Boualem Sansal pochází z Alžírska. Je vysokým úředníkem na alžírském ministerstvu průmyslu. Letos vydal druhý román.

Psát přímo francouzsky je pro alžírského spisovatele přirozené?
Stačí zajít někde u nás do knihovny a uvidíte, že Alžířané čtou především ve francouzštině. Stačí spočítat si parabolické antény na našich domech a zjistíte, že všichni u nás žijí podle pařížského času. Z třiceti sedmi titulů novin, které tu vycházejí, je jich třicet ve francouzštině. Naše nakladatelství vydávají převážně knihy ve francouzštině. Přes to, že máme zákon o arabizaci, francouzština zůstává pracovním jazykem v podnicích i na úřadech.

Dovedete si představit, že byste jeden ze svých románů napsal arabsky?
V žádném případě. Znám jenom alžírskou arabštinu, což je nářečí vzniklé z třetiny z klasické arabštiny, z třetiny z poarabštělé francouzštiny a zbytek tvoří místní berberština. Má krajové zvláštnosti, nedá se v ní psát. A navíc, já nepíšu jen pro alžírské čtenáře, chci mluvit k širšímu publiku, i k tomu francouzskému.

Dnes už existuje silně zastoupená frankofonní literatura pocházející z Maghrebu, Černé Afriky, z Antil, Kanady, Rumunska i Číny. V čem je svá? Co přináší nového literatuře vznikající přímo ve Francii?
Dokazuje vitalitu francouzštiny mimo území Francie, u nás zvlášť má příznivé podhoubí. Opodstatňuje existenci tohoto jazyka ve stále více otevřeném světě, světě bez hranic. A my se snažíme přežít. Vidíme, že naše kultury a jazyky nám neumožní přístup do moderního světa. A tak se musíme zachytit kultur dominantních, anglosaské, francouzské, španělské. Má-li naše literatura něco navíc, pochází to z jejích dvojích kořenů a z úzkosti, že zanikne, že už nebude sama sebou. Uniformizovaný svět může obohacovat o exotiku, nostalgii, vůni toho, co možná už není nebo téměř není vidět.

Váš poslední román se vyznačuje velice čistým, ale zároveň výrazným, až barokním jazykem. Odkud jste načerpal takový rozmach? V dvojí kultuře, z níž vycházíte?
V dvojí kultuře, a také v nepořádku, strachu, revoltě. Vidět svou zemi utápět se v hlouposti a smrti, poslouchat její představitele, jak se opájejí slůvky a směšně se naparují, pozorovat, jak si vaši spoluobčané navykli bědovat, vás přivádí do zvláštního stavu blízkého šílenství. Máte chuť křičet, kázat, šťourat nožem v ráně, zesměšňovat každodenní slogany. A to jsem se snažil vyjádřit, zprostředkovaně.

Alegorie o dítěti s vyhaslým pohledem, přivázaném ke stromu na vězeňském dvoře, má být hlavně zobrazením dnešní tváře Alžírska?
Obraz alžírského lidu v obrovském vězení, jímž Alžírsko je. Naivní, slepý lid svázaný ve lžích. Došlo to tak daleko, že už neví, kým je, odkud přišel ani co chce. Obchází kolem svého uschlého stromu, hraje si se psem nakaženým všemi nemocemi, co jsou na světě, a vůbec ani neví, že si může vyvléci provaz z krku a odejít pryč. Je to strašné...

Z rozhovoru uveřejněného v zářijovém čísle časopisu Magazine littéraire (2000), kráceno.