Nedávné kulaté výročí rozdělení Československa a vzniku dvou nástupnických států přimělo vcelku dle očekávání řadu autorů k publikaci kratších či delších textů, v nichž nějakým způsobem tyto události reflektovali. Jedním z nich je nepříliš překvapivě Pavel Kosatík (nar. 1962), který svou loni vydanou publikací Slovensko – 30 let poté zároveň navázal na svou o rok dříve vydanou práci Slovenské století. 

Byť by to název knihy mohl naznačovat, nejedná se (pouze) o analýzu současného stavu slovenské politiky a společnosti. Kosatíkův text začíná už na přelomu let 1992/1993, přičemž hned v úvodu autor prezentuje svůj názor, že rozdělení Československa byla chyba, a to hlavně ze strany Čechů, kteří podle něj nezvládli svou státotvornou roli a o Slovensko se nijak blíže nezajímali. Následně autor podává chronologický přehled dějin slovenské politiky, který v jeho podání vyznívá jako v podstatě nepřetržitý sled kroků směřujících k posílení osobní moci klíčových politiků a na ně napojených kmotrů (Vladimír Mečiar, Robert Fico), občas přerušený politikem s jasnou vizí nebo alespoň jasně poukazujícím na tyto nešvary, který se ale kvůli vlastním chybám i pod nátlakem ostatních politiků dostal rychle do izolace a nakonec musel potupně vyklidit kolbiště (Mikuláš Dzurinda, Iveta Radičová a nejnověji Igor Matovič). „Samostatné Slovensko má zvláštní smůlu na své politické lídry,“ konstatuje Kosatík doslova a s tímto názorem lze dozajista souhlasit (jakkoli tím nemá být řečeno, že by se česká politika kvalitními lídry zrovna hemžila). Patrně nepřekvapí, že Kosatík na pozadí vylíčených skandálů a mafiánských praktik vyzdvihuje současnou prezidentku Čaputovou, pozorný čtenář ale nepřehlédne, že na čtyři stránky roztažený chvalozpěv vlastně obsahuje jen samá vzletná slova a konkrétních důvodů pro pozitivní vnímání této osobnosti jen poskrovnu. V rámci úplnosti je nutné zmínit i Kosatíkovu poměrně pozitivní charakteristiku předchozího prezidenta Andreje Kisky, kterému přiznává klidné a slušné vystupování, ale vytýká mu jeho celkovou vlažnost, s jakou ke své funkci přistupoval (ta je ovšem podle autora vlastní i mnoha dalším slovenským politikům). Samostatnou pasáž si vysloužil i Marián Kotleba, velmi specifický zjev slovenské politiky.

Náznak obratu k lepšímu, kdy si většina slovenské společnosti řekla ono pověstné „To už je moc!“, Kosatík vcelku očekávatelně vidí ve vzedmutí nálad po tragické vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Poměrně podrobně popisuje, jak policejní vyšetřovatelé, cítící silnou podporu veřejnosti, ztratili strach o vlastní kariéru a během krátké doby rozpletli klientelistickou síť prorostlou v nejvyšších strukturách – v poutech skončili hned tři bývalí policejní prezidenti a o nevydání samotného Fica rozhodl parlament jen velmi těsnou většinou. Že Fica v následujících volbách dokázal porazit právě Matovič, který ale kromě kritiky svého předchůdce a rádoby vtipných výroků žádnou alternativu nenabídl, pokládá autor za promarněnou šanci na obrodu slovenské politické kultury. Ficův návrat k moci je dle autora stále nevyloučenou hrozbou vznášející se nad Slovenskem, a byť si autor dává velký pozor na to, aby otevřeně nenapsal, že nadějí tamní politiky je Ficovi původně věrný Peter Pellegrini, naznačuje, že sledovat další kariéru tohoto politika může být velmi zajímavé.

Kosatík se v knize nezabývá jen vrcholnou politikou, snaží se zachytit i měnící se nálady v širokých vrstvách společnosti, kterou popisuje jako rozdělenou snad ve všech myslitelných množinách. Jedním z příkladů známých i z Česka je sílící proruská orientace společnosti, pro kterou Kosatík nenachází žádné racionální vysvětlení. Rozhodně ale překvapí, že při snaze blíže analyzovat slovenskou společnost téměř pomíjí tradičně silné postavení katolické církve, kterou zmíní v podstatě jen v souvislosti s kauzou arcibiskupa Róberta Bezáka kolem roku 2010. Stejně tak se autor vyhnul bližšímu rozboru postavení romské menšiny otevřením přiznáním, že o této problematice téměř nic neví, celkem očekávatelně ale věnuje hodně prostoru postavení maďarské menšiny a její často nedobrovolné a pasivní roli ve slovensko-maďarských diplomatických střetech, kdy spíše vidí Slovensko jako vstřícnou demokracii a současné Maďarsko jako toho, kdo okatou podporou své menšiny úmyslně vyvolává konflikty. Zmiňuje i v Česku dnes již téměř zapomenutý, ovšem slovenskou justicí stále neuzavřený případ studentky Hedvigy Malinové, která byla dle vlastního tvrzení napadena kvůli tomu, že na ulici mluvila nahlas maďarsky. Kosatík ovšem nezmiňuje rozpory, které se v její výpovědi objevovaly, a místo toho naznačuje, že její výpověď se snažil znevěrohodnit především Fico a lidé jemu podobné úrovně. 

I na některých dalších místech se ukazuje, že autor je především scénárista a publicista, nikoli historik. Na druhou stranu dokázal i díky tomu napsat čtivou publikaci, která čtenáře nezačne nudit a neutopí ho v záplavě podružných faktů a statistických údajů. A na rozdíl od historika si publicista může dovolit svou knihu zakončit apelem na českého čtenáře, vyzývajícím v zájmu politické kultury celé střední Evropy k solidaritě se slovenskými demokraty a k zamyšlení nad otázkou, jak můžeme být Slovákům užiteční. Škoda jen, že i na tomto místě v epilogu se autor uchýlil ke vzletným slovům, ale na konkrétní způsob, jak být solidární a užitečný, bude čtenář muset přijít sám.