„Jsme národ jednotlivců, přívrženců nějakého názorového proudu,“ tvrdí publicista Pavel Kosatík. Lidí, kteří by prosazovali i víc než jen svůj vlastní názor, kteří věří, že společnost má být celkem, a pracují pro to, aby byl život v takovém společenství snesitelný, je jako šafránu. Právě takové osobnosti podle svých slov vybral do knihy Česká inteligence současnosti, poslední ze série o české inteligenci, tentokrát žijící právě teď nebo ještě nedávno. Jde přitom o jména známá (Tomáš Halík, Petr Pithart, Karel Kryl), ale i taková, která se díky výběru mohou více dostat do obecného povědomí (teolog Karel Skalický, filozof Julius Tomin). Na rozdíl od předchozího dílu zde jednoznačně převažují lidé, kteří byli po celý život v opozici ke komunistickému režimu, pokud ho zažili, případně Kosatík zdůrazňuje potenciálně podvratnou dimenzi jejich činnosti. Jako když u literárního vědce, sémiotika a znalce národního obrození Vladimíra Macury vyzvedává historické paralely: mohla-li „mocná hrstka“ obrozenců „zalomcovat“ historií jednou, mohla to nějaká další, konkrétně Charta 77, udělat i podruhé. („Jakkoli Macura k Chartě nepatřil a držel se své vlastní stopy v šedé zóně, nebylo možné, aby si tuto a další paralely neuvědomil,“ dodává autor).

Riziko živých osobností

Tím, že Kosatík vstoupil na živou půdu současnosti, se ovšem vystavuje možná větším rizikům než v předchozích dílech. Bezpečně mrtvé osobnosti totiž na svoji podobu kodifikovanou v Kosatíkově portrétu nemůžou reagovat. Zato jeden z aktuálně zařazených protestoval proti tomu, aby se jeho kapitola v knize vůbec ocitla – dodejme, že byla vesměs pochvalná.

Což se nedá říct o všech. Zvláště portrét sociologa Jana Kellera je natolik přísný a polemický, že se čtenář může až divit, v čem tedy jeho pozitivní role vlastně spočívá – asi by se dala více vyzdvihnout jeho dřívější úloha čtivého popularizátora sociologie. Kosatík mu ovšem vyčítá hlavně pozdější vývoj a to, že některé jeho myšlenkové konstrukce byly a jsou „často infantilní, psal je však univerzitní učitel a tvářil se při tom vážně“. 

Krajně ambivalentní je také autorovo hodnocení geologa a esejisty Václava Cílka. Právem mu přiznává, že „otvíral oči, uměl a dodnes to umí jako málokdo. Kde jiný viděl jenom kámen, tam četl celý příběh kamene“. Ale Cílkův problém vidí v tom, že dokázal asociovat skoro cokoli s čímkoli: „Vrhal své myšlenky na papír, protože ho napadaly, aniž je vystavoval autokritice.“ S přibývajícími lety a knihami se jakoby vžil do své pózy omnipotentního mudrce a začal připisovat zlato také banalitám, které se nezdály být „moc chytré ani v nadsázce“. 

Přiznaně osobní výběr

Celkově jde opět u hutné psychologické a myšlenkové portréty, které jsou psané s nutnou mírou zjednodušení a snad i jisté ležérnosti a nepřesnosti. Ekologický myslitel Erazim Kohák kupříkladu nebydlel „v bytečku 2+1 na roztylském sídlišti“, sám se označoval za „spokojeného měštěnína Jižního města pražského“, kam daná ulice, Babákova, náleží. 

Některé argumentační fauly, které Kosatík vyčítá zmíněnému Kellerovi, by se daly najít i u jiných členů jeho „padesátky“, jimž je ale promíjí. Kritizuje Kellerovy zjednodušující metafory, které černobíle polarizovaly tam, „kde ve skutečnosti byla a je ambivalence“, ale totéž se někdy dá najít i u biologa a esejisty Stanislava Komárka, zvláště když vykresloval současné muže, jejichž obraz se mu také rozkládal do dvou uměle vytvořených protikladů, mezi nimiž jako by zelo prázdno.

Nad Kosatíkovým výběrem a zpracováním by se dalo diskutovat z více hledisek. Například to, že je v ní málo žen (třeba Hana Librová a Tereza Matějčková), sám vysvětlil tím, že to má jen odrážet realitu české společnosti a to, jaký prostor v ní ženy dostávají. Každopádně jde o výběr přiznaně a vědomě osobní; Kosatík se ostatně někdy zmiňuje i o tom, v čem byl daný člověk důležitý v jeho životě, a vyzývá ostatní, aby si skládali vlastní podobné výběry. Což na jeho výzvu určitě můžeme činit. V kapitole o Anně Šabatové nicméně autor poznamenává, že veřejný prostor sice zaplňují lidé s charismatem, ovšem „tělo společnosti drží v chodu hlavně úsilí neokázalých dříčů“. Což je vlastně sekularizovaná verze legendy známé z různých náboženských prostředí, že v každé generaci existuje velmi omezený počet spravedlivých (podle jedné židovské varianty přesně 36), díky nimž Bůh stále udržuje svět. Tito „tajní spravedliví“ nejsou neznámí ostatním lidem a často ani sami sobě. Pokud jsou ale tajní, má smysl je hledat? A jde tedy vůbec o knihu o inteligenci, nebo o jakýchsi „sekulárních světcích“?