Snad všichni známe podivuhodný příběh Američanky Helen Kellerové, která v raném dětském věku ztratila zrak i sluch, díky hmatu a prstové abecedě se ale přesto naučila komunikovat a později jako první hluchoslepý člověk dokončila studium na Harvardově univerzitě. Zato příběh slepého politologa a publicisty Klementa Lukeše (1926–2000) neznají ani mnozí Češi. Snad to může poněkud napravit nová kniha zkušeného autora non fiction literatury Pavla Kosatíka Zápasy slepého muže. Život a doba komunisty Klementa Lukeše. 

Podle Kosatíkova vyprávění Lukešův svět odmalička tvořila tma. Respektive dokázal rozlišit světlo a tmu, ale nic víc: „Už jako malý se musel učit orientovat se jinak než ostatní lidé. Nebýt jim na obtíž.“ O to více se snažil být co nejvíce samostatný, dokonce prý sám jezdil na kole. A ochuzený o smyslové dojmy už od dětství přikládal zvýšený význam informacím, které odposlechl mezi dospělými. První politickou událostí, kterou si jako kluk zapamatoval, byl atentát na jugoslávského krále Alexandra I. a francouzského ministra zahraničí Barthoua v říjnu 1934. Od té doby nutil rodiče, aby mu z novin každodenně předčítali, co je nového; a když se doma objevil radiopřijímač, dokázal u něj sedět od rána do večera, takže se záhy stal „nejlépe informovaným členem rodiny“.  

Později se stal podobným zdrojem informací pro široké okolí, imponoval ženám. Kosatík vysvětluje, že slepce jeho handicap nutí volit mezi dvěma možnostmi: stáhnout se do sebe, nebo se naopak lidem a světu otevřít i za cenu, že naivně „naletí“. Lukeš i v době, kdy byl sledován a pronásledován Státní bezpečností, vždy riskoval tu druhou možnost, a to i za cenu zklamání, které nutně nastalo i v případě některých jeho rádoby přátel.  

Jednal v tomto ohledu stejně jako třeba Olga a Václav Havlovi na Hrádečku: „Čím víc se je estébáci pokoušeli oddělit od světa a vytvořit zdání koridoru mezi nimi, odpadlíky, a normálním světem, tím víc otvírali Havlovi dveře vlastního domu dokořán.“ Nikoli jenom přátelům, ale všem, tedy i potenciálním estébákům.

Lukešův příběh je typický pro generaci, k níž patřili například (jeho přítel) Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Ivan Klíma či Pavel Kohout: mladické propadnutí komunismu, pochybnosti a následné odpadnutí. Přičemž třeba právě Ivan Klíma popsal psychologii vyznavače politického náboženství a postupného střízlivění mnohem podrobněji a komplexněji. V Lukešově případě byly jakousi „mezistanicí“ sympatie k titovské verzi komunismu. Když byla Jugoslávie oficiálně vyobcována ze společenství socialistických států, přijal to, ale rozhodnutí nerozuměl. (A pro některé jeho názorově spřízněné kamarády bylo rozhodnutí takovým šokem, že „tehdy kvůli jugoslávské rezoluci rozčilením několik nocí nespali“.) Kvůli těmto názorovým inklinacím plánovaly státní orgány roku 1961 udělat z Lukeše smyšleného vůdce revizionistické skupiny a uspořádat s ním monstrproces. Z rozhodnutí Moskvy, daného aktuální mezinárodní situací sbližování s Jugoslávií, k němu ale nedošlo. A ani později, kdy podepsal Chartu 77 a významně se podílel na organizování samizdatu, proti němu komunistické vedení státu výrazněji nezakročilo. Podle Kosatíka si komunističtí pohlaváři byli vědomi, že kdyby za svého mimořádně významného protivníka označili slepce, veřejnost by se jim vysmála.

Kosatík na Lukešově příběhu zdůrazňuje, že černobílý antikomunismus zavrhující každého bývalého člena KSČ, je myšlenkově sterilní: „U každého komunisty jeho členství znamenalo něco jiného a mělo by být posuzováno podle konkrétních okolností.“ (To snad většina rozumných lidí tušila i předtím, ovšem nedávné debaty kolem volby bývalého komunisty Petra Pavla českým prezidentem ukázaly, že pro někoho se stále jedná o aktuální až bolestné téma.)

Někteří recenzenti v knize vidí i oslavu kritického vyhodnocování informací a síly rozumu, díky nimž dokázal hrdina prohlédnout. (S dovětkem „To jsou síly, které máme k dispozici i dnes. Nebo bychom je alespoň mít měli“.) Skepticky bychom mohli dodat, že Lukeš ovšem informace sbíral odmalička, ale přesto komunismu uvěřil. Každopádně se pak snažil vše odčinit, po roce 1989 i v práci pro Nadaci Olgy Havlové. 

Kosatíkova kniha přináší řemeslně dobře odvyprávěný příběh vážně hendikepovaného člověka, který se postavil osudu, a stal se propojujícím článkem a morální autoritou i pro lidí zdravé a vidící: byl pro ně prý šiřitelem pozitivní energie. Někteří se k němu údajně chodili dokonce obrazně řečeno „vyzpovídat“, například Jan Werich po podpisu Anticharty. Další, jako Jiří Lederer, vzpomínají, že zvláště v sedmdesátých letech Lukešova neoficiální bytová komuna sloužila jako „jakási laická modlitebna, kterou jsme potřebovali k přežití“. Současně autor naznačuje, že podle některých pamětníků Lukeš na ostatní působil tak „lidsky“ a pozitivně, protože prostě „neviděl“ svět v celé jeho odpudivosti – jeho slepota mu zjednodušovala pohled na skutečnost, takže z ní selektoval jen pozitiva. 

V galerii dosavadních Kosatíkových hrdinů tak Lukeš stojí kdesi mezi exkomunistou Pavlem Kohoutem (Fenomén Kohout) a protestantským kazatelem a sociálním pracovníkem Přemyslem Pittrem (Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra), jehož příliš idealistický pohled na svět vynikl – podle některých svědectví – tehdy, když po druhé světové válce útěšně mluvil k dětem, jež prošly koncentračními tábory a věděly toho o hrůzách života a blízkosti smrti mnohem více než on. Ovšem v některých chvílích lidé, kteří svět vnímají v ostře řezaných až zjednodušených konturách, zřejmě dokáží více než skeptičtí realisté.