Filip Topol, jehož jméno je spojováno spíše s muzikou, konkrétně s kapelou Psí vojáci, nedávno vydal v nakladatelství Maťa knihu Tři novely. Nakladatel se tváří, že jde o vydání nové Topolovy knihy. Každopádně je nutné zmínit nenápadný dodatek v tiráži - v tomto souboru první. Tím poukazuje na fakt, že dvě ze tří novel, Karla Klenotníka cesta na Korsiku a Mně 13, již vyšly. K předešlým novelám byly nově přiřazeny Zápisky milencovy. Proč se všechny Topolovy prozaické počiny sešly v jedné knize?

Čtenáři se může zdát, že ony tři novely spolu vůbec nesouvisejí, alespoň příběhově. Jediné, co díla na první pohled spojuje, je autor sám. Skrytý za hlavními postavami, evidentně proplouvá všemi prózami. Termín próza je v případě Tří novel třeba použít opatrně. Jazyk bohatý na metafory, personifikace, přirovnání či metonymie totiž asociuje spíš sbírku poesie. I když texty vypráví tři odlišné příběhy, jsou k sobě magicky přitahovány vyvíjející se jazykovou formou. Jako bychom postupovali po větvích pučícího stromu. Před našimi zraky roste, vyvíjí se a na konci knihy se zazelená.

Ze začátku se Topol jeví jako deníkový prozaik, jenž ve svém útlém mládí zachycuje svět očima pubertálního chlapce. Novela Mně 13 může na čtenáře působit úplně odtažitě, jako by s bratrskými díly v knize neměla nic společného. Obecná čeština (Mně 13) se na první pohled liší od poetické prózy plné metafor a personifikací (Karla Klenotníka cesta na Korsiku a Zápisky milencovy). Mimoto novelu Mně 13 prokládá Filip Topol svými karikaturními kresbami. Zde prozřetelně dává najevo, s jakým nadhledem se dívá na své autorské začátky.

V případě Karla Klenotníka cesty na Korsiku se na sedačce lanovky pomalu dostáváme z jazykové mlhy. Paprsky metafor či personifikací na nás pableskují z protrhávajících se mračen. Příběh Karla Klenotníka, který utíká na Korsiku před svými všedními starostmi a problémy, je prozářen metaforami, personifikacemi či přirovnáními. Živý větrák, jenž s Karlem znenadání komunikuje, plíživá deprese, která se na hlavního hrdinu dere ze všech stran. Čtenáře okamžitě napadá zásadní otázka, jedná se o prózu či poesii?

Knihu uzavírá novela nejkratší. Zápisky milencovy jsou však bohatší o podtitul – uložené v láhvi a vylovené v Severním moři finskými rybáři 20. února 2001. Můžeme tvrdit, že poslední novela, je-li vůbec novelou, se stává jakýmsi jazykovým vyvrcholením tvorby autora. Jako dominantní téma se posledním dílem prolíná zima. Ona jinotajná milenka, jíž Filip Topol věnuje celou svou báseň v próze.

Na závěr se nabízí srovnání Filipa s bratrem prozaikem, který se coby spisovatel projevil poněkud výrazněji. Jejich tvorba se od sebe dosti liší. Jáchym Topol ve svých dílech proplétá více literárních prostředků (témata, motivy, příběh, mystika). Ale co mají oba společné, je práce s jazykem, na něž dávají bratři Topolovi patrný důraz.