Správné pořadí
Můj muž se mi často směje, že věci nedělám ve správném pořadí. Hrozně to pletu. Zvlášť když se někam vypravuju. Místo abych snídala a balila si věci, vyřizuju maily, zalévám, listuju literárním časopisem, hledám druhou náušnici… Teprve ve chvíli, kdy mám vyběhnout na vlak, vybírám, co si vezmu na sebe, a hledám šňůru od počítače.
„Já tam nebudu, abych tě vymotal, lásko,“ říká mi poté, co mě v předsíni něžně instruuje. „A nejdřív si sundej tu kabelku. Potom ten batoh, protože batoh máš pod kabelkou.“ Je to něha bezelstně vyhřívané mé půlky postele, když se v ní náhodou ocitne první.
To nejdůležitější zpravidla dělám nakonec. Nevím, jestli mě to má uklidňovat, nebo zneklidňovat, ale Česká republika je na tom ještě o něco hůř. Myslím na to vždycky, když vidím nové jeřáby a nová staveniště, která je obklopují. Posvátné investice! Globální klimatická krize se prohlubuje a vojenská podpora Ukrajiny upadá, aniž by to české politiky výrazněji znepokojovalo. K čemu nám budou všechny ty nové šedé objekty za miliardy, když bude ve velkých městech v jarních a letních měsících čím dál nesnesitelněji a na Ukrajině úplně k nežití, až vyčerpaní ukrajinští vojáci vyčerpají poslední munici a ruští barbaři se bez odporu přelijí přes hranice až k nám, do našeho útulného zápecí, do našeho pohodářského ráje. K čemu ty nové předražené byty pro hrstku obyvatel, když budou zanedlouho zničeny nějakou ruskou raketou dlouhého doletu? Mají všichni ti investoři vůbec páru o nějakém správném pořadí? Nejsou to větší popletové, než jsem já? Vyžaduje to zvláštní druh dokonalé ignorance nebo letargie, trvat navzdory očividným změnám na starých, obvykle megalomanských plánech. Zajímalo by mě, jestli je přehlížení kontextu nezbytnou výbavou politika, jako je nezbytnou výbavou pilota padák.
Zástupci ANO, ODS a SPD, tito čeští „trumpíci“, kralující na mnoha radnicích, včetně města, do kterého jsme se přistěhovali, jsou takto vybaveni příkladně. Lidé je proto zase rádi zvolí. Neprudí, nezneklidňují. Nakupují, hospodaří, leští staré koleje. Někdy bych si s nimi ráda promluvila osobně. Z neproniknutelnosti našich světů je mi však už předem příliš úzko.
Představuji si konec léta 2030, větrák jede naplno, do toho bzučí přestárlé kompy. Manžel překládá nějakou kokotinu, která je placená třikrát lépe než kvalitní próza. Já přežvýkávám ikskrát přežvýkané informace do scénáře pořadu o výročích slavných herců pro jednu soukromou rozhlasovou stanici. Veřejnoprávní rozhlas neexistuje, neboť ANO prosadilo zrušení koncesionářských poplatků. Oba jsme zpocení a frustrovaní, alergičtí na dobře mířenou otázku přátel: „Píšeš?“
Přes hučení větráku a ustavičné řvaní a dunění čím dál větších aut málem nezaznamenáme tiché volání. Manžel se pojednou zvedne ze židle a vyhlédne ven. Po ulici vidíme pobíhat zbědovaného chlápka v obleku. Kde ztratil své klimatizované esůvéčko? Jak chce takto nechráněn na ulici přežít za bílého, vedrem rozteteleného dne? Je nepochybně dehydrovaný, motá se, auta ho nezúčastněně míjejí. Jak se stal ze slušného řidiče podezřelý chodec? Kývneme na sebe a já vyrazím za nešťastníkem ven.
Za chvíli sedí u nás v pokoji, vydává nakyslý zápach potu a pije už druhou sklenici vody. Vypadá opravdu uboze.
„Jak jste se tu octnul bez auta? Dyť de vo život!“ ptám se a říkám si, že bez auta vypadá jak nahá říční škeble, které vejčitou lasturu rozjezdil bagr, plenící říční dno.
„Chtěl jsem k lidem,“ nakloní se ke mně důvěrněji a já se odtáhnu, protože zavane… no, jako škeble vyvržená na břeh. „Byla mi v kanceláři na radnici zima. Dost klimatizujeme, víte, abychom mohli zůstat v oblecích…“
„A vy si myslíte,“ ptám se, zatímco muž větrák nenápadně přisunuje blíž hostu, aby pach alespoň lehounce zmírnil a odklonil, „že klimatizace vyřeší klimatickou krizi?“
Je mi ho až líto. Zdá se, že si to fakt myslí, truhlík. Nebo o tom dosud nepřemýšlel.
Vtom se napřímí a nám je na padnutí. Otevřít okno však znamená okamžitou smrt. „Jakou klimatickou krizi? Zbláznili jste se? Výmysl aktivistů! Alarmismus! Komunistický pindy! Vždyť je akorát léto, jaký máme všichni rádi! Nemáte rádi léto?“
„Promiňte, ale máte v hlavě strašnej guláš. Napijte se ještě!“ dolévám mu vodu z karafy.
„To nepomůže,“ vrtí hlavou můj muž. „Už by měl jít.“
„Hele, vy si hrajete na antikomunisty, ale kulturu a životní prostředí devastujete úplně stejně.“
„My tomu devastace neříkáme. My tomu říkáme růst a prosperita!“
„Růst znamená opustit setrvačný myšlení, vy ťululum.“
Ale jako by si mojí invektivy nevšiml. Manžel se vrací k počítači a nasazuje sluchátka. Pouští si Esbjörn Svensson Trio.
„Nejvíc nás ohrožuje Green Deal! Zelený šílenství musí skončit! Chcete žrát brouky místo masa?“ Dostával se do varu. Nafukoval se jako žabí sameček v době páření. „A migranty musíme okamžitě odlifrovat zpátky! Budou brát práci a byty našim lidem!“
„Vy teda plácáte nesmysly,“ vychrstla jsem mu trochu vody do tváře a chystala se ho vykázat. Tak se ty naše sociální bubliny zase neprolnuly.
Teď už byl ve tváři úplně rudý, opřel se o stůl a hřímal: „Tak nesmysly? Co děláš ty pro to, aby bylo líp? Makáme za vás jak mourovatý, a tobě je to málo?“
V tu chvíli jsem nadskočila úlekem. Ze zdi vypadlo na parkety poměděné kouřové víčko, které zaslepovalo průduch do komína po zrušených kamnech, a z něj se šílenou rychlostí vynořila dlouhatánská černá chlupatá ruka se silnými zkroucenými drápy, bleskově se ovinula kolem hrudi našeho anaře, stáhla ho ze židle a vtáhla do průduchu. Se sakem i s botami.
Zahřmělo a spustil se prudký přívalový déšť. Velké kapky bubnovaly na plechové střechy všech těch obrněných vozidel, a když jsme otevřeli okno, zaslechli jsme příjemnou dešťovou melodii. Pak jsme se zhluboka nadechli svěžího vzduchu a muž to šel zasádrovat.