Ukázka jedné z posledních scén Foovy hry Johan Padan při objevování Ameriky neboli Objevení Ameriky Johanem Padanem (Johan Padan a la Descoverta de le Americhe). Jsou z ní, myslím, dostatečně patrny jak Foovův něžně-ironický pohled na Svaté písmo, tak i vzletnost, s jakou jsou pojaty události míjející Padanův život…

…Když odešli, sezval jsem vůdce i šamany, starce a velitelky, kteří reprezentují patnáct kmenů o pěti tisících indiánech, co přišli až sem. A říkám jim: “Poslyšte, kamarádi, za krátko se setkáme s velkou skupinou křesťanů a jejich guvernérem. Jim na věčnost neutečeme. Jediný způsob, jak je připravit o záminku, aby z vás mohli nadělat otroky, je udělat z vás křesťany. Já to provedu.

“Ale jak?”

“Lehce: stačí najít někoho, kdo vás naučí katechismu. Je mi líto, ale musím vám oznámit, že jediný, kdo je toho schopný, jsem já. Takže všem vám dám lekci.” Přišli všichni indiáni – muži, ženy v tisících a usadili se přede mnou. “Za prvé – začínám – měli byste vědět, že podle našeho katolického náboženství smrtí všechno nekončí. Je to tak, že kdo byl v životě dobrý, jde do ráje, a kdo byl zlý, dojde do pekla.” “Promiň- přerušují mě – i španělští křesťané, které jsme poznali, jdou do ráje?” “Ano, pokud se před smrtí vyzpovídají z hříchů.” “No tak jestli oni jdou do ráje, my bychom raději do pekla!” No pěkně nám ta lekce začíná! Začal jsem vyprávět o stvoření světa – o Adamovi a Evě, o věčném otci. Velmi dobrý dojem udělal příběh o hadovi, který nabízel Evě zakázané jablko. S jablky nastal problém: v Indii totiž nejsou a oni je vůbec neznají… a tak jsem místo nich použil mango. Ale indiáni nebyli s mangem spokojeni: “Opravdu musel ten váš Bůh zakázat zrovna mango, které je nejlepší ze všech plodů?” Co se týče studu, bylo zbytečné jim říkat, že počáteční nahota Adama a Evy je divná věc. Zato fakt, že se zahalili, jim nešel na rozum. Zahalit se, schovat stud? A navíc fíkovým listem… oni naše fíky neznají…schovat si choulostivá místa listy jejich fíku … celými pichlavými?! To je potěšení! “A co je to vlastně stud? Stud za co? Za přirození se máme stydět? Ale bez nich se nedá milovat! A jestli je milování důvod ke studu, jak se mohou rodit děti? Takže i narození je stud? Tak to by se měl stydět i Bůh, který nás posílá na svět nahé!

Bylo tak těžké s nimi diskutovat! A jak se rozzlobili, když jsem vyprávěl o andělovi, který vyhnal Adama a Evu z ráje pomocí ohnivého meče… křičeli: “Ten anděl je určitě španělský parchant!” A pak se zeptali:” A jaký byl ten ráj, odkud je vyhnali?”

“No, byla to sladká krásná země jako tahle.” “A proč tedy nevyhnal bůh i nás a zůstali jsme na tom samém místě?” Měli pravdu. Ale nejsložitější bylo vysvětlit jim záhadu svaté trojice… otce pochopili… syna taky… ten jim byl dokonce hned sympatický, ale to, že třetím z téhle trojice je holub, nemohli strávit. Dělalo se jim z toho holuba zle.

“To je pěkná potvora – říkali – když se holub setká s jiným ptákem – i té samé rasy, který na tom není nejlíp - trach – skočí na něj a zabije ho – zbabělec. Vyjídá vajíčka z cizích hnízd, ale hlavně má ve zvyku všude kadit, i za letu. Navíc je vždycky plný blech a vší a přenáší nemoci. Ne, do svaté trojice nepatří. Místo něj tam dosadíme Madonu. Ta se tam hodí.” Další osoba, s jejíž pochopením měli problémy, byl svatý Josef… byl jim sympatický, ale skutečnost, že byl otcem jen aby se neřeklo, jim neseděla. Ale hlavně jim vadilo, že spal na síti – bez Madony - sám ve stáji s krávou a oslem. Divná rodina! Největší úspěch a sympatie si získala Magdaléna. Už když jsem ji představil jako pěknou a vášnivou ženu – to byl potlesk! Po vzletném nadšení jsem je trochu zmátl, když jsem jim popsal scénu polonahé cizoložné Magdalény, po které házeli kameny. Ještěže jsem nechal zavčas přijít Ježíše, který křičel: “Nechte toho! Kdo je bez hříchu, hoď po ní kamenem. Ne, mami, ty ten kámen polož, ty se do toho nemíchej!” Magdaléna – celá nahá – omdlí vzrušením. Ježíš ji vezme za ruku, naloží ji na koně, protože on jezdil pořád na koni, a juchů – odvezl ji pryč.

Opravdu neuvěřitelné, jak jsem mohl čelit všem jejich otázkám: “Promiň, světče, takže Magdaléna byla vlastně Ježíšova žena?” “No, myslím, že jo… ale nejsem si jistý…”

“Jak to? Nejsi si jistý? Spali spolu na jedné síti nebo ne?” “Myslím, že ano” “Takže se i milovali!” “No to nevím” “Jak to, že nevíš?” Ta milovnice Magdaléna měla přece hodně mužů a líbilo se jí to s nimi, myslíš, že s božím synem se jen tak houpala na síti, aby se osvěžila? Proboha. Museli se milovat, ne?”

“No ano, možná se měli rádi” “A byla těhotná? Kolikrát?” “Ne, myslím, že ne…” “Jak - myslím, že ne? Neměla děti???!” “No, možná… ale v Evangeliu se o tom nepíše.” “No jo, z toho Evangelia určitě vytrhli listy, na kterých se o tom píše. Kde se vypráví o tom, že byla Magdaléna pořád těhotná s Ježíšem… Jasně, že měli plno dětí!”

“A apoštolové? Samí muži bez jediné ženy?” To bylo trochu podezřelé! A tak jsem to musel trochu upravit: polovina byla mužů a dalších šest byly apoštolky. Jedna se jmenovala Jana například, druhá Pavla a třetí Matuše. Takže vyšlo na povrch, že dvanáct apoštolů chodilo po dvojicích – pořád v objetí – a měli se moc rádi. Jidáš byl jediný bez ženy… a kvůli tomu pak zradil. Indiáni byli celí zbláznění do příběhů o zázracích, které jsem ale musel upravovat. Například svatba v Káni… nemohl jsem vyprávět o proměně vody ve víno… V Indii není víno, jen fíkové pivo. Ale nemohla se proměnit ani voda v pivo… a to proto, že se u Indiánů na hostině voda nepije… pije se kozí mléko. Takže když říkají: “Mistře, nemáme ani kapku piva!” on neříká: “přineste mi nádobu s mlékem”, ale: “přiveďte mi dvanáct koz s plnými vemeny.” Přivedou kozy, boží syn zvedne tři prsty, žehná vemena a pak říká: “Teď zkuste dojit” A – zázrak! Z kozích vemen tryská pivo – dobré a vychlazené! A všichni se opijí!

Ale když jsem začal vyprávět o Jidášově zradě, o Ježíšově uvěznění… naslouchali bez dechu. A ještě horší bylo vyprávění o kříži… o ukřižování, o jeho matce pod křížem, která ho viděla umírat… Všichni začali zoufale plakat jakoby umřel jejich syn. Trhali si vlasy, škrábali se po tvářích. “Uklidněte se… to se stalo před lety!” Ale nic platné, neutišil jsem je. Pokračovali v naříkání:

“Zlý bože – křičeli – proč jsi předstíral, že neslyšíš a hrál sis klidně s anděly na kytaru, když tě tvůj syn volal: “Otče, pomoz mi!” Nechal’s ho umřít jako psa!” Tohle křičeli a házeli k nebi kameny! Naštěstí mě napadlo vyprávět o vzkříšení: “Tiše, poslouchejte… o tři dny později si to Ježíš rozmyslel a vrátil se vzkříšený do života.” “Ne, to není pravda! Vymyslel sis tuhle blbost, jen abys nás uklidnil… Nevěříme ti!” “Nevěříte mně? Svatému? To pozor, protože jeden jeho apoštol – Tomáš – nevěřil stejně jako vy. Aby všechno zkontroloval, šel se dotknout Ježíšových ran, hned jak vyšel Ježíš z hrobky… a plaš! Zasáhl ho oheň – přímo do rukou…a tak mu všechny prsty shořely až po loket.” To na ně silně zapůsobilo.

“Takže je to pravda? Ježíš opravdu oživl? Kristus je ještě na zemi! Hurá!” A začala velká oslava: začali tančit, křičet a smát se jako blázniví… objímali se… milovali se… pili až do zemdlení.

Ale hlavně nasbírali pyl z omamných květin a rákosem si jej – jeden druhému - foukali do nosu. “No tedy ne, chápu vaši radost ze vzkříšení, ale tohle opravdu není vhodný způsob oslavy křesťanských Velikonoc! Styďte se! Křesťané by nefetovali ani by se neopíjeli! A navíc se během modlitby milujete! Přestaňte tancovat.” “Ale proč? – ptají se udiveně – křesťané netančí?” “Ne, jsou neustále vážní.” “A když se modlí, nemilují se u toho?” “Ne, nikdy!” “A nepijí?” “Pije jen kněz a ti ostatní se na něj dívají!” “Jak to? Nepijí, netančí, jsou vážní, nevdechují prášek. Nemilují se, když se modlí. To je náboženství mrtvých?!” A nechtěli už z katechismu nic slyšet. “Tiše, teď vás naučím píseň, která se zpívá v mém kraji o Velikonocích. Poslouchejte a pak zpívejte se mnou.”

“Ó jak jsme šťastní, jak veselí,
nebeský syn je ještě živ,
Mariin syn je stále živý,
všechno je stejné jako dřív.
Už nemáme strach ze zlých Turků,
z Turků ani z bouřlivých dnů,
už nejsme vůbec vyděšení
z vichřice ani z křesťanů
“Líbí se vám?” “Je pěkná.” “Tak tedy zpívejte se mnou!”

Měli jste slyšet jejich hlasy. Bože! Na začátku byli trochu rozladění… ale na konci to znělo skoro jako chór v kostele. Jenže nepostáli: když zpívali, museli se hýbat, dupat nohama, otáčet se a házet zadkem sem a tam…