časového je v knize přítomno několik rovin: současnost, zprostředkovaná čtenáři útržkovitými myšlenkami, komentováním okolního světa a názory na věci skutečné i nadpozemské, a minulost, v jejímž rámci ale není zachováno chronologické řazení událostí a v níž se minulost vzdálená mísí s tou nedávnou. Všechny vzpomínky a myšlenky však do sebe postupně jedna po druhé zapadají a vytvářejí tak ucelenější obraz. Jedná se i zde o způsob psaní, který Tabucchi s oblibou používá, stačí zmínit jeho Malá bezvýznamná nedorozumění či českému čtenáři známé Indické nokturno.

Hlavním tématem vyprávění jsou prožitky hrdiny z druhé světové války, kdy jako mladý Ital nasazený na řeckou frontu přechází k partyzánům v horách. V Řecku se také setkává se dvěma osudovými ženami, jejichž obrazy jsou právě ty, které mu na prahu smrti nejčastěji vytanou na mysl. V některých pasážích knihy je obtížné definovat tu či onu ženu, pravidlem však zůstává, že pokud jejich identitu čtenáři neodhalí Tristan sám ještě na závěr úryvku, dokončení příběhu a tedy identifikace jedné z žen ho překvapí v nejméně očekávaném okamžiku.

Ze zamotané dějové linky se občas vyprostí pasáž či jen poznámka poodkrývající vypravěčovy (myšleno Tabucchiho) pohledy na současný svět, například na amerikanizaci evropské společnosti, silnou právě v Itálii a zde nahlíženou s despektem, ale také na historii Evropy a na italské dějiny, především na problematiku fašismu a odporu (Rezistence). Jiné stránky pak rozsévají další nejrůznější kritiky: konzumního stylu života, pokrytectví, touhy po slávě. Tato aktuální témata jsou prostřídána krátkými filozofickými postřehy, značně pesimistická je napříkla úvaha o pravdě v naší společnosti: „Víš co se stalo s pravdou? Zemřela, aniž by si našla ženicha“. Takových bonmotů však v knize najdeme více.

Na řadě míst a především v samotném závěru knihy se Tabucchi zamýšlí nad literaturou, respektive procesem psaní. (viz. ukázky) Kniha nabízí spoustu otázek bez odpovědí odrážejíce tak skutečnou podobu světa a života. Místy v sobě autor nedokáže potlačit profesora literatury a v letmých náznacích zmiňuje literatury ruskou, německou, anglickou, americkou (Hemingway je jednou z protagonistek nazýván familiérně Ernest), argentinskou (kde jsou jeho oblíbenými autory Jorge Louis Borges a Julio Cortázar), nevynechává ani literaturu italskou.

Tabucchi svojí poslední knihou, zajímavou z hlediska formy i obsahu, opět potvrdil, že je právem řazen mezi nejvýznamnější evropské spisovatele současnosti. V knize je řada zajímavých postřehů, filozofických a poetických vyjádření a jistě by stálo za to zprostředkovat je i českému čtenáři už i proto, že u italského publika měla kniha hned v prvních měsících po vydání velký úspěch.

V upravené podobě recenze vyšla v Literárních novinách 15, 34/2004, s. 9.