Kniha alžírského spisovatele Boualema Sansala Le Village de l'Allemand ou Le Journal des frères Schiller vyšla ve Francii v roce 2008 a řadí se k nejlepším a také nejúspěšnějším dílům tohoto autora. Česky román pod názvem Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových v překladu Kateřiny Vinšové letos nabídlo nakladatelství Pistorius & Olšanská. A je třeba vyzdvihnout, že jde o dobré rozhodnutí. Pravděpodobně nikoli komerčně výhodné, ale zásadní z hlediska snahy představit českým čtenářům důležitou součást dnešní francouzsky psané literární produkce. Jde o román zajímavě napsaný, historicky a společensky významný a mj. i oceněný literárními cenami. Ve Francii nicméně vyvolal i odmítavé reakce: jeho námět patří k bolavým momentům soudobých dějin, autor navíc dochází k možná až příliš odvážným analogiím.

Boualem Sansal (nar. 1949) píše francouzsky a publikuje ve Francii: romány, povídky, eseje. V Alžírsku dříve učil na univerzitě, šéfoval průmyslovému podniku a pracoval na vysokém postu na ministerstvu průmyslu. Pro své otevřeně deklarované kritické postoje byl ale z místa odvolán. Od té doby se věnuje literatuře: nadále sice v Alžírsku bydlí, knihy mu ale vycházejí jen ve Francii. Jeho díla v Alžírsku cenzura zakázala, od vydání eseje Poste restante Alger už zde Sansal publikovat nesmí. Spisovatel v rozhovorech přiznává, že se mu v rodné zemi nežije snadno a že prakticky denně zvažuje, zda by nebylo jednodušší se vystěhovat. Například jeho blízký přítel, spisovatel Rachid Mimouni (1945–1995), odešel do Maroka už v roce 1993. 

Německá vesnice v Alžírsku?
Němcova vesnice je silná kniha o tom, že dějiny se opakují a že je důležité i ty nejčernější momenty připomínat, vysvětlovat. Kniha se inspiruje skutečnou událostí, Sansal měl pro silně kontroverzní postavu otce předlohu: bývalého nacistu podílejícího se aktivně na zvěrstvech v německých koncentračních táborech a posléze pod novou identitou působícího v Egyptě a Alžírsku. Zobecnění daného příběhu otvírá otázku o tom, zda a jak se dědí vina, jak se děti mají vypořádat s temnou minulostí rodičů.

Sansal se v románu vrací ke složitému období francouzských a alžírských dějin, o němž se v učebnicích příliš nemluví a pro Francouze je nepříjemným tématem. Autor navíc dochází k paralelám mezi německým nacismem a islámským integrismem, vrcholícím alžírskou občanskou válku v 90. letech. Jak Sansal ukazuje, fanatický přístup k víře se určitým způsobem promítal i do života maghrebské přistěhovalecké komunity ve Francii. Kniha se po vydání sice stala událostí roku a získala několik literárních cen (Prix RTL–Lire), byla však zároveň kritizována jako příliš kontroverzní. V Alžírsku ji cenzura, jako další Sansalova díla, zakázala.

Němcova vesnice je nejen otevřeným, syrovým svědectvím o tom, jak se nacistický pohlavár stal spořádaným alžírským občanem a oba synové se o jeho minulosti dozvěděli až po jeho smrti. Román je zajímavý i literárně: má zajímavou strukturu, propracovaný styl. Tvoří ho deníkové zápisky bratrů Rašela a Malricha, kteří žijí ve Francii. Starší Rašel je studovaný, úspěšný, ženatý s Francouzkou – povedlo se mu vyšvihnout nad své krajany, přetrhat pouta s komunitou přistěhovalců. Malrich se zdá být spíš ztracená existence, školu nedochodil, v žádném zaměstnání dlouho nevydrží. Otcovu cestu životem (a evropskými dějinami) tak v podstatě procházíme podvakrát, s každým z bratrů znovu a jinak. A také komentář k odhalovaným skutečnostem zazní opakovaně, jednou v podání rezervovanějším, avšak i rezolutnějším, až nihilistickém. A podruhé se snahou dobrat se důvodů, zkusit najít a pochopit příčiny nepochopitelných skutků a jednání.

Rašel se podrobnosti o otci dozví jako první. Zatímco v Alžírsku jejich otec, mudžáhid, tedy militantní muslim, příkladně spravoval vesnici a všichni k němu vzhlíželi jako k hrdinovi, zamlada v Německu horlivě sloužil v koncentrácích. Rašel se dva roky snaží otcovu minulost odkrýt a pochopit. Nakonec ale spáchá sebevraždu. Teprve v tu chvíli se vše dozvídá i mladší Malrich: pomalu jde v bratrových stopách, i on odhaluje, co netušil a čemu by nikdy nevěřil. Přestože se dosud zdálo, že to nikam nedotáhne a s životem si neumí poradit, v této zkoušce nakonec obstojí lépe než jeho bratr.

Druhá světová válka, problém kolaborace a také vyvražďování židovského obyvatelstva v koncentračních táborech, to vše je ve Francii stále ještě vnímáno jako téma, jež lze těžko literárně zpracovat, přitom je ale potřeba se k němu neustále vracet. Okolnosti alžírské války, alžírského boje proti francouzské kolonizaci a za nezávislost v 50. a na počátku 60. let a následná nová občanská válka, jež se rozpoutala na začátku let devadesátých, jsou události s Francií těsně spjaté, anebo přinejmenším pozorně sledované už proto, že Alžířané tvoří velkou část francouzských přistěhovalců, pro mnoho Francouzů jsou blízkými sousedy... Francie si je vědoma toho, že má vůči Alžířanům četné dluhy, na druhé straně například nepokoje v poslední době opakovaně vyvolávané mladou generací na předměstích velkých měst (dětmi původních arabských přistěhovalců) připomněly, že tyto velké, hustě zalidněné oblasti fungují jako potenciální rozbušky, protože tu žijí občané minimálně vzdělaní, bez naděje najít práci, bez možnosti sociálně se zařadit mezi většinové obyvatelstvo.

Sansal i touto knihou šlápl do vosího hnízda nejen proto, že otvírá knihu historie na stránkách, které mnozí neradi vidí. Spisovatel si uvědomuje, jakou roli jeho dílo hraje jak v rodném Alžírsku, kde dodnes panuje silná snaha tyto dějinné události vytěsnit, tak ve Francii – zemi, kde například počet přívrženců ultrapravicové Le Penovy strany stále narůstá. Boualem Sansal se řadí k autorům, kteří cítí povinnost vyjadřovat se k minulosti i současnosti arabského světa, k dědictví doby kolonií, k soužití Orientu a Západu, k náboženským otázkám. Literatura poslední doby nabízí řadu přístupů, jak dělat osvětu, pomáhat stavět mosty tam, kde desítky let chybí dobrá vůle. Například vedle otevřeně didaktické příručky Tati, co je to rasismus Tahara Ben Jellouna je tak Němcova vesnice B. Sansala dílo v prvé řadě literární: román, který čteme pro vyprávěný příběh. Až v druhém plánu četby běží o to, že přináší také spoustu informací a zajímavé, pro někoho možná až svérázné propojení faktů.

Pro českého čtenáře je z tohoto pohledu Sansalova kniha možností, jak si doplnit mezery ve znalostech nedávné historie. Přitom hlavní rovina románu, jež nastoluje otázku historické viny, případně i konkrétní situace, zda za provinění rodičů mají pykat jejich děti – ta je platná u nás stejně jako kdekoli jinde na světě. I když vlastní, místní zkušenosti jsou v detailech zcela odlišné.