„Všechno šlo čím dál víc z kopce, a najednou se to zkomplikovalo až příliš... Nastává chaos“. Tímto výmluvným sdělením začíná román Henderson, král deště amerického prozaika Saula Bellowa. Autora zajisté není třeba představovat, vždyť téměř všechna stěžejní díla tohoto nositele Nobelovy ceny v českých překladech již vyšla. Kniha Henderson, král deště vyšla anglicky na sklonku padesátých let, kdy už měl Bellow za sebou úspěšný román Dobrodružství Augieho Marche, a krátce před Hendersonem vyšla kratší kniha Ani den.

S oběma výše uvedenými texty má Henderson, král deště mnoho společného a lze tak říci, že organicky zapadá do celku Bellowova díla: s Augie Marchem pojí román motiv cesty, úsilí po ovládnutí vlastního života, úporná snaha dát životu nějaký směr; s druhou prózou pak sdílí jisté podobnosti v postavě ústředního hrdiny. Stejně jako v knize Ani den i zde se setkáváme s člověkem v hluboké životní krizi - a stejně jako Tommy Wilhelm i Henderson je postavou rozpolcenou ve svém nejvlastnějším nitru, člověkem ve stavu úzkosti, zoufalství nad světem i nad sebou samým, který neví, jak dál.

Zrození smyslu

Avšak zde také podobnost končí. Zatímco Ani den končí pouhou deskripcí životního zoufalství a scénou, kdy hrdina oplakává neznámého zemřelého, Henderson jde v tomto směru dále, je jakýmsi vykročením za smyslem. Toto hledání smyslu života však má jinou podobu, než jaká je do značné míry pro autora charakteristická. Henderson totiž není tápající humanitně orientovaný intelektuál, ani není židovského původu. Je to bohatý dědic, syn intelektuálně zaměřeného otce a také trochu zbytečný člověk - a protože mu klid nepřináší ani založení chovu prasat, vydává se hledat smysl svého života do nitra Afriky. Tato cesta pro něj má tak trochu „iniciační“ význam - jeví se jako druh odpovědi na vnitřní hlas, který bez přestání volá z hrdinova rozpolceného nitra. Henderson se v průběhu románu ukazuje jako člověk toužící pomáhat jiným, což je na něm velice sympatické, navzdory jeho často naprosto neúnosnému hulvátství. Jeho nejnápadnějším rysem je však plastičnost literárního ztvárnění. Bylo-li americkou kritikou řečeno, že Bellow kráčí ve stopách velkých ruských romanopisců 19. století a také stopách Shakespearových, pak postava Eugena Hendersona je toho nejlepším dokladem. A nelze než souhlasit s Jiří Hanušem, z jehož rukou skvělý překlad knihy pochází, když v doslovu píše, že nám hrdina „připadá stále lidštější a sympatičtější.“ A dále: „V závěru přímo cítíme chladný arktický vzduch v plicích spolu s Hendersonem a svíráme v náručí drobného opuštěného chlapce zabaleného v přikrývce.“ Plastičnost této literární postavy je také nejlepší obranou proti nějakému zjednodušenému vyznění - Bellowův hrdina toužebně hledá smysl svého života, ovšem toto hledání zůstává nejisté, čtenář není zbaven svých pochyb, žádný happy end se nekoná. Je zde pouze příslib, ale i to někdy stačí.

Velká témata literatury

Saul Bellow se v šedesátých letech velice silně postavil na odpor onomu přístupu, který chtěl z literatury vyloučit všechna velká témata, proti přístupu, který nade vše staví „disciplínu, styl a oddanost exaktní formě“. Oproti tomu Bellow postavil prosté vypravěčství, inspirované jednak silnou tradicí židovskou, ale rovněž tradicí „realistického“ románu minulého století. Dlužno však dodat, že není žádným konzervativcem - s touto tradicí velice tvůrčím způsobem pracuje, o čemž svědčí i hluboká a čtivá kniha Henderson, král deště.