Ve věku 89 let zemřel klíčový americký židovský prozaik 20. století. Světové agentury přinesly 5. 4. 2005 smutnou zprávu – ve svém domě v massachussettském Brooklinu vydechl naposledy Saul Bellow. Autor, který jako první v USA obdržel třikrát Národní knižní cenu (v roce 1953 za Dobrodružství Augieho Marche, v roce 1964 za Herzoga a v roce 1970 za Planetu pana Sammlera) a v roce 1976 rovněž Pulitzerovu cenu (za Humboldtův dar), přičemž v témže roce byl též poctěn nejvyšším uznáním světovým, Nobelovou cenou za literaturu. Spisovatel, jehož formálně i myšlenkově nesmírně náročná díla se stala bestsellery.

Vznešený divoch

Saul Bellow se narodil jako Solomon Bellows 10. 7. 1915 v městě Lachine v kanadské provincii Quebec jako nejmladší ze čtyř dětí rodičům, kteří roku 1913 emigrovali z ruského Sankt Petěrburgu. Do jeho devíti let žila rodina v jedné z nejchudších přistěhovaleckých čtvrtí Montrealu, kde zněla řada jazyků, a malý Saul jich zvládal hned několik – kromě jidiš a hebrejštiny (matka z něj chtěla mít talmudického učence) také francouzštinu, angličtinu a částečně ruštinu (četl hlavně Dostojevského a Tolstého a vliv ruské literatury se svou snahou zobrazit celou společnost, tj. ukázat, jak se její díly střetávají s lidskými potřebami, bude pro autorovu tvorbu určující). V roce 1924 ovšem Bellowovi přesídlili do Chicaga, moderního odlidštěného velkoměsta s mrakodrapy, znečištěným ovzduším i ghetty, které dříve přesvědčivě popsal například Theodore Dreiser a jež se spolu s New Yorkem stane typickou scenérií též Bellowovým hrdinům. Na Chicagské a poté na Severozápadní univerzitě se ale Bellow nevěnuje literatuře – jistý tehdejší profesor se domníval, že žádný Žid by nedokázal pochopit tradice anglického písemnictví, a v roce 1937 tak budoucí spisovatel dokončil studia antropologie a sociologie. Nikdy toho však nelitoval – jak se vyjádřil později, moudrost a kultury byly nezměrné, a on tak beznadějně malý.

Několik dalších let pak Bellow dle vlastních slov vedl bohémský život: vydělával si hlavně učením a začíná psát. První povídka mu vyšla roku 1941, přičemž její titul, Dva ranní monology, je téměř prorocký – co do struktury je skutečně sérií vyprávění, která zůstávají v jednom či druhém vědomí. Navíc se tu představují dva příznačné bellowovské typy: nezaměstnaný a hráč. A třebaže jeden vše kolem pasivně odmítá a druhý věcmi manipuluje, spojuje je fakt, že se oba odcizili obecně přijímaným hodnotám a běžné rutině a zachovávají si vlastní individualitu. A o totéž se koneckonců snaží i protagonista první knižně publikované Bellowovy prózy Rozkolísaný člověk (1944), jejíž název opět až symbolicky předznamenává další charakteristické rysy autorových postav: nerozhodnost a sklon k přílišnému přemítání, které stojí v ostrém kontrastu k akčnosti vyznávané mýtem úspěchu a ideologií amerického snu. Na tomto místě nutno připomenout, že Bellow podobně jako francouzský filozof Jean Jacques Rousseau vyzdvihoval ty jedince, kteří navzdory společenským tlakům zůstávají sami sebou, tj. v jakémsi „přirozeném stavu“. Není tedy náhodou, že jako spoluzakladatel pojmenoval jistý významný literární časopis Vznešený divoch, a jako vznešený divoch byl mnohdy vnímán i on sám.

Vůči měnícímu se myšlenkovému klimatu totiž odolávala nejen autorova témata, ale též soukromý život a politické postoje. Bellow sám sebe označoval za sériového manžela a popáté se oženil se svou bývalou studentkou, s níž měl v pětaosmdesáti dceru. Nezabránila mu v tom ani politická korektnost striktně vyžadovaná na mnoha amerických univerzitách, jejíž radikálnější projevy ironicky komentoval, a už vůbec ne současné feministické analýzy, které poukazují na okrajové postavení žen v jeho tvorbě a jejich zploštělé a stereotypní vykreslení, což údajně do jisté míry odráží i jeho osobní vztahy. V Planetě pana Sammlera neváhal ústy člověka, jenž přežil holocaust, sžíravě napadnout tehdy tak módní a masově rozšířené názory generace 60. let, kterou shledal nezodpovědnou k historickému odkazu i budoucnosti lidstva a jejíž revolta podle něj postrádala jakýkoli hlubší smysl. A konečně celý svůj život a dílo zasvětil vášnivému boji proti všem formám antisemitismu – už těsně po 2. světové válce jako jeden z mála poukazoval na skutečnost, že antisemitismus rodí jak extrémní pravice, tak levice, jako první v americké beletrii v roce 1947 v próze Oběť implicitně i explicitně pojednal o holocaustu a vždy bedlivě sledoval osud státu Izrael (během izraelsko-arabské války z roku 1967 byl dopisovatelem časopisu Newsday a o devět let později vydal svou jedinou knihu faktu Do Jeruzaléma a zpět).

Vysoké a nízké

Saul Bellow nepřestal psát ani ve velmi pokročilém věku, se vší úctou však lze říci, že jeho pozdější tvorba mistrovských kvalit nedosáhla. V Krádeži (1989), svazku, který se jako první v USA objevil nejprve v paperbackové podobě, se pokouší o detektivní zápletku, v Realistovi (1997) o fungující dialogy či v Ravelsteinovi (2000) o svého druhu maskované memoáry, a jako by mu ony odklony od vlastní vývojové linie nešly od srdce. Za kousky vrcholné lze ovšem považovat veškerá díla zmíněná v samotném úvodu – a nezbývá tedy než vysvětlit, v čem tkví kouzlo jejich fenomenálního úspěchu u kritiky i čtenářů.

Vrátit se musíme k literatuře psané v jidiš, na níž Bellow obdivoval především lehkost, s jakou se pohybuje od „kuchyňských“ záležitostí k otázkám metafyzickým pátrajícím po smyslu bytí, a ona směs vysokého a nízkého je podle něj příznačná i pro moderní život. Není proto divu, že nejen recenzoval díla Šoloma Alejchema a do angličtině kongeniálně přeložil povídku Hlupák Gimpl Isaaca Bashevise Singera, čímž oba autory vyvedl z pomyslného kulturního ghetta. Stejné lehkosti dosáhl i sám, což lze doložit kupř. na Hendersonovi, králi deště, jehož na africké cestě za osvícením nejvíce sužují špinavé spodky, či Herzogovi, zoufalém filozofovi píšícímu nikdy neodeslané brilantní dopisy všem myslitelům včetně Boha, ovšem neschopném vyřešit vlastní milostné problémy. A máme-li ostatně stručně zhodnotit Bellowův význam, u Herzoga ještě zůstaňme– navzdory četným intelektuálním narážkám a imaginativním skokům se totiž po Salingerově próze Kdo chytá v žitě stal v Americe nejúspěšnějším titulem z oblasti vážné literatury. Bellow tak definitivně vyvedl americké židovské písemnictví z minoritních pozic a hrdě jej začlenil do dominantního proudu. Cesta pro další – od Philipa Rotha přes Cynthii Ozickovou po Michaela Chabona – byla prošlapaná.

Za jediný život pomoci obnovit násilně zpřetrhanou tradici, navázat na ni a překročit její hranice, to je dar.