S pětadvacetiletým zpožděním byl do češtiny přeložen skvělý román Američanky Toni Morrisonové. Toni Morrisonová (1931), patrně nejvýraznější současná afroamerická autorka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu (1993), je podle vlastních slov potomkem lidí, kteří se naučili přežít. Jak sama přiznává, její otec strávil dětství v Georgii, kde se k němu dospělí běloši chovali tak, že po zbytek života cítil, že je oprávněn všechny bílé nenávidět, a stal se z něj rasista. Odmalička tedy Morrisonová viděla ve své rodině bolest i sílu a podobně jako její hrdinky má ona sama vlastnosti, které kolegům-spisovatelům přijdou jako z jiného světa - kupříkladu prozaička Mary Gordonová před nedávnem prohlásila, že Toni je "větší než život". Tento dojem snad může vznikat i tím, že když Morrisonová vyrůstala, vstřebávala černošskou hudbu, jazyk, mýty a rituály, jež její tvorbu zabarvují, poslouchala afroamerické lidové příběhy, jimiž se jako umělkyně místy přímo nechává inspirovat, a pocítila moc a přitažlivost nadpřirozeného světa: rodiče ji strašili duchařskými příběhy, matka zpívala a babička si vedla snář, podle něhož usuzovala, na jaká čísla má vsadit. Zároveň však Toni jako studentka četla velké ruské romány a milovala Flaubertovu Paní Bovaryovou a díla Jane Austenové. Tedy texty, které nebyly primárně určeny černé dívence z Ohia - a snad právě tehdy si uvědomovala, že by jednou také chtěla zachytit rysy kultury, v níž jí bylo dáno vyrůst a dospět. O fascinujícím způsobu, jímž toho později dosáhla, výtečně svědčí Šalomounova píseň, román z roku 1977. Po Nejmodřejších očích (v reedici Velmi modré oči), Milované, Jazzu a Ráji byla do češtiny přeložena i tato próza. Rozhodně si zaslouží pozornost. Jen na okraj: na Slovensku toto dílo vyšlo již v roce 1981, v nakladatelství Smena v překladu Jarmily Samcové a s doslovem Juraje Vojtka.

Rasa, třída, rod
V Šalomounově písni Morrisonová líčí téměř sto let amerických dějin na osudech jedné rodiny. Prozaička ovšem nesplétá realistickou ságu. Hlavní postavy, třebaže díky autorčině smyslu pro konkrétní a reálný detail neztrácejí životnost, jsou zároveň nemalou měrou mytologizovány. Matka protagonisty Macona Deada pochází ze Severu, z vyšší střední třídy. Otec, původem z Jihu, chladně hromadící majetek, ztělesňuje americký sen o materiálním úspěchu. Jak píše Morrisonová: "Chová se jako běloch a myslí jako běloch." Plně se ztotožnil s hodnotami majoritní společnosti. Coby očividný protiklad otce v románu vystupuje jeho sestra Pilát. Ta se zcela oddává citům a reprezentuje něčím výjimečné bytosti, které spisovatelku trvale okouzlují. Ústředním motivem románu je hledání. Hledání a postupná nalézání rodinné historie a vlastní identity. Macon Dead v závěru správně interpretuje zdánlivě "nesmyslný popěvek" dětí jako historku o vlastní rodině a čerpá z ní porozumění i odvahu. Takové stavební prvky románového díla se na první pohled mohou zdát schematické, navržené tak, aby zapadly do protežovaných kategorií rasy, třídy a rodu (anglickými termíny race, class, gender), které na amerických univerzitách zaměstnávají zástupy akademiků. Že ve výsledku tomu tak není, to lze přičíst autorčině mistrnému zacházení s jazykem.

Hodnota menšiny
Podle francouzského filozofa Gillese Deleuzea (1925-1995) je k jazyku v zásadě možný dvojí přístup: přístup většinový, který jazyk vnímá jako daný systém, normalizovaný a neměnný, anebo přístup menšinový, jenž onen stav bez přestání rozkolísává a zpochybňuje. Právě menšinového přístupu využívá Toni Morrisonová. Opakovaně v rozhovorech zdůrazňuje, jak nemá ráda, když kritici její knihy označují za "poetické". Nechce jazyk jakkoli zdobit! Chce obnovit původní sílu jazyka černých lidí. Spisovatelčiny romány lze tudíž vnímat i jako snahu o podkopání jediného (to jest západně racionálního) výkladu skutečnosti a zautomatizovaného vnímání světa. Slovům je navíc u Morrisonové často přisuzována síla až magická - jak ostatně říká Maconův otec na adresu svého vlastního otce: "Všechno zlý, co se mu stalo, se stalo proto, že neuměl číst." A z "pouhých" slov v podstatě sestávají i mýty o černých lidech, kteří uměli létat. Mýty, které ve "většinovém" čtenáři nejspíš navodí představu Ikara, ale jež zároveň tvoří nedílnou součást spirituálů a gospelové hudby. Pravděpodobně se v nich zrcadlí zbožné přání otroků vzlétnout a utéci ze zajetí. Ale co když ne? Jak se totiž píše ve strhujícím finále Šalomounovy písně, i Pilát "létat uměla" a o něco podobného se pokouší i hrdina Macon Dead - skočí ze skály na skálu, aniž se však dozvíme, co bude dál.

Nahlédnout až "před" jazyk
V Šalomounově písni se umně prolínají příběh a mýtus, což lze ilustrovat například procesem, v jehož průběhu se život staršího Macona Deada stane pro ostatní černochy téměř legendou. Morrisonovou zjevně ovlivnily také vypravěčské techniky i náměty velkého jižanského spisovatele Williama Faulknera - viz například motiv rozpadajícího se domu i rodu nebo lovecká scéna. Ta - podobně jako ve Faulknerově novele Medvěd (česky 1969) - zasvětí protagonistu do něčeho, "co bylo před jazykem". Textem Šalomounovy písně také ovšem prostupuje násilí. Na rovině celospolečenské je nejpalčivěji vnímá černošský mladík Kytara; jeho radikální názory a výroky nejen na adresu Židů mohou řadu čtenářů zvednout ze židle. Ale agrese a násilí jako důsledek nahromaděné frustrace existují i uvnitř černošské komunity - kupříkladu jsou drsně biti slabší rodinní příslušníci.

Symbolika jmen
Násilí společenských poměrů se však promítá i do jazyka díla. Jak kdysi Morrisonová uvedla, nikdy neznala opravdová jména přátel svého otce, neboť všichni používali jiná jména. Jednak proto, že byli "kulturními sirotky" (jejich africká jména označující zpravidla celou rodinu nebo i kmen zmizela), jednak proto, že odmítali jména, která si sami nevybrali. To v románu výtečně dokumentuje epizoda s opilým Yankeem, který v roce 1869 poskytnuté údaje zapsal do špatných kolonek a hrdinově praotci "přidělil" příjmení Dead, což znamená Mrtvý. V těchto souvislostech není od věci připomenout teorii proslulého francouzského sociologa Pierra Bourdieaua (1930-2002), podle něhož je pojmenování výrazem určité kontroly, neboť každým pojmenováním je dosud nevyřčené definováno, a tudíž vymezeno. Klíčové přitom je, kdo má pravomoc věci pojmenovávat. Členové utlačovaných skupin si proto vymýšleli "vtípky a přezdívky a nadávky, dokud se pot zahanbení nevypařil z jejich dlaní". A opět paralela ze Šalomounovy písně: objevuje se ní název Nedoktorská ulice. Ta byla nejprve známa jako Doktorská ulice, jelikož tam žil jediný barevný lékař ve městě. Avšak poté, co zákonodárci rozhodli, že je to Mains Avenue, a tedy nikoli Doktorská ulice, tak tamější lidé si ji coby výraz nesouhlasu a negace pojmenovali Nedoktorská ulice. Ovšem asi vůbec nejčastějším opěrným bodem při práci se jmény je pro Toni Morrisonovou bible. Chce tím ukázat, jakou úctu k bibli chovali černí Američané, ale také to, jak bibli umně dokázali využít ke svým účelům. Biblickými jmény jsou zpravidla obdařeny silné ženské postavy stojící většinou na okraji společnosti. Pilát má navíc mužské jméno, které podtrhuje její moc. Na druhé straně spisovatelka připouští, že výběr biblických jmen může být projevem toho, jak převažující kultura ovládá život menšin. Vždyť prostřednictvím bible dochází k přijetí jmen naprosto cizích a nezřídka i nevhodných. V Šalomounově písni zkrátka nic není zcela jednoznačné a snadno uchopitelné. Vztah mezi postavami románovými a biblickými, podobně průběh románového děje včetně jeho otevřeného konce, nabízí hned několik možných interpretací.

Velká zkouška
Překlad Šalomounovy písně je nesmírně obtížný. Snad ani nelze přijít s naprosto uspokojivým řešením takového oříšku, jaký představuje svérázná mluva černých Američanů. Kolik tady zmůže volba dialektu či nějaké hovorové, příznakové vrstvy češtiny? A převod slovosledu, syntaxe originálu i jeho interpunkce zůstávají do určité míry na osobních preferencích překladatele, v tomto případě nadmíru zkušené překladatelky Hany Žantovské. V jejím přístupu se mi však jako vysloveně sporné jeví ponechávání anglických slov v českém (a navíc silně zabarveném) textu. Namátkou: "Ty chceš, aby se tvoje baby takhle jmenovalo?" Nebo: "A tvůj kamarád? Má taky sabbatical, nebo co?" Či: "Trochu si dáchni, než zase naskočíš na ten svůj bus." A co spojení "mléčné lotiony"?! Ještě zapeklitější problém představují jména vlastní: ponechat v angličtině a eventuálně jednou vysvětlit v závorce (jak to Hana Žantovská učinila v případě příjmení Dead)? Anebo se pokusit o adekvátní převod do češtiny (přezdívku Milkman Žantovská nahradila českým Mlíčňák; přímo ovšem vžitý Cucák se zhruba stejnými konotacemi). Zavádět tady jakési "jednotné pojetí" by nicméně bylo marnou snahou - vždyť i Zuzana Mayerová, jejíž překlad Ráje letos Obec překladatelů ocenila tvůrčí odměnou, se kupříkladu v Jazzu přiklání tu k té, jinde k oné variantě (zatímco Wild překládá jako Divoška, původní jméno Trace nemění, avšak jeho význam, to jest stopa, uvádí v závorce). Přesto není nutné být naprostým relativistou; nelze se totiž zbavit dojmu, že Mayerová čaruje s prózami Morrisonové dovedněji, byť i v jejích rukou samozřejmě část kouzla mizí. Což naznačuje fakt, že v české verzi Šalomounovy písně se setkáváme s vedlejší postavou jménem Circe - jenže to, že běží o narážku na bájnou čarodějku Kirké, většině tuzemských čtenářů pravděpodobně unikne.