Dalo se čekat, že se současné italské politické dění stane vydatnou studní inspirace pro levicové umělce. Jejich reakce Berlusconiho a jeho vládu (čtenář, lačný konkrétnějších informací, může případně navštívit české stránky http://italia.wz.cz/politika.htm a http://italia.wz.cz/pelmel.htm) opravdu nešetří a naopak ani on si nenechá leccos líbit. A ačkoliv se snaží o tvář premiéra demokratického státu, několik umělců se již setkalo se striktním zákazem televizního vystoupení (dohled na divadelní produkce, zvlášť, když jsou představení avizována především na plakátech pár dní předem, je poněkud obtížnější).

Na podzim 2003 byla například cenzurována a následně i zatčena Sabina Guzzanti za inscenaci RaiOt. Armi di distrazione di massa. O to víc se ovšem tato komunistická herečka (jak se sama na setkáních s diváky označuje), mimochodem dcera pravicového politika, senátora a Berlusconiho nohsleda Paola Guzzantiho, otevřeně vyjadřuje k otázce umělecké svobody, účastní debat s diváky i manifestací – a právě teď vyjíždí na čtyřměsíční turné po Itálii s novou inscenací o Berlusconim Reperto Raiot, napsanou ve spolupráci s Carlem Gabardinim a Curziem Maltese, v režii Giorgia Galliona. S podobným zákazem se setkal komik Paolo Rossi při vystoupení s Periklovým textem o demokracii v nedělním pořadu Rai Domenica In Paola Bonolise.

Od letošního ledna se se značným omezením prezentace na veřejnosti potýká i nositel Nobelovy ceny za literaturu, dramatik a herec Dario Fo se svou manželkou a spolupracovnicí Francou Rame. Jejich inscenace L‘anomalo bicefalo (Dvouhlavá zrůda) vyprodává od konce loňského roku divadelní prostory v celé Itálii (složitější je opravdu snad už jen sehnat vstupenku na fotbalový zápas Juve). Při nedávném pokusu o uvedení na soukromé satelitní stanici Planet byla ale na příkaz člena Berlusconiho vlády Marcella Dell’Ultriho vysílána bez zvuku a posléze pouze ve zvukové podobě. Případy nanejvýš alarmující… pro Češku, jež prožila ranou adolescenci v předlistopadové době, však nic až tak neznámého a výrazně překvapivého.

Po pravdě, není se co divit, že se Silvio Berlusconi, inteligentní politik bez morálních skrupulí a s napoleonským komplexem, nehodlá s Dariem Fo přátelit. Ač existují na umělecké kvality Foova posledního divadelního kusu rozporuplné názory, byl již viděn značnou částí italského diváctva a 3. března 2004 vyšla jako příloha levicového deníku L’Unita' dokonce i videokazeta s jeho záznamem.

A premiérův portrét v něm není nijak lichotivý. Stejně jako téměř ve všech Foových celovečerních hrách (např. Isabella, tři karavely a podfukář), je samotný příběh zasazen do rámce – tentokrát natáčení filmu o Berlusconim. Režisér (Dario Fo) seznamuje herečku Anastasii (Francu Rame) při čtené zkoušce se svým scénářem. Anastasia hraje roli Berlusconiho manželky, režisér všechny mužské postavy (ostatní herci totiž odmítli po přečtení scénáře ve filmu účinkovat, jelikož dostali strach) – Berlusconiho, vychovatele jeho dětí z druhého manželství a ruského chirurga.

Silvio Berlusconi a jeho přítel Vladimír Putin jsou v premiérově vile v Erice přepadeni skupinou ozbrojených mužů. Putin je zastřelen, ale Berlusconiho se podaří ruským chirurgům, jejichž kongres právě náhodou ve stejném městě probíhá, zachránit. Musí ovšem použít “zdravou” polovinu Putinova mozku a voperovat ji do Berlusconiho lebky. Italský premiér si ale po probuzení z narkózy téměř nic nepamatuje, jeho zážitky se mu mísí s Putinovými, chvílemi mluví rusky a nadává spolupracovníkům do vybledlých matrjošek a zatracených Čečenců, takže je mu celý jeho politický život připomínán (s patřičným sarkasmem) v rozhovoru s jeho o mnoho let mladší ženou, bývalou herečkou, Veronicou Lario, jež o tajné mozkové operaci, stejně jako celá veřejnost, nic netuší.

Filmový scénář vyvrcholí Berlusconiho televizním projevem, ve kterém se divákům přiznává ke všem svým podvodům a ironicky děkuje politickým kolegům za jejich loajalitu. Fyzici vysvětlují tento prapodivný úkaz zákonem o sloučení dvou negací, jež vyústí v plus, na což reagují zděšení italští politikové nabídkou svých polovin mozku, aby se vše vrátilo do původních kolejí.

Z herečky Anastasie se v průběhu zkoušení vyklube Berlusconiho obdivovatelka. Po hysterickém výlevu, kdy odmítá “špinit” vůdce režisérovými replikami, se ale pokorně vrátí ke své roli, jelikož potřebuje honorář. Investovala totiž veškeré úspory do kolosu Parmalat, který nedávno zkrachoval – to je zároveň Foova reakce na jednu z posledních katastrof italského průmyslu. Na konci hry hrozí podpálením celého studia, načež jí reprodukovaný hlas “opravdového” režiséra, který celé filmování neviděn řídil (namluvil jej Maurizio Trombini), oznámí, ze vše bylo natáčeno a dokonce už i odvysíláno.

V úvodu vystoupení vysvětluje Dario Fo okolnosti vzniku hry. V loňském roce se cítili s Francou již unaveni a chtěli si od divadla alespoň jeden rok odpočinout. V létě už ale nemohli nečinně přihlížet politickému dění a napsali několik skečů, mimo jiné o setkání Berlusconiho s jeho zoufalým andělem strážným. “Pokaždé nás ale politici překvapili tím, že naše sebeabsurdnější divadelní situace přesně okopírovali, aniž by respektovali autorská práva. Rozhodli jsme se tedy napsat frašku, postavenou zcela na hlavu. Ale i teď nás pomalu dohánějí…” prohlásil Fo před představením v boloňské Arena del Sole 29. února tohoto roku.

Scénář Dvouhlavé zrůdy je opravdu absurdní a bláznivý. Bohužel také místy psaný horkou jehlou – se značnými slabinami (z převážné většiny Berlusconiho replik po výpadku paměti není, hlavně zpočátku hry, patrná jeho “proměna” v poctivce) a vtípky převzatými z dřívějších inscenací (postava Berlusconiho jako malého “skřeta”, jemuž ruce propůjčuje mim, stojící za Foovými zády, a nohy samotný Dario Fo s rukama v malých nohavicích), což je pochopitelně voda na mlýn pro Foovy odpůrce.

Nicméně autoři sami jej nepovažují za dokončený – textová verze vyšla neúplná a pouze na internetových stránkách. Při každé repríze hojně improvizují a dodávají stále nové výroky “prezidenta banánové republiky” (jak bývá Berlusconi nazýván).

Inscenace je ale, zvlášť pro publikum podrobně obeznámené s veškerými událostmi a postavami italského politického a kulturního života, nesmírně vtipná a aktuální. Narážky na premiérovy prokazatelné podvody, soudy a odsouzení, na jeho lifting, touhu po bohaté kštici, komplex z malé postavy, rozmařilý milostný život, umělecké sklony (“…ale jaké ministry a spolupracovníky!” říká Foův Berlusconi po probuzení z kómatu “Chci tady hned teď Apicellu s jeho kytarou, musíme vymyslet hudbu pro novou písničku, jestli ne, co budu zpívat v Sanremu? Zvlášť, když je umělecký ředitel Tony Renis… a s kamarády mafie se nežertuje!”), ale také na předchozí levicovou vládu: Anastasia ve svém rozhorlení připomíná: “Už jste zapomněl? Levice měla moc pět let a D’Alema měl celou tu dobu na to, aby vyhlásil zákon, který by reguloval tenhle požehnaný konflikt zájmů. A proč to neudělal? Vykrucoval se… ale ne, nechme to plavat, není ta správná chvíle… A nakonec vaše vláda neudělala nic, nic. Nechala Berlusconiho svobodně živit všechny jeho obchody, aniž by se bál zákona…” Také ironické výpady proti pravicovému žurnalistovi a Berlusconiho příteli Giulianu Ferrarovi moderujícímu pravidelný diskusní pořad Otto e mezzo, jsou podloženy a bohužel nejsou ani v nejmenším divadelní nadsázkou.

Na jednoduché scéně – tvoří ji pouze plátno s Foovou kresbou vládního paláce Chigi, před nímž jsou vymalovány postavy commedie dell’arte – se pohybují převážně Dario Fo (v roli chirurga v bílém plášti, v roli vychovatele v saku) s Francou Rame. Sekundují jim pouze tři mimové – Alfonso Marcello Brancaccio, Gessica Di Giacomo a Deborah De Flammineis. Ač jsou herecké výkony obou protagonistů poznamenány věkem, zůstává nad jejich dokonalou sehraností po padesáti letech společného soukromého i profesionálního života rozum stát. Překvapují se navzájem nečekanými improvizačními šoky, na něž druhá strana reaguje okamžitě a po svém. Na jevišti působí přirozeně – a málokdo z diváků si v tu chvíli uvědomuje, kolik je živelnému a usměvavému Dariovi Fo (1926) a elegantní štíhlé France Rame (1928) ve skutečnosti let. Pokud je na některých z italských herců znát odkaz profesionálního a flexibilního fenoménu commedie dell’arte, patří k nim bez nejmenších pochybností právě tito dva.