Trojici povídek obsažených v souboru s názvem Jako pes napsal Filip Topol v osmdesátých letech. Všechny tři texty byly vydány samostatně v samizdatu, ale až nyní vycházejí pohromadě. Na podobě povídkové knihy se Topol ještě podílel, jejího křtu se ale už nedočkal. Zemřel den před ním.

Všechny tři povídky jsou vyprávěny v ich-formě a mají silně autobiografického hrdinu, který se téměř bez přestání nachází ve stavu opilosti či kocoviny, přičemž oba tyto stavy jsou u něj provázené depresí. Začátky povídek připomínají deníkové zápisy nebo zachycují nějakou zcela obyčejnou situaci – rozhovor v hospodě či těžké ranní vstávání, kdy se člověku po propité noci ze všeho nejvíc chce spát. Hrdina většinou míří do hospody nebo se z ní naopak vrací, případně se s někým setká nebo někoho navštíví. Banalita a nevýraznost dějové linky je však v každé z povídek v jednu chvíli narušena. Hrdina jako by najednou nebyl schopen nahlížet sám na sebe a na okolní svět střízlivě a racionálně, jako by jej každý další pokus o seriózní pohled strhával ještě hlouběji do víru zběsilých představ a do temných koutů vlastního nitra. V titulní povídce Jako pes shrnuje jedna z postav toto podle jejího názoru naivní chování lapidárně: „Seš úplně blbej! Zkrátka zhovadilec! Kolikrát jsem ti říkal, že si věci bereš úplně pomýleně... a moc.“ V první povídce je tím, co kalí hrdinův pohled, alkohol zosobněný postavou bělovlasého dědečka, jehož „cirkulárkový“ hlas je slyšet v každé hospodě. Ve druhé je stržen až fyzickou vášní pro hudbu (démoni obývající hrdinovu hlavu nemusí mít nutně negativní povahu, jde spíš o intenzitu, s níž se projevují). Ve třetí povídce se hrdina zoufale snaží předstírat vyrovnanost tváří v tvář rodinnému štěstí svých známých, ale zradí jej nenaplněná, zdánlivě vyprchaná, ale znovu, nečekaně a se vší silou pocítěná láska k ženě, která ho kdysi opustila.

Na Topolovy povídky nelze nahlížet jinak než skrze jeho hudbu, nebo spíš – při čtení Topolových povídek se neodbytně dere na mysl i jeho hudba. Oba způsoby uměleckého vyjadřování totiž spolu u tohoto autora úzce souvisejí, promlouvají o stejné věci: spojuje je absolutní, až na dřeň jdoucí prožívání, které nepřipouští kompromisy a je za každou cenu svobodné a nezávislé – na absurditě doby, ideologiích, na odsuzujících pohledech spořádaných spoluobčanů: „ (…) protože sotva jsem vyšel z domovních vrat, postarší paní, která mne míjela na své cestě životem, si mne změřila pohledem jako Schubertovy smyčce a procedila mezi něžnými rtíky: ,Tyhle otrhance bych střílela!‘ načež zmizela.“ Tato absolutnost ale zároveň svého nositele stravuje a ničí. A z neustálého zápasu těchto dvou poloh vyrůstá povaha Topolova díla. Sedl-li si Topol ke klavíru, pohltila posluchače dokonale vyvážená směsice virtuozity a zběsilosti, jemnosti a vášně. V textu je tato zběsilost přítomna také; kypí pod pokličkou ironického a sebeironického nadhledu, prosakuje skrze vysokou míru kultivovanosti vyjadřování a je tu a tam vyvažována jemnou melancholií, která tvoří náboj nepříliš častých, ale o to působivějších metafor: „Sedl jsem si opět ke stolu, popíjel kávu s čajem, kouřil a zachmuřeně pozoroval z okna (za kterým se mezitím rozednilo), jak Bůh rozhazuje racky nad řekou.“

Co zůstává po poslechu Topolovy hudby, po přečtení jeho povídek? Neklid a otázky. Závrať z nebezpečné a temné hloubky, do které nám bylo dáno nahlédnout. Pocit opravdovosti, opojný a děsivý zároveň.