„Okamžik může být ohniskem, které v náhlém a prudkém světle odhalí podstatu, odkryje přítomnost či nepřítomnost vlastnosti či schopnosti…, je jako kaleidoskop ukazující i ostatní zbývající možné podoby jevu, které nenastaly.“ Tato slova se nacházejí v předmluvě k nové knize Pavla Kosatíka (1962) České okamžiky. Jak autor vysvětluje, šlo mu v ní o příběhy lidí, jimž často na něčem osobním, důležitém a naléhavém záleželo, většinou „na nalezení vnitřní pravdy, opřené o nadosobní horizont“. Události, které autor popisuje, jsou přitom velmi různorodé a sahají od úmrtí Karla IV. až do roku 1989 a rezignace M. Jakeše. Mezi těmito dvěma časovými body Kosatík zachycuje mimo jiné tyto události: husité zakládají Tábor, Petr Chelčický opouští bojující husity, Prokop Holý umírá u Lipan, Ferdinand I. Habsburský se stává českým králem, jezuité v Praze, Albrecht z Valdštejna zakládá nové hlavní město, rychtář Vavák hovoří s Josefem II., Prusové v Praze, Rainer Maria Rilke opouští Prahu, František Josef I. u nás, Lenin v Praze, T. G. Masaryk umírá v Lánech, Emanuel Moravec se stává mouřenínem, Adolf Opálka odmítá atentát na Heydricha, Přemysl Pitter zahajuje akci Zámky, Ladislav Štoll likviduje Františka Halase, Josef Urválek účtuje s Rudolfem Slánským, Dubček vysvětluje moskevský protokol, Havel píše Husákovi.

Pokud bychom chtěli autorovy náměty nějak roztřídit, najdeme třeba kapitoly o tom, jak skryté či nenápadné děje mohou mít velké následky, což se týká nejen Leninova pobytu v Praze, ale třeba i části věnované nepříliš známému „českému Etonu“, poděbradskému gymnáziu Jiřího z Poděbrad. To mělo za cíl výchovu k mravnosti, důvodem bylo přesvědčení, že „vzdělanec, který je mravně bezcenný, prospívá sám sobě, z hlediska společnosti je ale k ničemu“. Když autor vyjmenovává, jak významné osobnosti patřily mezi žáky této školy, konstatuje, že sen se vyplnil.

Dalším významným tématem jsou krizové okamžiky a způsob, jak velmi odlišně na ně různí lidé reagovali, jako v případě Goebbelsem organizovaného zájezdu české inteligence do Německa, nebo rovněž nacisty uspořádané výpravy Františka Kožíka a soudního lékaře Františka Hájka do Katyně. Hájek potvrdil to, co sice chtěli nacisté slyšet, ale co byla skutečně pravda, totiž že viníkem masakru byla Rudá armáda. Po nástupu komunistů k moci ale oba svoje zjištění odvolali, a – jak Kosatík naznačuje – po jednom selhání zhusta následují i další: právě Hájek roku 1948 pitval tělo Jana Masaryka (se závěrem: jasná sebevražda) a později i těla lidí ubitých v komunistických věznicích s přesně těmi výsledky, které si přáli vidět komunisté.

Některé kapitoly se věnují umělcům i jejich protivníkům: těm, kteří při svém likvidačním úsilí vynaložili nesmírné spousty sil, „aniž tím vzniklo něco nového, tvůrčího“, jako v případě boje Nejedlého proti Janáčkovi nebo L. Štolla proti F. Halasovi. To také souvisí s dalším častým tématem, jímž jsou hrdinové na straně jedné a padouchové na straně druhé. Mezi ty první u něj v podstatě patří nejen obhájce K.H. Franka Kamil Ressler, ale třeba i (ostatně v souladu s ideovou koncepcí poslední pražské valdštejnovské výstavy) Albrecht z Valdštejna, u něhož se řečnicky ptá: „Nebyl to člověk, který naplňoval své velice specifické vnitřní možnosti? Mnoho jeho zdánlivě nesmyslných plánů se splnilo s odstupem stovek let. Je to tragédie?“ Tragédií skončil také život plukovníka Švece, jehož sebevražedný čin je nicméně pro Kosatíka důkazem, že si Švec „udržel svoji lidskost“. Jakýmsi nechtěným hrdinou se autorovi stává i „Milouš“ Jakeš, který „díky“ své neschopnosti sehrál v listopadu 1989 vlastně pozitivní roli: bylo prý „štěstí, že v dané chvíli stál v čele státostrany tento popletený, nejistý a málo agresivní člověk“. Kosatíkův popis Jakeše přitom někdy nabývá až lyrických podob. Když prý třeba Jakeš líčil, jak vypadal jeho všední den, „mohl v tom člověk nacházet i zvrhlé kouzlo: byly stejně naivní, jako když medvídek Pú popisuje, co dělá, když dostane chuť na med“.
Dalšími, zřejmě nebezpečnějšími padouchy jsou pro Kosatíka E. Moravec („prázdná nádoba, čekající na to, kdo přijde a naplní ji“) a hlavně zmiňovaný Ladislav Štoll. Kosatík přitom prozrazuje i takové zajímavé podrobnosti z jeho života, jako že chtěl být letcem, takže ještě 1938 doručil S. K. Neumannovi kytici tím způsobem, že mu ji hodil k nohám z nízko letícího letadla. Jinak jsou ale autorova vyjádření na adresu stalinistického kritika hodně kousavá: vždy se prý Štollovi ulevilo, když třeba „u Lenina našel nějaký citát, který se hodil k tomu, na co právě myslel“. Celkově to pak byl člověk, který se „za život nezmohl ani na jednu osobně naléhavou větu nebo verš, který by stál za řeč“.

Jak už naznačují úvodní slova o „nadosobním horizontu“, asi nejhojněji zastoupeným motivem je však v knize vztah Kosatíkových hrdinů k náboženství. Tak hned u „největšího Čecha“ Karla IV. zdůrazňuje, že kdykoli se měl odhodlat k významnému činu, „záleželo mu na tom, aby dopředu daný božský záměr rozpoznal. Když došel k závěru, že se mu to podařilo, získala jeho rozhodnutí onu jistotu, tak odlišnou od lidské pýchy a ostatních pozemských modelů myšlení: nejsem to já, kdo ve skutečnosti jedná. Mými ústy a činy promlouvá Bůh.“ Císařův portrét získává v autorově podání skoro hagiografické rysy. A i když vládl jako světec, přesto se mu podařilo rychle zmnožit pozemské statky. To bylo podle autora paradoxně umožněno právě Karlovým „nadpozemským založením“.
V podstatě sympatizující je také portrét Ferdinanda I. Habsburského, kterého hájí před nařčením, že to byl „bigotní katolík“, a naopak lituje toho, že česká šlechta nepochopila Ferdinandův velkorysý pokus o vytvoření velmoci.
I jezuité dopadají u Kosatíka lépe, než jak jsou u nás obecně vnímáni: chválí je za to, že pro lidi „obnovili důležitý emocionální prožitek víry“, což byl základ jejich úspěchu, který nijak nezpochybňuje. Připomíná, že jejich protivníci jim pak vyčetli, že při prosazování svého Boha zapomněli na lidskou svobodu, a začali vyzdvihovat právě ji. „Je od té doby na světě té skutečné svobody více? Těžká otázka,“ řečnicky se ptá a hned si odpovídá Kosatík.
V případě Vavákova setkání s Josefem II. autor s porozumění líčí odpor, který josefínské reformy vzbuzovaly u sedláků: „císař se vzdal Boha, a tím ho vyrazil z ruky i svým poddaným“. A dokonce i u K. Teigeho si všímá náboženství, respektive s lítostí konstatuje jeho nepřítomnost v Teigeho vizích budoucího umění, tedy absenci „uctívání čehosi, před čím se tvůrce sám koří“. Avantgardní „všecky krásy světa“ byly tedy dle Kosatíka „ve skutečnosti jen krásy pozemské“.

Jak škodlivou roli ale náboženství může hrát, ovšem ukazuje také, zvláště v kapitole o husitech. V soudech o nich se ve velké míře shoduje s pozdějším papežem Eneášem S. Piccolominim. Se sarkasmem o nich třeba píše, že města jimi vypálená hořela oficiálně proto, aby špatná víra byla vyvrácena, ale tam, kde husité prošli, se „nerodili věřící obrácení na novou víru, protože husitské řádění často nikdo nepřežil“. A u Slavoje Amerlinga pobaveně líčí jeho pokus o vytvoření mezinárodního slovanského náboženství, kapitolu ale uzavírá slovy, že se jeho stoupenci nechali omámit vizemi, které „neměly se skutečností moc společného“.

České okamžiky jako celek ale naštěstí nejsou revizionistickou, katolickou verzí českých dějin, která by byla zrcadlovým obrazem verze marxistické, jen s převrácenými znaménky (i když v některých pasážích to tak skoro vypadá). Najdeme v nich třeba Augustina Smetanu, který roku 1850 oficiálně vystoupil z katolické církve a vydal k tomu veřejné prohlášení. To byl v Čechách v té době bezprecedentní krok, Smetanův text byl podle Kosatíka „sebevědomým výrokem člověka, který odchází, protože pro sebe našel lepší cestu“, a autor vyzvedává Smetanovu statečnost (důstojné místo u něj zaujímá také „nekatolík“ P. Pitter). Můžeme se ale přeci jen udiveně ptát, jak může autor současně chválit císaře Karla, který se všemi heretiky a odpadlíky rychle a rázně zatočil, a mnohem pozdějšího odpadlíka Smetanu. Jistě, jde mu o neopakovatelnou autentickou životní cestu, k níž každá z osobností dospěla, ale k té snad mohli dospět i ti nešťastníci, které dal císař upálit… Poněkud překvapivá je také Kosatíkova věta ukončující jednu z kapitol, že „pro lidi, kteří chtějí jenom soudit, historie není“, protože celá jeho kniha je jinak jedním velkým soudem nad morálním jednáním člověka v dějinách. Ne náhodou na jednom místě klade otázku, „proč člověk, který by v jistých situacích mohl právě tak konat dobro, volí radši zlo“. To je sice problém pro teology, psychology či filozofy, ale především v souvislosti s holokaustem se na ni stále snaží najít odpověď i četní historici. Ani Kosatík žádnou všeobecnou a univerzální odpověď nedává, plasticky a většinou přesvědčivě toto téma ale zkoumá v konkrétních situacích a na konkrétních dilematech, která postavy jeho knihy řeší. A k podnětnému přemýšlení o nich zve také své čtenáře.