Dario Fo, světoznámý dramatik, režisér, herec, scénograf, malíř, komik, ale i neúnavný kritik soudobé společnosti, je kontroverzní osobností provokující Itálii po celou druhou polovinu 20. století.

Narodil se 24. března 1926 ve vesničce San Giano v provincii Varese (v Lombardii) a vyrůstal v demokraticky a antifašisticky smýšlející rodině. Uměleckou průpravu získal v Miláně, kde studoval akademii Brera a kde se zapsal také na fakultu architektury místní Polytechniky, kterou však nedokončil. Už za studií začal recitovat improvizované historky, jejichž cílem bylo poukázat na hloupost a slabomyslnost ve školství, provokoval státní instituce a kritizoval jejich zkorumpovanost.

V roce 1952 se seznámil s Frankem Parentim, který mu nabídl možnost práce ve státním rozhlase (RAI). Dario Fo se chopil příležitosti a v pořadu Nebohý trpaslík (Poer Nano) přednáší své texty, které posléze recitoval i v milánském divadle Odeon. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Práce v divadle Foa natolik zaujala, že se vzdal angažmá v RAI a plně se oddal spolupráci s Parentim a s dalším významným autorem Giustiniem Duranem. Díky této spolupráci vznikla v roce 1953 divadelní politicko-společenská satira s názvem Prstem do oka (Il dito nell`occhio) a o rok později představení Zdraví nebezpeční (Sani da legare).

Dario Fo také pronikl do světa filmu. Psal scénáře, podílel se na režii, ale rovněž hrál například ve filmu režiséra Lizzaniho Podivín (Lo svitato). Divadlo však pro něj představovalo fascinující místo poskytující nevyčerpatelné možnosti, a proto se k němu neustále navracel.

V roce 1959 založil se svou manželkou Frankou Rame divadelní společnost Compagnia Fo – Rame, která fungovala až do roku 1967. Komedie, které inscenovali, byly založeny na stále ostřejší a cílenější politické satiře. Fo se tak stal jedním z nejsledovanějších autorů své doby a mezi jeho největší úspěchy patřily například tituly Archandělé nehrají biliár (Gli Arcangeli non giocano a flipper, 1959, česky 1963), Ta dáma je na vyhození (La signora č da butare, 1967).

Dario Fo se znovu vrací do RAI v roce 1962, tentokrát ale do televizního vysílaní, kde řídí pořad Kdo ho viděl? (Chi l’ha visto?) a hned na to písničkový pořad Canzonissima. Fo chápal masmédia jako silnou zbraň a chtěl jí co nejvíce využít. Ve své kritice se cíleně zaměřoval na nedostatky církve nebo na neomezenou moc mafie, ale obracel se také k obyčejným lidem, kteří nevědomky podléhají masové kultuře. V témže roce natočil i skeč o zatajovaných pracovních podmínkách v továrnách, které mají za následek úrazy a úmrtí několika tisícovek dělníků ročně. Tato reportáž se mu stala osudnou. Nejenže byly všechny kopie nahrávky zničeny, ale Fo dostal vyhazov a dalších patnáct let mu byl zakázán vstup do televize.

V následujících letech se Foovy aktivity obracely především k divadlu. V roce 1969 se společnost Fo – Franca Rame změnila v Sdružení nového jeviště (Associazione nuova scena) a rok nato vznikl Divadelní kolektiv Komuna (Collettivo Teatrale la Comune) hrající v budově Palazzina Liberty v Miláně. Hlavní náplní uváděných her, například Velká pantomima s vlajkou a malými, vekými a středními loutkami (Grande pantomima con bandiere e pupazzi piccoli, grandi e medi, 1968), Dělník zná 300 slov, šéf 1.000 a proto on je šéf (L’operaio conosce 300 parole, il padrone 1.000, per qesto lui č padrone, 1969), Náhodná smrt jednoho anarchisty (Morte accidentale di un anarchico, 1970) byla opět ostrá politická satira.

V tomto období vznikla ale i jedna z nejslavnějších Foových her, Komická mystéria (Mistero Buffo, 1969), ve které se autor vrátil ke kořenům lidové kultury. Vyzdvihuje středověké kejklíře, kteří v dobách, kdy obyčejní lidé neuměli číst ani psát, putovali od vesnice k vesnici a vyprávěli různé dobové aktuality s humornou nadsázkou a útočným satirickým podtextem. Obyčejný lid je miloval pro jejich schopnost působivé improvizace, díky níž se mohl vysmát hlouposti a krutosti svých pánů. Mocní kejklíře naopak nenáviděli, pronásledovali je a týrali a vydávali proti nim vyhlášky a zákazy. Není proto divu, že sám Dario Fo je často k těmto “nenechavým” umělcům přirovnáván.

V 70. letech přišlo období krize. Trpělivost vlády vůči Foovým výstřelkům a výpadům přetekla, represe státu se objevovala ve stále čitelnějších a drsnějších podobách. Foova představení byla cenzurována, často rušena a zakazována, anonymní výhružky smrtí byly na denním pořádku. Franca Rame byla unesena fašistickým komandem a Fo zadržen policií, brzy nato však propuštěn díky nesouhlasnému protestu svého publika. Dario Fo varování nevyslyšel, stále říkal přesně to, co si myslel a myslel si to, co říkal a psal. Inscenoval hry bez ohledu na možné následky, šlo například o tituly Bum! Bum! Kdo je? Policie! (Pum! Pum! Chi č? La polizia!, 1972), Občanská válka v Chile (Guerra di popolo in Cile, 1973) aj.

Až v roce 1977, po patnácti letech, se Fo znovu mohl vrátit do televize, pro niž napsal další dramatická díla jako například Otevřené manželství (Coppia aperta, 1983), Konec světa 2 (La fine del mondo 2, 1985), Papež a čarodějnice (Il Papa e la strega, 1989), Tiše! Padáme (Zitti! Stiamo precipitando, 1990), Svatý komediant František (Lu Santo jullare Francesco, 1999). Své aktivity Fo rozvíjí i v oblasti teorie divadelní režie, sestavil umělý jazyk z různých řečí a dialektů, tzv. GRAMMELOT, na němž si cenil především jeho komunikativnosti a univerzálnosti. Jeho hry se hrají po celém světě včetně České Republiky.

V roce 1997 Fo získal Nobelovu cenu za literaturu “jako dědic středověkých kejklířů, který pranýřuje moc a vyzdvihuje důstojnost utlačovaných, přičemž je schopen kombinovat staré, tradiční formy s formami moderními”.

Rozsah Foovy působnosti je neobyčejně široký, nechybí mu tvůrčí invence k neustále aktuálnímu působení jak v oblasti umělecké, tak v oblasti politické. Komentuje problémy soudobé Itálie, všímá si světových konfliktů, ale i krize v mezilidských vztazích. “Je úplně stejný jako starodávní komedianti, blízko realitě, blízko lidem, více chudákům než urozeným, více opravdovým než pokryteckým, více obyčejným než strojeným. Blíže právě té lidskosti, kterou jen ten, kdo ji zná a rozumí jí, umí popsat, interpretovat, milovat.” (Enrico Mateo Ponti)

Internetové prameny:
http://www.dariofo.it/ (italsky) - Domovské stránky Daria Fo.
http://www.skuola.net/italiano/dariofo.asp (italsky) - Italské stránky s podrobnou biografií autora.
http://www.grtv.it/1997/14otto97/nobel14.html (italsky) - Článek italského novináře E. M. Pontiho, vyjadřující se k udělení Nobelovy ceny za literaturu.
http://www.kkdvyskov.cz/litceny/nobel.htm (česky) - Seznam autorů různých národností, kterým byla udělena Nobelova cena za literaturu od r. 1995.
http://www.theatrelinks.com/fo_rame.htm (anglicky) - Anglicky psané stránky věnované životu a dílu Daria Fo a jeho manželky Franky Rame obohacené dalšími odkazy.
http://nh.essortment.com/dariofobiograp_rstj.htm (anglicky) - Stránky s biografií autora.

Publikované české překlady:
Archandělé nehrají biliár. Hudební komedie o 9 obrazech (Gli arcangeli non giocano a flipper), přel. Eva Bezděková, Dilia, Praha 1963.
Svatý komediant František (Lu santo jullare Francesco), přel. Marina Castiellová-Feltová, Svět a divadlo, Praha 2001.