Indické nokturno (Notturno indiano, 1988), titul této okouzlující novely Antonia Tabucchiho, je nadmíru přiléhavý, ač je jeho hermeneutický výtěžek nulový. Děj je totiž sledem nočních výjevů, v nichž je tma mlčenlivou svědkyní nemnoho sdílnějšího vypravěče: žluté elektrické světlo železničních zastávek, modrá bezpečnostní světélka v nočních vlacích, intimní lampy ošuntělých či hříšně luxusních hotelů, nebo jen měsíc v úplňku, to je rámec pro cesty, setkávání postav, střídání míst a hotelů.
Pro světlo, jako ostatně pro mnoho dalších očekávaných kontrapunktů, není místa. S blížícím se rozbřeskem obraz mizí, vypravěč jde spát nebo spouští oponu a my se s ním setkáváme až v další noční scéně, kterou je ochoten nám odhalit.

Nezbytné informace, které by vrhly světlo na tajuplný příběh, jsou, jak je citováno, "mimo rámec". Vlastní příběh je jednoduchý. Vypravěčem je jistý Roux, jenž využívá cesty do Indie (bádání ve starých archivech), aby našel svého ztraceného přítele Xaviera. Cesta začíná v Bombaji a dál jsme jen vláčeni se stužkou tmy na očích nekonečnou Indií tam, kam kde se před vypravěčem vynořují nové stopy.
V proudu tajuplných nočních setkání a neustálých přesunů se ovšem čtenář stále naléhavěji táže po jasnější identitě hledajícího a hledaného. Kromě vzpomínky na dávný společný piknik za přítomnosti dvou dívek, kde také zazní vypravěčova přezdívka Roux (z port. o rouxinol, slavík), nevíme zhola nic.
Při prvních setkáních s prostitutkou Vimalou Sar a s lékařem bombajské nemocnice ještě můžeme věřit v "obyčejné" hledání, ale s rostoucím přesvědčením, že něco není v pořádku, dochází k definitivnímu zlomu při noční cestě autobusem, kdy si hrdina nechává na autobusové zastávce, při světle petrolejky, hádat karmu lidskou zrůdou, džinistickým prorokem. Dozví se, že je jen májou, vnějším zdáním, zatímco jeho átaman, duše, je někde jinde, není možné říci kde, snad v bárce na moři, kde zrůdný prorok vidí "spousty světel". Je snad tedy toto pátrání cestou za sjednocení v úplnou bytost? Za znovuspojení principů jin a jang? Hledáním duše a cestou ke světlu? V Xavierově dopisu poskytnutém tajemným členem Teozofické společnosti čteme, že se z něj stal "noční pták", proto tedy má být lapen ve tmě? Vystupuje dokonce pod jménem Mister Nightingale, Slavík, tedy etymologicky (v angličtině) noční pěvec, dokonalý protějšek našeho Rouxinola. Jak se vším souvisí vzpomínka na profesora přednášejícího o umírajících hvězdách, které svou gravitací uvězní v sobě světlo a stanou černými děrami? Nebo je Xavier jen přelud, jak říká ve snu indický místokrál, jen obraz sebe sama?

V poslední kapitole se příběh zrcadlově obrací, stále ovšem tone ve tmě. Při večeři v kolosálním hotelu Oberoi s tou nejobyčejnější postavou novely, nepříliš duchaplnou fotografkou Christine, má Roux vyprávět děj románu, který "možná" píše. Není to nic jiného než Nokturno, vyprávěné ovšem z pozice hledaného, který nechce být nalezen. V rafinovaně postavené gradaci, kde se první a třetí vypravěčská osoba, děj našeho příběhu a děj vyprávěné knihy in fieri, setkávají ve scéně, kdy se v šeru jídelny střetávají pohledy Rouxe a Xaviera, nelze oddělit představu a skutečnost. Mistrovským klimaxem večerního rozhovoru, hloupě prozaického, ale plného klíčových sdělení, je pak jeho poslední dějství, placení účtu, které zde vskutku není nepříjemnou banalitou, nýbrž bleskem ozařujícím scénu.

Podivínství postav, jejich neurčenost, potlačená fyzičnost ve prospěch jejich exotických filozofií a náboženství umocňují mystérium šerosvitného hledání. Hříčkami, převracením optiky, mnohoznačností scén, výroků, paralelismem prvků, ledabylým troušením podnětů k interpretaci a jejich následným přiváděním vniveč, neoblomným setrváváním v nočním osvětlení je kniha fascinující, provokující, plastická ve svém stinném reliéfu. Hledání vedoucí stále novými směry, orientální barvitost, kradmo prosvítající děs místní reality, čtvrť klecí, nemocnice-hangár, kde se návštěvník zalyká horkem a zápachem, zrůdnost a její magické vědění místy připomínají Rushdieho Děti půlnoci.

Zvláštní rytmus je tvořen i střídáním výjevů z indické skutečnosti s jasně ohraničenou iluzí hotelů a s mentálními prostory představ a vzpomínek. Tabucchi se snaží (a vyznívá to jako další provokace čtenáře) dát svému temnému příběhu ověřitelné záchytné body, na začátku knihy uvádí seznam míst, na kterých se hrdina ocitne, a v průběhu knihy hrdina konfrontuje (i ve zcela absurdních situacích) své zážitky s oblíbeným průvodcem India, a travel survival kit.

Indické nokturno je kniha, která čtenáře naprosto pohltí, vodí jej exotickým labyrintem, zatímco on je v příběhu o hledání ohromen vlastním ztracením. Po poněkud prostinkých povídkách Sny o snech a pozoruhodném románu Rekviem je sedmdesátistránkové Indické nokturno nejdrobnějším, ale rozhodně nejlepším Tabucchiho textem přeloženým do češtiny, přičemž další vrcholy tvorby pravděpodobně nejúspěšnějšího současného italského prozaika nás v českých knihkupectvích, doufejme, ještě čekají.