Svatý komediant a vlk z Gubbia
– Pomoc! Bůh nás zachraň! Ta ukrutná obluda je nám v patách! Utíkejte, zachraň se, kdo můžeš... Už se na nás žene!

– Před kým to utíkáte? Kdo je vám v patách? - zeptal se František a venkované mu odpověděli:

– Je to vlk z Gubbia, úplný netvor... hotový lev!

– Ale jdi, lev?! To přeháníš!

– Nevím, jak vypadaj lvi, ale, kurňa, ta potvora má kukuč jako krokodýl... Votevřel hubu plnou zubů..., jedním kousnutím rozsápal jehně, a potom, když na něj skočil pes, sevřel ho do těch svejch čelistí a rozemlel ho na kašičku. Fuj, to jsem se lek’! Jak na tebe vycení ty svý tesáky a podívá se těma strašnejma vočiskama, krev ti tuhne v žilách!

– Jak vidím, lvy sice neznáš, ale s krokodýly jsi jedna rodina. Říkali jste, že je vám v patách, ale já žádného vlka nevidím. Tak kde ho máte?

– Támhle se plíží... Teď ještě není vidět, protože je schovaný mezi stromy, ale za chvíli uvidíš, že se objeví.

– Dobrá, půjdu mu naproti.Bratři se polekali: - Co chceš, prosím tě, dělat?

– Jít mu naproti.

– Ach jo, už to zase začíná. Co tě to zas popadlo? Františku, zadrž. Nedělej ze sebe blázna, stačilo, že ses přede všemi svlíkl donaha a že jsi objímal dva smrdutý malomocný, teď se chceš ještě setkat s vlkem! Vlky nech na pokoji!

– Ne, půjdu za ním, chci si s tím vlkem promluvit!

– Tak si s ním promluv na dálku, ze stromu.

– Ne, chci si s ním promluvit zblízka, z očí do očí!

– Doufejme, že mu aspoň nepáchne z huby.– Jestli máte strach, tak se schovejte s ostatními nahoru na násep.

A tak se stalo: všichni lidé, pastýři, ženy, děti, vylezli na vrcholek náspu (udělá pohyb, jako by se vykláněl), jako by byli v divadle. (směje se, pln očekávání)

To Františkovo setkání s vlkem, to bude podívaná!Mezitím se svatý František pustil dolů ze svahu... a vtom spatřil vlka, jak se blíží z protějšího kopce.

– No, teda nic moc, řekl bych, že je docela mrňavý. (napodobuje skupinku lidí, kteří ho seshora pozorují)

– To je jen otázka vzdálenosti. Počkej, až bude u tebe!Vlk byl stále blíž... sestupoval s kopce. Setkali se na úpatí. Když byli od sebe tak na deset kroků, František vykřikl: - To je teda obluda! Vážně má zuby jako krokodýl!

Nahoře si někdo zahrál na proroka: - Teď se dívejte! Ještě krok, a vlk na něj skočí a sežere ho.

Jenže se k všeobecnému překvapení stalo něco úplně jiného! Jakmile se vlk ocitl Františkovi tváří v tvář, sedl si na zadní jako nějaký vesnický voříšek, čumák, ozdobený všemi těmi obrovskými tesáky, sklonil k zemi a položil ho Františkovi k nohám.

František se také sklonil, uvelebil se na zemi čelem k vlkovi a povídá: - Tak co, vlku, co uděláme s tím tvým chováním? Myslíš, že je pěkné, co tu vyvádíš?

A pastýři nahoře na náspu: - Nahlas! Není nic slyšet!

– Tak moment, tohle je čistě soukromý rozhovor... důvěrný! (k vlkovi) Tak řekneš mi, co máš v té své palici? Pořád jen morduješ, vraždíš, psa jsi roztrhal na kusy, nemluvě o tom, cos provedl všem těm beránkům a kozičkám... A po všem tom řádění jsi je tam nechal být, ani jsi je neochutnal, zabil jsi je jen čistě z radosti, že můžeš cupovat střeva a všem nahánět strach, že jo?

(Vlk odpověděl jakýmisi hrdelními zvuky na způsob vrčení.)

– Houhou, jamijouhaha...

– Nehuhlej mi tady a nedělej ze sebe hlupáka, mluv jasně!

(Vlk s poněkud hrdelním zabarvením.) - No jo, je to pravda! Já rád vraždím, trhám, sápu, líbí se mi, když střeva lítaj všude kolem..., když lidi prchaj a zděšeně křičej... (začne se hihňat) Chi, chi, chi!

– A to ti připadá hezké... (Krátká pauza.) Ano?

– No jo, ale co s tím můžu dělat? Je to moje povaha. Moje přirozenost!

– To se podívejme, prý přirozenost! Na tos přišel sám? (změní tón) Tak takhle to je! Za všechno může přirozenost! A když se někdo narodí s touhle povahou, může hřešit, krást, znásilňovat, podřezávat, lhát, vraždit... Ale pozor, ostatní nesmějí ani pípnout! Běda tomu, kdo něco namítne! Může za to jedině přirozenost! A ti, co nemají přirozenost..., chudáci, otrhanci, ti se musejí přizpůsobit: dostávat rány holí, kopance do zadku. Na kolena a sehnout hlavu! Tak to teda ne, miláčku! To není fér!

– Ale copak já za to můžu? Rozčiluj se na Pána Boha, ten mě takhle stvořil!

– Tak dost, to stačí! To by bylo příliš jednoduché! Nemůžeme všechno svádět na Stvořitele a zbavovat se tak odpovědnosti! Kdyby to šlo takhle dál, co by se pak stalo s naší svobodnou vůlí? Šla by do háje! Ty morduješ a sápeš jen proto, že ti dělá potěšení prolévat krev! Ale jak můžeš takhle žít? Co je to za život? Odpověz!

– Hm, máš pravdu, Františku, je to vážně psí život... když se na to kouknu z pohledu vlka. Já bych chtěl žít jako hodné, milé zvíře, a ne jako nějaký loupežník, ale nejde mi to! Já bych vážně chtěl... Jestli mi pomůžeš, tak jsem ochoten svůj život změnit.

– Víš to jistě? Přísahej! Budeš přísahat?

– Dobrá.

Otočí se na venkovany, kteří je pozorují z náspu: - Hej, lidi, bratři! Vlk je ochoten změnit svůj život. Polepší se, ale budete mu s tím muset pomoct, vzít ho mezi sebe. Stačí, když ho budete krmit..., dáte mu zbytky, to, co házíte psům... Nažere se vlk, nažerou se psi a všichni budete spokojení!

Jeden z venkovanů na něho seshora zavolá: - No jo, ale co z toho budeme mít?

(František volá směrem nahoru.) - Co? Hodně z toho budete mít: Především to, že vás nesežere! Kromě toho tenhle vlk má velkou autoritu, takže vás může chránit před ostatními vlky i před loupežníky a vrahy, kterých je všude kolem habaděj. Jen buďte klidní, on si na živobytí vydělá.

(k vlkovi) Tak co, souhlasíš? Platí? Ale ať mi neuděláš ostudu! (k venkovanům) A vy souhlasíte? Dohodneme se? Platí! Teď vylezu nahoru a představím vás: tohle je vlk... a tohle jsou venkovani. Nepodáte si ruce? Ale co, nebudeme se zdržovat takovými obřadnostmi. Tak a teď jděte v klidu a míru.

Bylo to hotové procesí... Uprostřed vlk, muži a ženy kolem něj, všichni šli stejným krokem, v zástupu.

– Pozor, ať mu nešlápnete na tlapu, nebo se neudrží a po někom chňapne!

Ti nejmenší se drželi na konci, ale potom se pomaloučku polehoučku protlačili dopředu... až se dostali k vlkovi a začali s ním laškovat; vystrašená děvčata se neodvažovala blíž. Děti se k němu brzy začaly chovat důvěrně, některé to občas přehnaly... František se s nimi v žertu rozloučil:

– Nezlobte, nebo vás vlk sežere!A tak šli a šli... až procesí zmizelo.

– Tak (udělá gesto člověka, který vyřešil problém), s vlkem je to vyřízeno. Teď musíme do Stroppiana pro kámen. Vystoupili na vrchol hory a došli k lomu, který byl tam nahoře. Jakmile lamači kamene uviděli Františka, okamžitě ho poznali: věděli, že je zedník. Už z dálky ho zdravili:

– Buď zdráv, Františku, prý opravuješ kostely. Jak ti to jde?

– Dobře..., ale došel mi kámen... Potřeboval bych tak tři čtyři káry.– Je nám líto, Františku, ale bohužel nikdo už odtud nesmí vozit kamení, desky ani balvany.

– Proč? Copak to není obecní kamenolom?

– Ano, byl... Ale celestýni z Civitelly dojeli za papežem a řekli mu: “Vaše Svatosti, prosíme vás, abyste aspoň na měsíc zrušil privilegium, že každý může těžit z kamenolomu ve Stroppianu, a tuto výsadu abyste dočasně dal pouze nám mnichům.”

“Proč?”

“Potřebujeme postavit zeď kolem kláštera.”

Řečeno, uděláno, povoleno!

Potíž je v tom, že papež to nepovolil písemně, ale jen ústně: “Co se lhůty a konečného data týče, brzy obdržíte úřední listinu!” Jenže, co čert nechtěl, neuběhly ani tři dny a papež zemřel: a tak neexistuje žádná smlouva, žádná listina... žádná lhůta! A celestýni se tak z ničeho nic stali na věky věků majiteli kamenolomu.

– Cože... papež umřel?! Do háje, to nás bude brát na hůl i po smrti?! Tak to teda ne! Půjdu za celestýny a tuhle záležitost si s nimi vyjasním: musejí mi přece dovolit, abych si odtud odvezl kámen!

A tak se, následován svými bratry, vydal do nížiny, kde leželo městečko Civitella.

– Františku, uklidni se! Nerozčiluj se: radši to nech být, celestýni jsou hrozní nafoukanci. A kromě toho, až tě převor uvidí takhle odrbaného, jako bys byl nějaký ubohý žebrák, pustí na tebe psy... A to jsou strašné bestie!

– Že na mě pustí psy? A co mi můžou udělat? Mně, který mluví s vlky! Poslyšte, jestli máte strach, půjdu do kláštera sám; vy na mě počkejte ve Stroppianu.

A tak šel František sám... Dorazil ke klášteru, přistoupil k bráně, vzal za klepadlo, zvedl ho... zabušil: BUCHYBUCH... (Krátká pauza.)

Nikdo se neukázal.

Znovu uchopil klepadlo, zvedl ho: BUCHYBUCH! Zapomněl si tam ruku: - Jáááá!!! (předvádí přiskřípnutou ruku)

Jeho křik přivolal stráž, která se objevila na ochozu: - Kdo to tam křičí v tuhle noční dobu?

– Já... František. Potřeboval bych...

– To vím až moc dobře, co bys potřeboval, ty jeden hadráři: chtěl by ses najíst! Je mi líto, ale v tuhle hodinu už žádný chleba nemáme. Přijď zítra!

– Ne, já nechci chleba, ale kámen!

– Kámen? Tos přišel takhle pozdě v noci, aby sis ze mě dělal šprťouchlata? Už ať jsi pryč! Jinak dostaneš kámen, ale na hlavu!

– Ne, neodejdu! Musím osobně mluvit s převorem.

Strčí do brány, ta povolí. František se ocitne na nádvoří.

– Převore, Otče převore! - volá stráž.

Na věži se objevil představený kláštera: - Kdo se mnou chce mluvit?

– To jsem já, František! Potřeboval bych těžit kámen z vašeho lomu!

– Tebe já znám, ty jsi ten, co tropí ty šílenosti. Svlékáš se donaha v kostele, kradeš svému otci peníze a rozdáváš je trhanům a povalečům, jako jsi sám! (obrátí se na stráž) Ne abyste tomuhle otrapovi dali nějaký kámen, protože kdybychom mu povolili, aby si odvezl jednu káru, tak se vrátí zítra i pozítří a do týdne nám horu srovná se zemí. (k Františkovi) Koukej mazat, nebo na tebe pustím psy!

– Ne, já nemůžu odejít. Mám příkaz od Pána Ježíše, který mi osobně řekl: “Jdi a zachraň můj kostel!”

– Ven! Pusťte psy!

Objevili se dva sluhové vláčení dvěma rozběsněnými dogami... Pustili je. František se ani nestačil otočit, a už měl ty obludy na sobě, chňapaly mu po zadku..., po tom hubeňoučkém zadečku... - Ojojoj! - Zakously se do něj.

Znenadání se objevil černý stín, který se zuřivě vrhl na obě psiska: - Hafňafraf!...

Nastala hotová zvířecí mela (napodobí kňučení prchajících psů)

- Kaiiikaiiiiiakiikaiiii!

– Co to je za černý stín? Jé! Vždyť je to vlk z Gubbia!

– Ano, jsem to já.

– A co děláš v těchhle končinách?

– Šel jsem náhodou kolem... Slyšel tě křičet, poznal jsem tvůj hlas..., a tak jsem šel ty psy trošku porafat.

– Jsi hodný, udělal jsi moc dobře, protože jsem se s nimi skutečně dostal do jistých potíží. Myslím, že bude lepší, když odtud zmizíme, protože místní převor je ještě horší než jeho psi. Pojďme pryč.

A tak šli a šli, zase nahoru do svahu.

– Poslyš, vlku, - zeptal se František, - copak ti nebylo dobře tam nahoře ve Stroppianu, kde tě všichni krmili?

– Musím uznat, že ze začátku mě to vážně bavilo, byli na mě hodní, nosili mi samé dobroty. Ale pak, nevím proč, si mě přestali vážit: plivali na mě, kopali mě a k jídlu mi dávali hnusnou šlichtu k zblití, kterou by nežrala ani prasata. A děti po mně házely kamením... dělaly mi ošklivé naschvály: zatímco jsem spal, přivázaly mi k ocasu doutnáky a zapálily je! Podívej se na ty popáleniny! Mám ocas, že je to pro ostudu. Když někoho potkám, samou hanbou ho zatáhnu mezi nohy. Nakonec jsem utekl. (Krátká pauza, změní hlas.) Víš, Františku, něco jsem pochopil: když se někdo narodí jako vlk, má zůstat vlkem. Protože když už jednou jsi nebohé zvíře a nekoušeš, nevrčíš, neceníš zuby, zkrátka nepouštíš hrůzu..., nikdo tě nerespektuje a dělají z tebe vola!

– To je všechno moje chyba! Myslel jsem si, že můžu udělat z vlka dobrého křesťana, a nedošlo mi, že jsem měl nejdřív zkusit udělat z křesťanů dobrá zvířata.

 

Více informací o časopisu Svět a divadlo na www.divadlo.cz/sad